Článek
Měl vysoce vyvinuté sociální cítění, kvůli napnutému rodinnému rozpočtu opustil reálné gymnázium, kde patřil k premiantům a šel do učení na drogistu, pak pracoval jako příručí u největší galanterní firmy v Praze, stal se i prokuristou v židovském obchodě. Tam mu začalo imponovat jejich typické onikání. To přejal do svého slovníku a oslovoval tak lidi. V roce 1941 získal živnostenský list jako kapelník, a tak se mohl konečně vydat na dráhu profesionálního muzikanta, kterou si vysnil.
Už předtím založil kapelu Charles Happy Boys, za protektorátu ji musel ale přejmenovat a tak vznikl Orchestr Karla Vlacha. Ten existuje dodnes, i když už dávno není naživu. Byl velký fanoušek Voskovce a Wericha a umínil si, že je bude jednou doprovázet. To se mu splnilo poté, co se Jan Werich vrátil z emigrace bez zesnulého dvorního kapelníka J. Ježka. Byl už při prvním poslechu jeho orchestrem nadšen. Později, když Jiří Voskovec režíroval proslulý americký muzikál Divotvorný hrnec, angažovali ho jako hudební doprovod.
Tam poprvé zazněly obrovské šlágry Tam za tou duhou, Jakpak je dnes u nás doma a další. Vlach vládl hudebníkům železnou rukou v glazé rukavičkách. Neměl rád, když se někdo vymlouval nebo fňukal. V takové chvíli říkal: „Na jevišti nemoc neomlouvá, omlouvá jedině vlastní parte.“ Vycítil mezi prvními budoucnost televize a když v roce 1953 u nás začala vysílat, hned věděl, že to je pro něj ohromná příležitost. Od té doby se stal zcela nezbytnou součástí estrád a zábavných pořadů.
Měl také oko na dobré muzikanty a zpěváky. Objevil Yvettu Simonovou, která se stala hvězdou souboru, a Milana Chladila. Jejich hlasy neuvěřitelně ladily a staly se u nás dlouho nejpopulárnějším párem, vlastně až do nástupu Waldemara Matušky a Evy Pilarové. S nimi si ale nekonkurovali, měli jinou diváckou základnu. Dalším oblíbeným interpretem byl Rudolf Cortéz a Arnošt Kavka. S ním ho spojoval smysl pro humor. Jenom když se při koncertech občas představoval jako Arnošt Kapavka, bylo to něj už trochu moc…
Ten ho pak šokoval i tím, že na jeho svatbu přijel na velbloudovi. Karel Vlach s oblibou sledoval různé situace, pak mu blýsklo v očích a pronesl trefnou glosu, která přihlížející totálně odbourala. Když byl například na svatbě za svědka Karlu Štědrému, krátce před obřadem mu do ucha špitnul: „Ještě bychom mohli zdrhnout.“ Byl ale také perfekcionista. Když mělo Hudební divadlo Karlín uvést slavný muzikál Hello Dolly, zaletěl podívat do New Yorku přímo na Broadway, aby získal co nejlepší inspiraci.
Později obsadil do hlavní role Laďku Kozderkovou, podle hudebních kritiků nejlepší Dolly na světě. Smekla před ní i představitelka filmové verze Barbra Streisand, která představení viděla, když v Praze natáčela v roce film 1982 Yentl. Karel Vlach měl i vysoké manažerské schopnosti, žádný dirigent mu nemohl konkurovat ve shánění „kšeftů.“ Byl také veliký elegán, nosil jen ručně šité, drahé obleky z kvalitních látek. Pokud šlo o soukromí dokázal ho utajit, děti zřejmě neměl, nebo se o nich neví.
Žil na „psí knížku“ s Yvettou Simonovou až do své smrti 6. února 1986 (bylo mu 71 let.) Hudebníci i zpěváci ho měli rádi, říkali mu familiárně „strejdo.“ Jako poctu nazpívala Helena Vondráčková song Strejdo, scházíš nám jak sůl. Hrál také v několika filmech, nejen hudebních. Perličku o něm přidal jeho častý spolupracovník Vladimír Dvořák, který byl proslulý jako velmi dobrý kuchař a rád hostil své přátele.
„Já věděl, že když přijde, musím udělat jídlo bez omáčky. Ta totiž byla pro něho strašně nebezpečná. Zejména, když měl novou kravatu, tak si ji zákonitě pokaňhal. Byl tím tak proslulý, že se dokonce začalo říkat, když se to stalo někomu jinému, že se zavlašil nebo zavlachoval. To slovo mezi muzikanty zlidovělo.“ Karel Vlach také doprovázel neznámé zpěváky při talentových soutěžích, nebo zasedal v jejich porotách. Díky tomu byl stále v kontaktu s mladší generací, a když vycítil talent, dal mu příležitost.
Jednu dobu měl dokonce svůj vlastní televizní pořad, do kterého zval nejen osvědčené hvězdy, ale i nováčky, třeba Petru Janů, Jitku Zelenkovou, nebo Janu Robbovou. Dělalo mu radost diváky překvapovat, a tak si s jeho orchestrem zazpívala třeba i Jitka Molavcová, nebo herci Lenka Kořínková a Ladislav Gerendáš. A ještě jednu vzpomínku na legendárního kapelníka máme, už za jeho života se totiž pro všestranně nadané muzikanty vžilo rčení, že zahraje nebo zazpívá cokoli, od Bacha až po Vlacha.
Zdroj: https://www.idnes.cz/kultura/hudba/karel-vlach-orchestr-jazz-swing-muzikal-werich-simonova.A251009_141155_hudba_vals
https://www.csfd.cz/tvurce/30430-karel-vlach/prehled/
https://www.databazeknih.cz/knihy/karel-vlach-50-let-zivota-s-hudbou-215650
