Článek
Primární bylo sehnat vozík, půjčil mi ho kamarád, který má ten klasický. Elektrický jsem nechtěl, připadalo by mi to moc snadné. Předání proběhlo ve stanici metra Vyšehrad, která mi připadala vhodná. Bohužel jsem nepočítal s tím, že se budu muset dostat na druhou stranu, k hotelu Holiday Inn. Tam vede strmý nadjezd nad magistrálou. Pěšky bych ho vyšlápl za minutu, takto funím nahoru čtvrt hodiny a mám dost.
Nikdo mi pomoc nenabídl, ale ani jsem to moc nečekal. Mířím do Vyšší zdravotní školy v ulici. 5. května, kde si mám vyzvednout podklady k článku. Protože se stejnou cestou nechci vracet, napadne mi vydat se na stanici Pražského povstání, je to asi tak stejně daleko. I když není vedro, mám orosené čelo. Můj pot se změní v ledový, stanice totiž nemá - snad jako jediná? - bezbariérový přístup!
Navíc nelze použít ani jako riskantní možnost eskalátory. Pohrávám si s myšlenkou vzdát to, ale o čem bych pak psal? Zavolám nejprve svůj kontakt - zda nejde přesunout místo i čas schůzky - poté, co mi nabídne Braník, i fotografa. S tím sdílím polohu, jak pro případ nouze, tak vhodné fotky. Podle něj je to prosté. Jde jen asi o 2 kilometry, navíc celou cestu dolů, tak myslím, že si trochu odpočinu. To, že šlo o krutý omyl, zjistím velmi brzy.
Vozík se okamžitě a dost rychle rozjede. V panice popadnu obruče kol a usilovně brzdím. Být dramatický autor, napsal bych, že se mi kouřilo z rukou. Pak si dám na rychlost pozor. Cestou zjistím, že musím přejít ulici. Normálně nic těžkého. Jenže na druhé straně je zrádný obrubník. Když k němu najedu, přes veškerou snahu a sílu se mi ho nedaří zdolat a zůstanu viset u krajnice. Mám celkem fyzičku, ale tohle by nedal ani Arnold.
Obrubník
Řidiči mě objíždí, troubí, ukazují, že jsem jednička. Nezastaví nikdo. Napadne mi snadné a škodolibé řešení - vstát. Jenže by to asi bylo bráno jako provokace a možná by nějaký magor za volantem přidal plyn. Místo toho zavolám fotografa, aby mi pomohl i zvěčnil. Jen, co se mu to povede, ujmou se mě dva mladíci. Nad díky jenom mávnou rukou. Problém s obrubníkem se opakuje ještě několikrát, ale už si toho víc všímám, naletím jen jednou.
Když dorazím na místo, jsem totálně vyčerpaný. Naštěstí mě čeká hodinové setkání v kavárně, kde načerpám síly. Myslím, že mám nejhorší za sebou. Čeká mě totiž jízda tramvají, bez přestupu. Jenže ouha, nejbližší zastávka Přístaviště není přístupná, takže musím opět popojet do další stanice, Dvorce. Protože není špička, soupravy jezdí tak po 20 minutách, ale první mě - neznámo proč - nenaloží, tak musím čekat na další.
Vystoupím uprostřed Václaváku, kde mám závěrečné jednání. Naštěstí jsem nebyl domluvený na určitou hodinu. Vyjel jsem v 9 ráno a cestu jsem odhadoval tak do oběda. Jenže je už pět hodin. Protože mě čeká už jen cesta z Muzea na I.P. Pavlova dám si na uklidnění panáka. Ale zase podcením situaci, rozkopaná horní část Václaváku je plná všemožných a záludných nástrah. Naštěstí mě vždy někdo popostrčí, většinou cizinec.
Václavák
U koně myslím, že už je definitivně konec, ale musím se ještě vydat k výtahu, který je až u ulice Politických vězňů. Cestou narazím na „kolegu“ z Dánska, který se ptá na cestu. Nikde si nevšiml cedule s udáním směru vstupu pro invalidy. Pokud tam nějaká je. Navíc ho nenapadlo, že by mohl být umístěn na kopečku! Když nasedáme do výtahu, stydím se. Je počmáraný od sprejerů, páchne močí a dýchavičně se třese.
Při čekání na spoj se přihrnou cyklisté - tipuji, že jezdí hlavně z hospody do hospody. Bez okolků mě odstrčí. Jeden žoviálně řekne: „Si počkej, tobě nic neuteče!“ Při dalším spoji se ke mně mladík ve voze místo uvolnění místa pro změnu otočí zády. Často mě přepadá pocit, že mám neviditelný plášť Harry Pottera. Čeká mě už závěrečná část, vrátit vozík. I když nemám průkaz ZTP, fotograf chce na tu chvilku zaparkovat na invalidech.
V metru
Nikde jinde totiž není volno. Předběhne nás ale luxusní BMW. Z něj křepce vystoupí zdatný třicátník. Když si všimne, že na něj nevěřícně zírám, pohrdavě vyštěkne:„Co čumíš, zmrd..j kriple“ a odkráčí. Doma si ošetřuji do krvava odřené dlaně. I když to bolí, uvědomuji si, že to je vlastně maličkost. Ale příště raději zkusím jinou reportáž. Třeba jak se žije majitelům drahých aut.
Autorský příspěvek
