Článek
Rozhovor čt24 2. ledna 2026[1] s Jiřím Horáčkem, ředitelem ‚Národního ústavu duševního zdraví‘ repríza 25.7.2026.
Hovor se týká mnoha důležitých témat. Vyjímám:
Rozdělení: normální a na sítích
Většina veličin v reálném světě i ve společnosti má tzv. normální(Gaussovo) rozdělení (levý graf): nejvíc jsou zastoupeny střední hodnoty, četnost obou okrajů rychle klesá. Existují mechanismy, které přirozeně ‚tlačí‘ zastánce extrémů do středu.
V digitálním světě je mechanismus opačný (nepřirozený), vyhrocující: stále více lidí postupně opouští střed a posunuje se k jednomu z extrémů (pravý graf). Společnost ponechaná napospas digitálnímu prostředí se polarizuje.
- Nazdar Jeníku, to je moc hezké – pozoruhodné až závažné sdělení, díky. Díky též za Tvoje obecné úvahy, vždy si je přečtu a promyslím. Měj se hezky. (JL)
Můj dovětek
Obávám se, že podobně to dopadá s rozdělením životní úrovně. Naše ‚demokrachie‘ rovněž VYPRAZDŇUJE STŘED (odhaduji následující graf; ⅔ pracujících nedosáhne na průměrný[2] plat). Velmi vzdálené normálnímu rozdělení! Je to sjednocení dvou statisticky zcela odlišných souborů (pracující a uživatelé).
Rozdělení příjmů není ‚normální‘
Náš životní pocit není objektivní, ale srovnávací: mám se líp/hůř než soused, příbuzný… (Přitom srovnávám svoji skutečnost s předpokládaným stavem ‚těch druhých‘. Nezažil jsem ve svém životě člověka, který zbohatl a je mu ‚lépe na světě‘! Bohatnutí vaše starosti změní, ale nezmenší; naopak je zvětší.
Ubývá tedy těch, kdo nejsou chudí, ani bohatí (mají všeho ‚tak akorát‘). Právě tito lidé a jejich rodiny tvoří tmel společnosti! Není pak divu, že naše společenství (nejen v ČR) ztrácí pocit sounáležitosti, solidarity, vzájemné potřebnosti.[3] S pocitem příslušnosti k určité společenské vrstvě nepochybně velmi úzce souvisí politické preference. Jak ubývá příslušníků střední třídy, zákonitě ubývá voličů politického středu![4] Středoví politici si tedy řežou pod sebou větev… Chudí zoufale hledají jakoukoliv změnu, bohatí chtějí prosadit ‚svoji‘ změnu a jen střední třída hledá stabilitu.
Je třeba vidět zásadní rozdíl mezi skutečným a pociťovaným stavem. Chtít mít víc je přirozenou lidskou touhou, proti níž nelze namítat. Jenže to má známá úskalí. Vícekrát jsem uváděl: Abychom mohli plavat, potřebujeme nejméně 0,5m vody (lépe je 1m). Máme-li pod sebou 5m, 50m či 500 m, to naše plavání neusnadní! Naopak začne hrozit utopení. Kolik vody potřebuji?
To je životní moudrost. A mění se životní situací! Střet potřebnosti a hamižnosti morálně ospravedlňované: ‚dělám to pro děti‘ – aniž bych se jich ptal, zda skutečně budou potřebovat a chtít chalupu v Horním Dolním… Vyděláváme víc, než je třeba, abychom si koupili, co nepotřebujeme (ve chvíli ‚šetření na‘ jsme tím uchváceni, pak koupíme a býváme rozčarováni). Na úkor vztahů. Inflaci přece způsobují výhradně peníze získané bez vytvoření odpovídající hodnoty!
Zásadní je uvědomit si: bohatnu-li, moje starosti se mění, ale neubývá jich! Naopak jich přibývá! Myslím, že prof. Murphy uvádí: Manželka si dělí manželův plat do obálek podle druhů výdajů. Když mu přidají 300 Kč, chce manželka přidat 300 Kč do každé obálky – a je rozčarována: její ‚dluh v hlavě‘ značně narůstá!
Samozřejmě: chudoba může být zaviněna nedostatečnými příjmy nebo nepřiměřenými vydáními! (Naši občané postupně bohatnou, stát chudne díky volebním preferencím – ale ty v ‚demokrachii‘ těžko měnit…)
Průvodním jevem bohatnutí je lenost a rychlé snižování počtu dětí. (O to víc chováme psů.) S dětmi je přece tolik práce! Omezují nás v rozletu – a stojí peníze, které si přece můžeme užít jinak![5] Vymlouváme se na ‚zlou dobu‘. Mnozí lidé rezignují na možnost předat dětem to nejlepší, co umíme – s touhou, aby nás děti přerostly. Přivést na svět dítě je riziko – někdo je nechce podstoupit.
I přes nesporné hrozby žijeme v tak bezpečném světě, jako nikdy v minulosti! Ovšemže: kdybychom se v minulosti přičinili, mohl by být dnešní svět ještě mnohem bezpečnější… Ostatně: vidíte nějakou jinou možnost jak zlepšit svět než přivést do něj dostatek dobře vychovaných charakterních dětí??
- Ahoj Jéňo, baví mě sledovat Tvé myšlenkové eskamotérství. Ale co my s tím ‚tady teď‘? Jak chceš změnit rozložení mezd? Někteří politici se o to snaží, někteří zase ne, tak to bylo, je a bude. Snažíš se snad ‚osvětou mezi voliči‘ dosáhnout toho, aby větší podporu získali rozumní politici než populisti? To snad jediné by mohlo trošičku mít na realitu vliv. Jinak to je jen takové ‚pábení‘, jak by byl krásný svět, kdyby… Jo, dlouhodobě postrádám v Tvých ‚jakoby-citacích‘ skutečné odkazy na zdroje. Ale to vlastně u SCI-Fi není nutné. (RK) [Kráceno]
Nikomu nemohu a nechci radit, co má dělat. Jen těm, kdo o to stojí, nabízím témata k přemýšlení; ostatní mají k dispozici DELETE. Počátek textu jsem ozdrojoval, následuje moje úvaha (já jsem zdrojem). Graf k tomu jsem si vytvořil sám podle odhadu (bývá řeč o průměru a mediánu). Ani na stránkách Statistického úřadu jsem ho nenašel.
Mohu jen konstatovat, proč jsou věci, jaké jsou. Proč středovým stranám mizí středoví voliči… Nejen v Česku, ale všude, kde vládne pokřivený model ‚demokrachie‘. Místo koncepční podpory střední vrstvy pobíhají politici se síťkou na motýly a snaží se ulovit jednotlivé zájmové skupiny, na které se rozpadá nesoudržná společnost. Každý se snaží hledat nějaké řešení vlastní situace, nad koncepční změnou se zamýšlí málokdo. Přitom mnoho lidí řeší obdobné problémy ve stejném systému.
Jsou to evidentně chyby systému. Ne těch lidí. Vysvětlit umím, napravit ne. Toť vše. Zdravím.
- Přátelé, jsem přesvědčen, že existuje návod, jak se posunout ke koncepčnosti a zodpovědnosti voličů a tím i politiků. Není to návod nový: Dát hlasovací právo VŠEM občanům země, tedy i dětem od 0 let, a to prostřednictvím rodičů… Rodiče těch dětí budou vždy daleko koncepčnější a zodpovědnější, protože je zajímá, jak se budou mít jejich děti za 10, 20, 30… let. Zatímco rostoucí podíl seniorů (jako já) počítá budoucnost na jednotlivé roky. Velké části seniorů otázka vzdálenější budoucnosti je nezajímá a rozhodují se při volbách ne podle koncepcí, plánů, politických programů či věrohodnosti představitelů, podle toho, kdo je zábavnější, arogantnější, kdo jim dá 500 Kč navíc, kdo je v hospodě pozve na panáka, kdo nejvíc pomlouvá konkurenty nebo kdo slibuje nesplnitelné. Proto si myslím, že Jeníkovy úvahy jsou smysluplné, abychom si dovedli situaci pojmenovat a nevyčítal bych mu, že nedává přímý návod, jak to změnit. Mám za to, že to hlasovací právo za děti by mohlo podstatně situaci změnit, protože cílová skupina voličů by byla jiná. A protože z historie víme, že např. ekologie byla sprosté slovo ještě před třiceti lety a dnes představuje důležitou hodnotu, tak i když se bude o volebním právu dětí hodně mluvit na všech úrovních společnosti, že za pár let (snad ne desítek) se bude politika zabývat delšími časovými horizonty a bude zodpovědnější. Myslím, že ‚pábení‘, jak by mohl být krásnější svět je důležité pro ty, kteří si to opravdu přejí a chtějí pro to něco dělat. (JL) [Kráceno]
- Prosadit to bude těžké. Politici mají v demokracii vlastnit třetinu státu, v ‚demokrachii‘ (jak jsem ukazoval) si přisvojili asi 80% státu. S nynější rozklíženou společností umějí pracovat, proč by ji měnili?
- Bude-li otec volit Motoristy a matka Stačilo!, koho bude volit mimino?[6] U politicky dezorientovaných voličů to může situaci i zhoršit. Problém je přece jinde! Miliardy poskytnuté EU na naše přiblížení do evropské kultury jsme prohýřili v betonu. Žádný ‚civilizační‘ program (výchova rodičů k uvědomělému občanství) nikdy nebyl ani zamýšlen. (Na Západě vidíme spíš couvání).
- Lidé ekonomicky vytlačení že střední skupiny obvykle nevolí středové, konzistentní strany s dlouhou tradicí – doufají v zázrak, i když vědí, že nemůže nastat. (Pro umožnění zázraku je třeba vytvořit podmínky.)
- Uváděl jsem několikrát: spravedlivé by bylo, aby nepracující starobní důchodci (neplatí daně) neměli volební právo, jímž rozhodují o budoucnosti země. Ti jsou masově náchylní zbaštit podvody populistů. (Dnes nepopulistická strana není volitelná. Jde jen o velikost a vkus populismu – jak daleko je ochoten zajít.)
Hlavním problémem je dav nemyslící na budoucnost. (Krátkozraké sobectví namísto daleko hledícího.) S tím politici umně pracují, zejména na hnojišti sociálních sítí. Rozumná cesta je vychovávat děti od mala:
a. K odporu vůči jakékoliv reklamě. Reklama neslouží mně, ale zadavateli – proti mně.
b. K odporu vůči volnému pohybu po sociálních sítích; místo toho je učit vyhledávat informace a ověřovat jejich pravdivost/pravděpodobnost. (Místo varovného ‚nesmíš‘ buďme těmi, kdo je budou odmala učit pohybovat se ve slušném internetu.)
(Účelem sociálních sítí je manipulace: něco jiného nabízejí a něco jiného poskytují. Berou drahocenný čas, otupují bystrost rozumu, manipulují. Jsou velmi nákladné a přitom jsou zadarmo. Proč asi?)
Je to maratónský běh. Nemám rychlý recept. Pojmenování je prvním důležitým krokem, pak mají následovat další kroky.
[2] Někdejší dotaz na Rádio Jerevan: „Jak se v Sovětském svazu máme?“ Odpověď: „Průměrně; hůř než včera, ale líp než zítra.“
[3] Např. vědomí důležitosti pro vztahy uvnitř společnosti lidí ekonomicky neaktivních (děti, důchodci, invalidé…) Naše křesťanství je příliš slabé, aby nahradilo společenský status. Sytý hladovému nevěří, chudák se stará sám o sebe; ‚ten uprostřed‘ se rozhlíží kolem sebe. Nebo jinak: chudí zoufale hledají spasitele, bohatí se nabízejí jako spasitelé, střední stav buduje a chce stabilitu.
[4] Je známá rada: ‚Dejte teroristovi manželku, dvě děti a domek se zahrádkou – a je z něj spořádaný občan!‘
[5] Ještě jsem se nepodíval do Antarktidy!
[6] Leda by za mimina volil OSPOD stranu slibující nejmenší zadlužení. Haha.
