Článek
MPSV vydalo nový dokument o tom, jak si představuje péči o hendikepované lidi v budoucnu. Bohužel se na jeho naplňování nedokáže dohodnout s ministerstvem financí. Výsledkem je, že efektivní proměna je opět v mlhách.
Myslím, že je nutné si jasně říci několik věcí bez příkras.
- Sociální péče je drahá a žádný stát nemá na to, aby ji plně hradil na té nejvyšší úrovni.
- Lidé hendikepovaní i jejich rodiny jsou často ti, kteří jsou na štíru s penězi. Proto je nereálné, aby ji platili pouze sami, nebo z větší části.
- Z důvodů uvedených v bodě 1. a 2. je zřejmé, že vždy půjde o kompromis toho, co je reálné zaplatit.
- Dobré nastavení sociálního systému je běh na dlouhou trať.
- Péče o některé sociální skupiny je vnímána veřejností hodně negativně, přesto je potřeba. Jinak se problémy s nimi budou zvětšovat a nakonec zasáhnou celou populaci. Bez přijetí podpory i těch méně populárních skupin obyvatel se tak neobejdeme - z toho však neplynou hlasy voličů.
- Lidé s duálními diagnózami jsou často v sociálních službách odmítáni. Péče o ně je náročnější. To se prodraží, více peněz za to však není.
- Je nutné zřídit a provozovat služby na sociálně zdravotním pomezí. Takové, kde by klienti mohli být až do konce svého života.
- Sociální situaci ovlivňuje mnoho faktorů. Proto chtít docílit změna jen pozměněním jednoho zákona je naivní (zákon o veřejném opatrovnictví, exekuční zákon, zákon o hmotné nouzi, příspěvek na péči...).
Jako největší problém vidím první tři body. Za jednu z hlavních tezí můžeme požadovat tu, aby tito lidé bydleli v podmínkách co nejpodobnějších běžnému životu. Bohužel k tomu často potřebují nějakou pomoc. Někomu stačí bezbariérový byt, jiný bude potřebovat celodenní asistenci. Nejdražší je kombinace těchto potřeb. V institucionální péči je financování těchto potřeb rozprostřeno mezi více klientů. To v komunitní péči leckdy není možné, proto jsou dražší.
Druhým problémem, který se začíná ukazovat, ale zatím se o něm příliš nemluví, je to, že v urputné snaze rušit institucionální péči, pomíjíme skutečné potřeby klientů.
Tak se stane, že klientům je zrušena služba, kterou rádi a plně využívali, a je nahrazena jinou, více komunitní, která však neplní jejich potřeby.
Vím o klientech, kteří jsou na vozíku, byla jim zrušena pobytová služba a tak přešli do chráněného bydlení. Bohužel toto bydlení je bariérové. Takže z ústavu, kde rádi trávili čas na zahradě, přešli do bytu, kde tráví všechen čas uvnitř. Překročení prahu je náročné jak pro ně, tak pro personál. Nejsou schopni si dojít nakoupit, nebo třeba na procházku. Někdo při hledání vhodných služeb vsadil pouze na plnění tabulek a nevzal v potaz skutečné potřeby klientů.
Dalším problémem je nahrazováním stávajících služeb těmi moderními. Bohužel se často neděje. Například sehnat chráněné bydlení pro ženy s mentálním postižením v Praze je téměř nadlidský úkol. Výsledek je ten, že se instituce zruší, ale klienti přechází do typů podpor pro ně nedostatečných. Zde selžou a jejich sociální situace se ještě zhorší.
Slepou snahou zrušit veškeré instituce poskytující pobytové služby nekomunitního charakteru, vyléváme s vaničkou i dítě. Prvním kritériem by mělo být, jestli je poskytovaná péče individuální a kvalitní. Druhým je, jestli je dostupná adekvátní náhrada.
Bez toho se kvalita sociální péče u nás nezlepší. Problémy sociálního systému se nevysedí. tyto problémy mají tendenci bobtnat a trpí tím často ti kteří za to mohou i nejméně. Výsledek bude dražší a spokojení s ním nebudeme. Návrh MPSV tyto problémy příliš neřeší.
