Hlavní obsah
Psychologie

Cesta zpátky k sobě aneb od autismu k hraniční poruše osobnosti a zpět

Foto: Jan Jarý

autism spectrum awareness infinity symbol

Představte si, že jste mimozemšťan, kterého vyložili na cizí planetě, ale i přesto se nějakým způsobem navenek podobáte lidem okolo sebe, dokonce jakžtakž mluvíte jejich řečí.

Článek

Stejně jsou vám ale jejich zvyky, jejich chování, jejich veškeré sociální interakce úplně cizí. Jenže mezi nimi potřebujete přežít, a tak potlačíte veškeré své přirozené způsoby chování a začnete si nasazovat masky, abyste ve zdraví přežili. Tu převezmete způsob reagování od jednoho člověka, tu od druhého, od jiného si půjčíte způsob mluvy, od nejúspěšnějšího spolužáka ve třídě gesta a chování ve společnosti a tak dále a tak podobně. Po desítkách let ale zjistíte, že to už vlastně vůbec nejste vy. A tak se začnete prokousávat vrstvami nánosů, programů a navyklých vzorců, abyste se poprvé v životě mohli stát sami sebou.

Je to jako mít jiný operační systém mozku. Většina lidí jede na Macu na iOSu, který je v podstatě dokonalý a uživatelsky přívětivý, další jedou na Windowsech, které až na pár drobností taky celkem fungují, menšina má Linux, se kterým je víc práce, ale je spousta lidí, kteří mu rozumí, no a vy jste na nějakém obskurním operačním systému, o kterém slyšelo jen pár zasvěcených jedinců, ale vlastně ho nikdo neumí pořádně používat, jen pár nejpokročilejších uživatelů vám může trochu poradit, ale jinak jste na to vlastně docela sami.

Nejhorší je, že ani odborníci v psychiatrii a psychologii nejsou schopní prohlédnout vaše tzv. maskování, a tak se k diagnóze musíte probojovat sami, doslova si ji vyboxovat. Z mojí zkušenosti z psychiatrických zařízení je dost pravděpodobné, že tahle diagnóza bude mít mezi psychiatrickými pacienty mnohem větší prevalenci, než si jsou odborníci v tuto chvíli ochotní připustit. Proč si to myslím? Například tzv. stimming, tedy repetitivní pohyby rukou s nějakou pomůckou, prezentované jako antistresové chování, je pro autismus jedním z typických příznaků, přičemž se mu věnuje statisticky víc než polovina pacientů na mnou navštívených odděleních. Jistě, je to anekdotické a nemá to vědeckou relevanci, ale já nejsem vědec, nýbrž spisovatel a ze svých pozorování mohu činit závěry, které by si vědec nemohl dovolit. Mám  k tomu totiž přizpůsobenou nervovou soustavu. Jsem schopen pozorovat detaily, kterých si běžný člověk nevšimne a vyvozovat z nich závěry s přesností Sherlocka Holmese, kolegy Aspíka.

Dnes, když jsem schopný rekonstruovat celou časovou osu svého života v podstatě od narození, konečně mi události mého života začínají dávat smysl. Aby začaly dávat smysl i vám, musíte se na chvíli stát mými doktory a doktorkami Watsonovými. Začneme pěkně od konce, ke kterému se ostatně blížím. Žít totiž v Nizozemsku, mohl bych si se všemi svými diagnózami požádat o eutanázii a pravděpodobně by mi ji schválili, stejně jako jedné tamní dívce s podobnou historií a prognózou. Na tom ale nezáleží, protože jsme ve středověkých Čechách, alespoň co se poskytování zdravotní péče psychiatrickým pacientům týká, a tak nezbývá, než jako už po tolikáté v  životě, postavit se na startovní čáru a se vším, co teď vím, začít úplně od začátku. O tom zase jindy. Teď vzhůru na konec.

Porucha autistického spektra se diagnosticky liší podle toho, jestli půjdeme podle amerického diagnostického manuálu DSM, nebo podle evropských norem MKN. Osobně mám radši americký přístup, protože upřímně v  psychiatrickém bádání jsou v USA nejdál, i když s péčí o pacienty to tam je prý taky celkem bída, obzvlášť nemáte-li peníze nebo hodně dobré pojištění, což jako psychiatrický pacient nejspíš nemáte. Dle MKN se stále používá i oblíbený Aspergrův syndrom, dle DSM se všechny poruchy sdružují pod pojem Poruchy autistického spektra. Poznání, že se mě tato porucha týká, připomíná Uroroba, bytost s hlavou zakouslou do jazyka. Autismus stál na začátku mých potiží a je i na jejich konci.

V čem je tato diagnóza zrádná? No v tom, že jsem před ní získal několik jiných diagnóz, jejichž symtomy se s těmi autistickými překrývají. Třeba takové sebepoškozování či zvýrazněné prožívání některých emocí, jako například vzteku, silné reakce na některé vnější podněty, neschopnost regulovat emoce, to vše bývá připisováno i hraniční poruše osobnosti. Tuhle diagnózu mám ovšem taky. Z dřívějška. Protože bylo jednodušší říct si, on je emočně nestabilní, než si dát práci s diferenční diagnózou. Co je ovšem nejvtipnější, řada syndromů se překrývá s ADHD, které mám taky. To už nemůže být náhoda, řeknete si. Aby toho nebylo málo, existuje nová diagnóza známá jeko CPTSD, tedy komplexní posttraumatická stresová porucha, která má opět řadu symptomů totožných se všemi předcházejícími diagnózami. A teď babo raď, mám všechny tyto diagnózy, jen některou z nich, nebo jak to tedy je? Nikdo mi to doposud nebyl schopen potvrdit ani vyvrátit, a tak si životem nesu tolik nálepek, že bych si s nimi mohl vytapetova ložnici.

Buď jak buď, všechny tyto obtíže se objevily již na začátku mého života jako základní konstrukční kameny mé osobnosti. Jako dítě jsem tedy byl malý autista s adhd, který nedokázal fungovat mezi ostatními lidmi, a tak se stal komplexně traumatizovaným a možná emočně nestabilním. To všechno vedlo k rozvoji dalších přidružených poruch, především těžké obsedantně kompulzivní poruchy, sociální fobie, těžkým úzkostem a farmakorezistentní depresi. Je absurdní, že v prvních letech, kdy jsem se léčil, mě psychiatr považoval za simulanta, urážel mě, nevěřil mi hloubku mých potíží a nutil mě jít do práce ve chvíli, kdy jsem toho nebyl naprosto schopen. Myslel si, že mám „pouze“ úzkosti a deprese, což mu jako důvod k nemoci přišlo málo.

Kdyby tak věděl, kolik diagnóz mám dnes, zastyděl by se aspoň trochu nad svojí arogancí? Skoro si myslím, že ne. Je totiž tristní vidět, že se odborníci v medicíně nemají povinnost celoživotně vzdělávat. Právník, který by si řekl, že se nový občanský zákoník učit nebude, by riskoval vyhození z advokátní komory, psychiatr, který nesleduje vývoj ve svém oboru, je vůči kritice naprosto imunní a může si postupovat podle toho, co se naučil před desítkami let a co už dnes může působit ve srovnání se světovým medicínským vývojem naprosto obskurně. Mělo by se zavést povinné atestační přezkoušení každých řekněme deset let tak, aby odborníci byli nuceni držet krok se světovým vývojem svého oboru. Třeba by se tak předešlo devíti letům mylných diagnóz a utrpení nesčetného množství pacientů.

https://jary-jan.webnode.cz

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz

Doporučované

Načítám