Článek
Když mu bylo devatenáct, nechal se v Ústavu lidské práce prozkoumat, zda má k herectví předpoklady. Později výsledek pro všeobecné pobavení zveřejnil.„V povaze musí často vyrovnávat konflikty citových výstřelků s volním úsilím a kontrolou střízlivého rozumu. Má sklon k mnohostranné činnosti. Pokud se však dovede nadchnout pro nějaký plán, je schopen jej provést až do konce.“
Poté, co nacisté Burianovo divadlo zavřeli, pomohl rozběhnout pololegální scénu Větrník. Tam se sešla budoucí herecká elita - Zdeněk Řehoř, Stella Zázvorková, začínající Radovan Lukavský a Jaromír Pleskot. Odtamtud zamířil do Vinohradského divadla, z toho se však v roce 1950 stalo Ústřední divadlo československé armády. Stěny se potáhly těžkými rudými závěsy, secesní prvky přemalovaly, na repertoáru byly hlavně válečné hry.
Hodně skvělých herců soubor opustilo – M. Rosůlková, J. Marvan, S. Beneš, D. Medřická. V té době třicetiletý Vlastimil Brodský je ale nenásledoval. „Já kráva tam zůstal a brzo jsem začal litovat, protože to, co jsme hráli, byl ukrutný paskvil.“ O úrovni vypovídají samotné tituly – Dukla, Stalingradci, Ohně na horách, Čapajev. Herci museli dokonce dodržovat vojenský režim, v čele divadla byli dva plukovníci, co o herectví neměli ani páru.
Vlastimil Brodský se však stylem a projevem tak výrazně odlišoval, že ho bdělí a ostražití kritici kárali a spílali mu - po uvedení sovětské hry Sláva mu vytýkali, že úsilí jeho kolegů dokonce sabotoval. „Nejenže nezobrazil sovětského člověka, ale pokleslým kabaretním humorem narušil obraz života v němž se zocelují smělí lidé stalinské epochy.“ Naštěstí toto období netrvalo dlouho, už po třech letech se zvolna vracel klasický repertoár.
Vinohradům zůstal věrný až do sedmdesáti let, poté v něm hostoval. I když si ho spojujeme převážně s komediemi, svou hereckou velikost prokázal tím, jak ztvárnil záporné postavy, například kolaborantského radu v oscarovém filmu Ostře sledované vlaky, nebo ministra v krimikomedii Zločin v šantánu. Zlo zvýraznil netečným výrazem tváře, v níž dominovaly brýle bez obrouček, jako odznak moci.
Jeho herectví bylo oceňováno, obdržel prestižní cenu Stříbrného medvěda na filmovém festivalu v Berlíně za hlavní roli ve východoněmeckém filmu Jakub Lhář. Jde o tragický příběh z druhé světové války, situovaný do prostředí židovského ghetta, získal dokonce nominaci na Oscara. Byl i výtečným rozhlasovým hercem jeho skřítek Hajaja uspával celé generace dětí, jeho hlas doslova hladil.
Neměl vizáž lamače ženských srdcí, přesto jimi byl opečováván, zapůsobil na ně zdánlivou zranitelností, nesmělostí, nešikovností, uměl v nich vzbuzovat soucit. Věrnost mu ale nic moc neříkala, jeho první žena Božena Křepelková, zvaná Bíba, ho vyhodila z bytu poté, co zjistila, že jí zahýbá. Měli spolu syna Marka. V 45 letech se oženil podruhé, s kolegyní Janou Brejchovou.
Za svědka jim byl Jan Werich. Zvolili si pro sňatek netradiční datum - 13. 3. ve 13 hodin. A u stolu jich bylo 13. I když na papíře byli spolu až do roku 1983, manželství prakticky skončilo už při natáčení filmu Noc na Karlštejně o deset let dřív, kdy se Jana zamilovala do Jaromíra Hanzlíka. I když to mohl považovat za zradu - byli přátelé a měli společnou šatnu - zůstal nad věcí a nevyčítal mu to.
Měl drobnou charakterovou vadu, byl tak trochu hypochondr. „Ale celý život ho provázely stavy úzkosti, melancholie. Každou chvíli byl s depkou ve špitálu, měl tam svoje vyseděný místo, ve vojenské nemocnici už ho dobře znali,“ popisovala jeho první manželka. Jinak byl ale zcela zdráv. „Proslavil“ se i obrovským apetitem, mohl soutěžit s Janem Libíčkem, kam jídlo dával, je záhada, zůstával stále štíhlý.
Kuchař z cateringu vzpomínal, že se přitočil k hrnci, kde vařil guláš a lžící vyndával ještě polosyrové kousky masa a ty hltal jak o život, musel ho odehnat. Ve svém posledním filmu Babí léto si splnil dlouholetý sen a proletěl se v balónu. V dialogu pak prorocky prohlásil, že nejlepší způsob, jak ukončit život, je zastřelit se.
Říkalo se, že má strach ze smrti, ale nebyla to pravda, často o ni žertoval, dal si třeba židli k topení, aby si zvyknul na horko v krematoriu, nebo, když mu jednou nebylo dobře, spal celou noc v černém obleku, aby ho nemuseli převlékat do rakve. Přátelům říkal, že zrovna zlevnily urny, které bude moci využít.
Ve skutečnosti se bál dlouhého, pomalého umírání spojeného se ztrátou sebekontroly. Tu viděl na vlastní oči, když ho Stella Zázvorková vzala do nemocnice na návštěvu přítele, Miroslava Horníčka. Ten byl ve stadiu, že nevnímal svět. Z jeho stavu se naprosto vyděsil. „Kam se poděl intelekt? Ta jiskra, talent! Vždyť on se nemůže ani zabít,“ řekl šokovaně.
To se pro něj stalo impulzem k sebevraždě, nechtěl se dostat do stejné situace, kdy o sobě nedokáže rozhodovat, skončit stejným způsobem. Poslední léta žil hlavně sám na chalupě ve Slunečné v Libereckém kraji, i když ho hodně navštěvoval syn Marek a dcera Tereza.
Hodně blízko k němu měl kolega Stanislav Zindulka, který s ním hrál v Babím létě. „Bral na sebe často bolesti a smutek jiných, nic nenechal jen tak, na vše reagoval, proto bejval takovej bolavej. A i když na to nevypadal, byl manuálně zručnej, sám si na chalupě vyrobil točité dřevěné schodiště.“ Zavzpomínal.
Navíc jeho skon vycítil. Vylíčil to takto: „V sobotu ráno se mi při snídani zdálo, jako bych slyšel výstřel. Já automaticky vykřikl: „Bróďa!“ rozklepal se a hnal se k telefonu a volal na Slunečnou. Vzal to jeho kamarád, ve sluchátku byl slyšet jen pláč a pak se ozvalo: „Bróďa už není…“ Zeptal jsem se: „A kdy?“ Odpověděl: „Před chvílí.“ Já tu ránu prostě slyšel. Nevěřím na nadpřirozené věci, ale toto bylo mystické, neuvěřitelné!“
Zdroj: https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/stanislav-zindulka-tydenik-tema-vlastimil-brodsky-sebevrazda.A181128_102726_lidicky_zar
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/od-narozeni-herce-v-nelehke-zivotni-situaci-vlastimila-brodskeho-uplynulo-sto-let-40903
https://www.csfd.cz/tvurce/958-vlastimil-brodsky/prehled/
