Článek
Když se nedávno rozhodl skončit s kariérou režiséra, kritici jásali, zatímco mnoha divákům to přišlo líto. I když mu různí mecenáši nabízeli financování filmů - má v „šuplíku“ dost scénářů - názor nezměnil. Chtěl by totiž točit po „staru“, což se už dneska nenosí, hodně snímků vzniká metodou hrc prc v co nejkratší době, a je to na nich bohužel vidět. Takže si užívá důchod v rodných Hošticích, do Prahy jezdí jen výjimečně.
„Chodím na houby, čtu si, poslouchám vážnou hudbu. Raduji se z každé maličkosti, třeba že svítí slunce nebo, když prší, tak z toho, že bude lepší vzduch, všechno se zazelená. Mám výhodu i v tom, že jsem skřivan.Vstávám už kolem čtvrté, někdy předeženu kokrhajícího kohouta, chodím spát brzy večer. Miluju chodit bosýma nohama ranní rosou na zahradě. A většinu dne prožiju za světla, což má skvělé účinky na duši.“ říká Zdeněk.
A stále se na něco těší. Na cokoliv, že si přečte pár stránek z hezké knihy, vleze do vany a osvěží se poté, co vyleze na kopec a má radost, jak je z něj vidět daleko. Hledá krásu i tam, kde by ji nikdo nečekal. Vyhýbá se konfliktům, které jsou podle něj důsledkem předsudků, přehnaného ega a neschopnosti uznat za správný jiný názor než svůj. To ale neznamená, že by ustupoval, dovedl si vždy prosadit svou, když to bylo potřeba.
Je o něm známo, že miluje dobré jídlo, vydal dvě kuchařky s názvem Nebe v hubě, kde byly ovšem recepty čtenářů. Má ale i své vlastní, rád vaří. „Jsem nadšený všežravec a jídlo je pro mě obřad, pastva pro oči, potěšení pro chuťové buňky, radost. Možná proto, že jsem strávil studentská léta ve Francii. Tam má večeře několik chodů a trvá nejméně hodinu, nikdo do sebe zběsile nehází jídlo jako v McDonaldu.
Hamburgery, což je v podstatě něco podobného a horšího jako naše sekaná, mi připadají sterilní, bez chuti, hezky vypadají jen na fotce. Nejhorší ale je, že nezaženou hlad, to není ani jejich cíl, spíš to, aby si člověk koupil další. Vyloženě mě štve, že vytlačily automaty jako Koruna, kde se dalo levně a dobře najíst či mléčné bary, kam se chodilo na kakao, koláče, chlebíčky,“ stěžuje si Zdeněk Troška.
Je to, čemu se říká pohodář, nerozčiluje se, třeba i proto, že přestal sledovat politiku i televizi. Když mu řeknu, že podle psychologů jsou právě jedinci jako on uvnitř nešťastní a prožívají frustraci, reaguje okamžitě. „To jste tomu dal. Psycholog je něco jako kritik, taky hledá slabá místa, aby se uživil.
Jenže jsou lidi jako já, co si chtějí své chyby nechat! Znám je dobře a patří ke mně, nechci s nimi něco dělat, měnit je. My všichni jsme namíchaní z dobra a zla, doufám že u mě převažuje to první, ale člověk bez chyb by byl absolutně nesnesitelný,“ tvrdí Zdeněk.
Řídí se slovy Karla Poláčka, že umělci patří do kavárny a ne na hřiště. Chodí na procházky lesem, má pocit, že stromy ho nabíjí svou energií, ale nepřikládá tomu zas tak velký význam. Nepije alkohol a nemá pocit, že by o něco přišel, zvlášť, když často viděl na place herce s kocovinou po flámu, nikdy v životě nekouřil, nadváhu neřeší.
„Mým cvičebním nástrojem je příbor! Ale když chce někdo týrat tělo v posilovně, srdečně mu to přeju. Může se mu ale stát, že umře v podstatě zdravej. Já bych byl naštvanej z toho, že se musím celý život přemáhat, nejíst maso, ale jen zeleninu, cvičit a pak to najednou třeba před důchodem zabalit.
Jak to bylo ve scéně z filmu Vesnička má středisková: „Tělo má jít do hrobu zhuntovaný.“ Kdyby to se mnou dneska seklo, vím, že budu mít na smrtelné posteli na co vzpomínat. A možná bych se i zasmál. Takový asketa si v té samé chvíli těžko řekne: „Jó když jsem si tenkrát odpíral krkovičku!“
Své dětství zachytil ve filmu Slunce, seno, jahody, kde ho hrál dětský herec Martin Šotola. Jen králíky netrápil, ale dával jim svobodu, večer otevřel klece, aby mohly zdrhnout. Byl ale limitován nemocí, prodělal revmatickou horečku a zatím, co ostatní kluci blbi venku, on musel trčet doma. Že chce být režisérem věděl už od svých pěti let a za svým cílem si stál. Na FAMU ho přijali hned napoprvé, což se často nestává.
Od dětství sbírá pohádkové knížky, dnes jich má haldy. A také tzv. černé romány neboli krváky, což je braková literatura druhé poloviny devatenáctého století, vycházely na pokračování v sešitech. Pokud je v Praze, chodí po antikvariátech. Kniha je pro něj zázrak, hlavně jak čerstvě vydaná voní tiskařskou černí. To je zážitek, který u e-knih nikdo mít nemůže. Jeho vášní jsou i cédéčka s operními nahrávkami, symfoniemi. Pustí si je, zavře oči a vnímá tóny, je to pro něj balzám na nervy.
Tvrdí, že zlo, nenávist a negativní emoce rozežírají duši, úsměvy a laskavost ji zase pohladí. A podle toho se snaží žít. Moderní dobu moc nechápe, ale akceptuje ji. Jen ho mrzí, že se z života i umění vytrácí krása. „Před časem mě náhoda zavála na výstavu. Koukal jsem na ty obrazy a jediná myšlenka, co mě napadla byla, proč je nepověsili obráceně. Když jsem si pod jedním plným záhadných čar a skvrn přečetl název: „Sedící žena“ šel jsem ven, sedl si do parku a koukal se na stromy, květiny, trávu, opravdovou krásu matky přírody.“
Zdroj: https://www.csfd.cz/tvurce/3313-zdenek-troska/prehled/
https://www.zdenektroska.cz/clanky/zdenek-troska/zivotopis
