Článek
Cosi shnilého je ve státě českém. V politice, v hospodářství i mezi lidmi. A to navzdory tomu, že máme možnosti, o kterých se dřívějším generacím ani nesnilo. Přesto se nedokážeme domluvit. V diskuzích převládají emoce, zatímco logické argumenty se choulí v koutku. Nejzřetelněji se tato neschopnost projevuje v politice. Něco o tom jsem již napsal dříve.
Obě strany mají v lecčem pravdu, ale i chvíle, kdy jsou jejich argumenty slabé. Bohužel ani jedna z nich nedokáže přesvědčit nerozhodnuté.
Doba internetu a zpravodajství, které se vejde do jednoho odstavce, nás odnaučila přemýšlet. Už pro nás není důležitá podstata sdělení, ale jen jeho forma. Toho se chopili politici, kteří přednášejí líbivé slogany bez obsahu. Není podstatné, co si o problému skutečně myslí – důležité je, co jim vyšlo v marketingovém průzkumu.
Politické strany, hnány honbou za volebními preferencemi, opustily hodnoty, na nichž byly založeny. Stejně jako ve společnosti, ani uvnitř stran se příliš nediskutuje o tom, co a jak řešit. Stranické elity často ani nezajímá, co si o tom myslí běžní členové.
Tuto situaci zkusím ukázat na příkladu vládní koalice. Rád bych to demonstroval i na opozici, ale ta si svůj program schovává – ví, že při neschopnosti současné vlády ho ani nepotřebuje.
Voliči vládní koalice měli po jejím zvolení velká očekávání. Chtěli zastavit odklon od EU, odpovědnější hospodářskou politiku a zvýšit důvěru v právní stát.
Čtyřkoalice jim to nedokázala splnit. Jediným skutečným pojítkem této koalice byl odpor proti Babišovi – a to je málo. Ze strachu, aby koalice držela pohromadě, přistupovali její členové k řadě ústupků. Ať už šlo o euro, daně, školství, zdravotnictví nebo sociální bydlení – vše se dělalo tak nějak „napůl“. Jen aby si lídři mohli odškrtnout splněný slib, ale zároveň nešli příliš proti ostatním koaličním partnerům. Správnost rozhodnutí přitom často ustupovala do pozadí.
Odborníci byli často ignorováni. Přednost dostalo politické vyjednávání před odbornými řešeními. Zbabělost politických elit diktovala „nevystupovat z řady“. Vlastně jediné co se podařilo důsledně, je co nejvíce zkomplikovat situaci v hospodářství vládě budoucí, ať už v ní bude kdokoli.
Ve stranách nejsou příliš velké osobnosti schopné vysvětlit svůj pohled na věc. Doby Klause, Havla, či Zemana jsou pryč.
Situaci dále zhoršuje fakt, že se ani uvnitř politických stran nevedou odborné debaty o programu či směrování. Voliči tak ztrácejí důvod, proč tyto strany vůbec volit, a sami straníci je často houfně opouštějí. To není důvod k radosti.
Frustrovaný nebo rezignovaný volič totiž nakonec vždy zvolí někoho, kdo mu nabídne naději.
Jak z toho ven? Především by si členové vládních stran měli ujasnit, co chtějí, a důsledně to vyžadovat od svých zástupců. Trvale a bez výmluv. Volit si do svých předsednictev takové lídry, kteří budou ochotni zvedat i nepopulární témata.Měli by je donutit skládat účty – pravidelně, ne až v den voleb. Zatím jim to příliš nejde. Snad je volební debakl přiměje k činu.
