Článek
Na tuhle myšlenku mě přivedla niterná osobní zkušenost, ale také to, že dnes ve svých téměř sedmatřiceti letech začínám po mnoha letech terapie vlastně odznova. Jako bych mentálně dozrál do stavu, kdy jsem absolvoval střední školu. Ve svém dosavadním životě jsem se takříkajíc plácal, snažil jsem se vystudovat vysokou školu, což se mi především kvůli nediagnostikované poruše pozornosti, ale i existenčním problémům nedařilo. Živil jsem se, jak se dalo, tedy v manuálních pozicích, na nic jiného jsem neměl sebevědomí.
Napadlo mě tedy podívat se na to, jaké vlastně dnes existují sociální třídy podle odborníků. Podle jejich aktuálního výzkumu (https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/ceska-spolecnost-vyzkum-tridy-kalkulacka_1909171000_zlo) identifikovali v současnosti šest sociálních tříd. Když jsem si tenhle test dělal ve chvíli, kdy vyšel, zařadil jsem se do strádající třídy. Dnes spadám díky své manželce do tradiční pracující třídy, kam bych se aktuálně sám nikdy nedopracoval. A sám sebe se ptám, jak je to možné, proč? Proč, když mi to celkem pálí, nejsem schopný odrazit se ode dna, na kterém se od svého narození nacházím? A především, kolik lidí a dětí je na tom stejně jako já?
Odpověď? Nevím. Asi skoro všichni, kteří se tam nacházejí. Možná se některým podaří díky nezlomné vůli a píli změnit svůj život, řadě z nich díky dobročinným organizacím. Ale je to sakra fuška, řeknu vám. Přitom naše HDP, tedy miláček veřejného prostoru, kvůli tomu přichází o dost procentních bodů růstu, nebo chcete-li o dost miliard. Z mojí osobní a tedy anekdotické zkušenosti, vyplývá, že spousta lidí nucených okolnostmi živit se v dělnických profesích funguje pod svoje možnosti. Říkám si jak to? Jak to, že nedokáží svoje schopnosti proměnit v kapitál? A odpověď je jednoduchá. Narodíš se chudý, zemřeš chudý.
Existují zhruba tři možnosti, jak se v životě posunout o pár příček společenského žebříku výš. Jsou jimi majetek, sociální kapitál a znalosti/schopnosti. Majetek u chudých můžeme vyloučit. Jsou nuceni žít v nájemním bydlení, starat se o sebe sami, pokud možno co nejdřív. Transgenerační přenos majetku nepřichází v úvahu. Není kde brát. A především není, jak si vytvořit to nejdůležitější, finanční kompetence. Život na dluh následovaný často životem v exekucích je společenskou normou. Když takhle žijí všichni okolo vás, chcete podvědomě zapadnout. Chcete se mít aspoň chvíli dobře a chcete se mít dobře teď. Co přijde zítra, to přijde zítra, to vás nezajímá, protože to stejně bude stát za nic, jako vždycky.
Sociální kapitál. Položka, kterou jsem dlouhou dobu vůbec nechápal. A v její komplexnosti ji nechápu dodnes. Opět proto, že jsem ji neměl šanci nasát intuitivně jako dítě. Všichni okolo mě byli vždy nějak zaškatulkováni. Jednalo se o zvyšování pocitu vlastní hodnoty, který by jinak v naší rodině byl téměř mizivý. Přispěly k tomu i transgenerační problémy mentálních vzorců, které právě z důvodu mentální sebeobrany velely pokládat sebe sama za nejlepšího z nejlepších navzdory objektivní realitě. Přidejte k tomu často opomíjený aspekt poruchy pozornosti, který způsobí, že kdo vám sejde z očí, ten sejde i z mysli a na problém je tu ne zaděláno, problém je hotov. V takovou chvíli se o budování sociálních sítí v jejich původním významu nedá hovořit.
Proč jsou tak důležité, to mi dochází až dnes, kdy mi bolestně chybí. Nemohu sehnat zaměstnání odpovídající mému vzdělání a schopnostem. Je to i tím, že jsem v životě špatně začal a nemám odpovídající praxi. Ze zkušenosti ovšem vím, že lidé s bohatými sociálními kontakty mohou mít díky přátelským vztahům s druhými lidmi tento aspekt života o dost jednodušší. Nemluvě o patrech společnosti, ve kterých jde o business. Tamní důležitost společenských kontaktů si nejsem schopen ani představit.
Znalosti/schopnosti. Tady jsem se bohužel nachytal. Zkoušel jsem se díky nim v životě posunout, ale naprosto jsem opomenul předchozí aspekt. Respektive jsem nebyl schopen kvůli sociální fobii kontakty navázat. Mnohaletá investice do studia, včetně peněz za delší studium a včetně nákladů příležitosti, se mi nevyplatila. Jako kupříkladu kuchař jsem si mohl vydělat docela dost peněz, takže moje ztráta je dvojnásobná. I přes můj individuální neúspěch je to ovšem jediná cesta, jak se mohou ti méně šťastní posunout o maličký krůček dál směrem od strádající třídy. Jedni mohou studovat, druzí mohou pracovat.
Potíž je opět v idealistické představě, že všichni mají stejné možnosti. V rodině, kde je čtení knih pokládáno za ztrátu času, se těžko dočkáte podpory při studiu, a to nejen finanční, ale i morální. Nemáte zkrátka důvod se o něco takového snažit, nemáte představu, co by vám to mohlo přinést, nemáte motivaci, kvůli které něco tak náročného vůbec absolvovat. A na peníze můžete rovnou zapomenout. Existují přece sociální stipendia, řeknete si. No, to sice ano, ale stejně nezbývá než při studiu pracovat alespoň na půl úvazku. Nevím jak vy, ale já bych k doktorovi, který se studiu nevěnoval naplno, raději nechodil, i když si o současné realitě nedělám přílišné iluze.
Nezbývá tedy, než se stát schopným pracovníkem. Jak jsou placeni zaměstnanci, o tom si netřeba dělat iluze, kdo ví, ten ví, kdo neví, tomu to nevysvětlíš. 40 % zaměstnanců žije pod hranicí důstojné mzdy, takže nemají možnost pořídit si nic nad rámec holého přežití. Ve chvíli historické inflace, cen energií atd. je škoda písmen o tom hovořit. Snad jedině stát se oním bájným řemeslníkem, jiné cesty nebude. Ale zde se kruh uzavírá. Proti řemeslu nelze nic namítat a je-li člověk zručný a vybere si profesi, která mu sedne, jistě si zajistí pěkné živobytí. Ale co kdyby se člověk místo číšníka mohl stát třeba zubařem, ale nemůže, i kdyby na to měl? Není to škoda?
Závěr bude opět osobní. V mém osudu se namíchaly snad všechny důvody, které člověka brzdí v rozletu, a není se tak čemu divit. Budu bojovat dál s houževnatostí moravského sedláka a věřím, že se jednou prosadím. Ale co s těmi, co na svou šanci rezignovali, aniž by o ní kdy věděli? Zatím nevím. Je to především otázka veřejných politik prosazovaných napříč politickým spektrem. A především bychom si zde měli přestat lhát do kapsy o tom, jak báječně se u nás má každý občan. Zavírání očí nás stojí nejen spoustu peněz, ale především bolesti.
