Článek
Dodnes někteří teologové zastávají úsměvný středověký názor, že katolická církev je jediným zdravým jádrem společenství založeného Ježíšem, a ostatní se víc nebo míň vzdálili od ‚pravé víry‘ (rozuměj: od ‚správných spekulací'). Fyzika základní školy nás učí:
- Oddělí-li se část od celku, pohybují se obě tělesa opačným směrem tak, že se zachová původní těžiště.
- Roztočí-li se oddělující se část, roztočí se i ‚zbytek', a to opačným směrem.
- Přemýšlivý sedmák v úvaze teologů najde chybu – proč se o ní už dávno nemluví?
Planety
Planety obíhají kolem Slunce (středu), který je přitahuje gravitační silou. Jak to, že se nenechají přitáhnout a nespadnou do středu?
Mají svoji rychlost (zhruba) kolmou na přitažlivou sílu a mají svou energii. Čím větší vlastní energii má planeta, po tím vzdálenější dráze obíhá. Velikost rychlosti souvisí s energií a její směr určuje tvar dráhy (kruh či různě protáhlá elipsa). Slunce planetám brání odletět kamsi, ale dokáže je ‚jen‘ udržet v určité vzdálenosti – nepřitáhne si je. Kdyby kterákoliv planeta ztratila svoji rychlost, zastavila se, bude přitažena do středu. Pro planetu by to byl její konec.
Všimněme si obrázku: pokud by se planeta A chtěla přiblížit planetě B:
- Musí urazit velkou dráhu D – a přitom se jen o malou část D2 přiblíží středu (část D1 je pro přiblížení se ke středu ‚zbytečná‘).
- Navíc: přiblíží- li se planeta A planetě B, nejspíš se vzdálí jiným planetám…
- A konečně: pohne-li se planeta B k planetě A, dokonce se vzdaluje od středu!
Pro konečný cíl ‚splynutí ve středu‘ je vzájemné přibližování neefektivní – vyžaduje mnoho ‚zbytečného‘ úsilí. O tom, která církev je blíž středu, lze úspěšně vést nekončící občanské války.
Ekumena
Jedině Duch svatý může dávat dar jednoty - ale jen těm, kdo o jednotu a jeho rady stojí! Současných asi 380 křesťanských církví ukazuje, jak naši předkové o Ducha božího stáli, jak se jím nechali vést. Dnešní křesťanský svět tvoří stovky satelitů obíhajících kolem ‚opuštěného‘ středu, kde trpělivě čeká Kristus. Přeneseme tohle neblahé dědictví na další generace? Ekumenický týden léčí následky, ale neodstraní příčiny.
Pro církve je právě ‚pád do středu‘ jedinou nadějí na jednotu.
V úvaze Celá pravda jsem napsal: šířit Ježíšovo učení znamená nic nevynechat (např. „Nikomu neříkejte otec…“) ale též nic nepřidávat (např. dogmata)![1] Pak snad začnou být křesťané věrohodní.
Jestliže se představitelé církví dřív proklínali a nenáviděli, a dnes jsou schopni (v týdnu zostřeného přátelství) ‚spolu zajít na pivo‘, je to jistě chvályhodné. Ale na sjednocení církví to má pramalý dopad. Z uvedeného obrázku je zřejmé, oč běží: jde o dobrovolný ‚pád do středu‘.
Stačí zbrzdit svoji rychlost, zastavit se!
Ježíš si pak jednu církev po druhé stáhne zpět do středu, kde na nás toužebně čeká. Nejde tedy ‚o ty druhé‘, ale především o nás samotné!
Platí to v životě jednotlivců i celých společenství. Zbožní teologové (obzvlášť klerikálové) nás přesvědčují o opaku. Hlásají (bez důkazu – jak lze dokázat spekulaci?), že svátosti působí ‚objektivně‘[2]– že tedy máme konzumovat co nejvíc svátostí, poutí, slavností, bohoslužeb: plné kostely a poutní místa jim lichotí – ukazují jejich nenahraditelnost. Ve skutečnosti jakýkoliv konzumismus škodí: ať už se jedná o hromadění majetku, zážitků, honbu za ‚nevšednostmi‘. Přinejmenším tím, že zdržuje od ‚budování nebeského království už tady a teď‘.[3]
Stejně může zdržovat i konzumismus svátostí, poutí, církevních parád.
Svátost je mimořádné setkání s Kristem (který je s námi v ‚běžném‘ kontaktu stále).
Na nás je, jak této mimořádnosti využijeme – může nám zevšednět, jako cokoliv jiného. Máme právo si ‚po práci‘ odpočinout a povzbudit se k další práci siným duchovním zážitkem. Pokud se ovšem jen povzbuzujeme – a nic – pěstujeme si duchovní obezitu. A duchovní lenost. Ukazuje se, že eucharistie nás posiluje, povzbuzuje, léčí, ale nenasměruje nás: k tomu je určeno ‚zpytování svědomí‘, především ve svátosti smíření.
Co je tou rychlostí (pohybovou energií), která nám nedovolí ‚padnout do Středu‘ – do Ježíšovy náruče? Odpověď je snadná, každý si ji domyslí.
Na obrázku je znázorněno, že v ‚prostoru mezi církvemi‘ vytvořili lidé různé překážky. Při dostatečném přiblížení se ke Kristu samy zmizí kdesi ‚venku‘. (Ve ‚fyzikálním modelu‘ církví by bylo ještě nutné kromě gravitačních sil uvažovat elektrické náboje: některé ‚částice‘ se mohou odpuzovat – zejména ‚rozhádaní bratři‘.)
Ekumena jakožto hledání soužití různých názorů je dnes víc úkolem vnitro-církevním než mezi-církevním.
Fundamentalisté kterékoliv církve vylučují přemýšlení a kaceřují víc své spolu-bratry než ‚ty venku‘. A lidé poctivě hledající Ježíše (chudí duchem) si rozumí napříč denominacemi. Církve tedy nejsou ‚kompaktními planetami‘ – spíše mračny, která se částečně překrývají s jinými mračny. Příslušnost k ‚mračnu‘ má často historické kořeny.
Fungovat může tento model: pustím se do práce na budování nebeského království a přizvu všechny ochotné přiložit ruku k dílu – bez jakéhokoliv kádrování. Pak se začnou ‚rozpouštět‘ hranice jednotlivých konfesí. Ekumena je teoreticky téměř k ničemu, je východiskem pro ‚dobrou praxi‘.
Kdo to udělá?
Budeme servilně papouškovat dogmata (jimž nerozumíme a k ničemu je nepotřebujeme) a jiné projevy podřízenosti církevní vrchnosti a očekávat pochvalu? Anebo budeme ochotni sloužit v Ježíšově církvi a donutíme své biskupy k témuž – aby sloužili nám i jiným? (Pokud nebudeme sami sloužit, nedonutíme je.)
Kapři si nevypustí rybník, v němž se jim tak dobře žije; kdo se zmocnili moci nad lidmi, nevzdají se jí dobrovolně. Římský biskup František je po tisíciletích chřadnutí církve Janem, osamělým hlasem volajícím na poušti. Mnoho lidí si přeje jeho smrt či aspoň odchod, řada lidí mu fandí. Ale kdo se přidává k jeho úsilí odstranit klerikalismus (budovaný kleriky i zbožnými laiky) ze života církve a očistit církev od tisíciletého bahna?
Změníme něco zásadního? Kdo to udělá? František nabádá: „Začněte zdola, sami – máte moji podporu! Teologové dozrají ke změně až den po soudném dni!“ Jeho život nás inspiruje, jeho úsilí nás povzbuzuje – ale je třeba se připravovat na život po té, co bude zrušena vedoucí úloha církve ve světě, vedoucí úloha Magisteria v církvi, vedoucí úloha profesionálních kněží ve farnosti… Velení se ujme Ježíš, a my otevřeme zabedněné okenice, na něž po staleté marně buší Duch – bude vanout, kde najde připravené příjemce.
Až se vrátíme k evangeliu jako jedinému zdroji Zjevení a další biblické spisy budeme vykládat Ježíšovým pohledem, zastavíme se, zbavíme se ‚odstředivé‘ rychlosti (‚své‘ energie), a necháme se vtáhnout Ježíšem do duchovního středu. Během jedné až dvou generací se zde můžeme sejít se všemi křesťany. Vyžaduje to odvahu vyjít za Ježíšem do neznáma, opustit dosavadní falešné jistoty[4](modlitební ‚mlýnky‘ se ‚zaručenými‘ odměnami, okázalé slavnosti pohansky zpředmětňující Boha…). Pak se Ježíš za svou církev nebude muset stydět, pak konečně začneme pracovat pro jeho dílo.
Dnes i v celých dějinách se ukazuje: církev bezvadně přežívá utrpení a svědčí o Kristu; ale neumí žít v blahobytu. Proto by si církev blahobyt neměla dopřávat!
Námitka
- …nesehnutá skutečnost je – týden modliteb KATOLÍKŮ byl po staletí směrován k modlitbám za prvé za NAVRÁCENÍ DO PRAVÉ CÍRKVE odpadlíků-protestantů (zde nikoli věřících východních – poznámka k pevnému kamarádu M.), a za druhé za DAR DUCHA SVATÉHO ŽIDŮM, ZATVRZELÝM VE STARÉM ZÁKONU… pan Kunčar, z typických anihilátorů, odpůrných propagandistů, k pravé katolické Církvi, zve nás směrem vnějším, nepravým čili satanským… po směru částí infiltrantů Společenství chlapů, zvrhlým a velebeným coby správným. (MM)
Čekám i tuhle reakci (nejen souhlas). Ukazuje názorovou pestrost těch, kdo se považují za katolíky.
Kdysi magisterium krvavě vymáhalo vyznávání egocentrismu - stejně jsme skončili u nepopíratelného heliocentrismu (ale až po staletích - tenkrát bylo na vše času dost).
V oblasti ‚čemu věřím‘ je to podobné, jen katolíci zahledění do sebe nevidí možnost debaty – není to o faktech, ale o pocitech. (NECHÁPU: PROČ MAJÍ PŘIJÍT S ČEPICÍ V RUCE KE KATOLÍKŮM PROTESTANTI A PRAVOSLAVNÍ NIKOLIV?)
Nicméně: možná si někteří pravověrní katolíci neumějí představit, že i my „modernisté“ (vracející se až k samotnému Kristovi) můžeme dojít do stejného nebe jako oni; my se naopak těšíme, že si tam s nimi budeme povídat – tedy pokud nás dělí pouze různé názory (nebe není o názorech!) a nikoliv zlovolné skutky. Promarnili jsme několik staletí a stali jsme se vlastní vinou bezmocnou hrstkou ve společnosti. To by nás mohlo od světovládných úvah a posuzování konečně přivést ke službě potřebným – a těch je! Ježíšovo dílo čeká…
- Jen bych se dovolil vzhledem k slovům (MM) ohradit, že ‚Chlapi‘ nejsou zdaleka jen katolická skupina, natož bigotních katolíků. Nadávkami členům druhých církví shazuje nejen sebe, dělá ostudu nám všem. Ekumena je naprosto samozřejmou součástí vyzrálého křesťanství - je to respekt k mnohotvárnosti, škola spolupráce a překážka církevní samopýše. Žádné navrácení do pravé církve Ježíš nehlásal. Hlásal pouze obrácení k Otci, v tom si máme všichni pomáhat. D.S., ekumenický kostel Semanín[5]
- Přátelé, Kristus praví: Proste…, tlučte…, modlete se…. Téma je týden modliteb za sjednocení. Tedy se modleme za sjednocení - každý, jak to cítí, jak mu Duch napovídá. To není málo. A neplkejme o teoriích „co je všechno špatně", „kdo to kdy způsobil", „co by se mělo dělat", nebo přesněji „co by měli dělat ti ostatní (biskupové, kněží, věřící s jiným pohledem na křesťanství)“, kteří, na rozdíl od Tebe, Jéňo, nechápou, ‚jsou zahledění do sebe a nevidí možnost debaty‘. Promiň, ale nejsi Ty také zahleděný do sebe, do svého pohledu, copak Ty vidíš možnost debaty? Připouštíš možnost, že bys v něčem neměl tak úplně pravdu, že by tě někdo taky mohl obohatit svým pohledem na věc? Tvoje uvažování je určitě svým způsobem inspirativní. Ale když někdo napíše něco jiného, Tvoje reakce žádnou debatu nepřipouštějí, protože Ty všechno víš nejlíp. Zkus si třeba promyslet devátou kapitolu Janova evangelia… A promiň. (J.)
Milý J., desítky let nesoustavně promýšlím Písmo, pozoruji dění kolem, hodnotím informace; pochopitelně zvláštní pozornost věnuji neobvyklým informacím. Pečlivě je zkoumám, ověřuji, nakolik umím. (Věda učí: mezní – odporující – informace mají zásadní důležitost pro posun poznání.)
Církev po 2.000 letech nerozšířila lásku k Ježíšovi, vztahy kolem nás i ve světě se jistě nelepší – s rostoucími technickými možnostmi rostou hrozné důsledky našeho jednání (zejména v posledních staletích). Chceme s tím něco dělat, nebo nevidíme problém a žijeme v přesvědčení, že Bůh vše řídí a my se mu nemáme plést do řemesla?
Je Bůh Všemohoucí, nese odpovědnost za dobro i zlo ve světě? Nese Bůh odpovědnost za atomovou bombu i za výbuch sopky? Nebo je stvořitelem, který vytvořil všechny možnosti a člověka přizval jako zodpovědného spolutvůrce? Máme slepě pokračovat v cestě našich předků nebo máme hledat pravdu o sobě, o Bohu, o světě (což obnáší nakukovat do dosud temných zákoutí)? Pozoruhodné je toto: v oblasti techniky, kultury, zdravotnictví, vědy, hygieny o tom nediskutujeme – jsme hrdí na dosažený pokrok. Proč někteří z nás zatracují pokrok v oblasti ‚víry‘?? (Povšimněme si rozdílného slovníku…)
Podle Ježíše (není to můj názor) víra není přijetí nějakých ‚pravd víry‘ (myslel si to Pavel), ale hledání a uzdravování vztahu k Bohu. Když tohle dokážeme, začnou se uzdravovat naše další vztahy (k sobě, k odpůrcům, i k celému vesmíru).
Modlit se je důležité. Ale hloupá modlitba nám spíše škodí (zdržuje). Bůh je moudrý, cožpak my nechceme opustit ‚ráj nevědomosti‘, růst k moudrosti?[6]Pokud ne, není nám pomoci. Psal jsem o modlitbě v textu Nakopnutí k činům.
Závěrečná modlitba včerejší mše: „…dej, abychom se směli nazývat a skutečně byli tvými dětmi a věrně poslouchali tvého jednorozeného Syna…“ Představme si rozhovor se synem: „Táto, dej mi poslušnost k tobě!“ „Co ti v tom brání?“ „Já sám!“ „A co s tím mohu dělat…?“
Pokud se po staletí o něco pokoušíme, a ono nic, není to samo sebou. Někde bude chyba! Ne všichni ji hledají, někdo bude pokračovat v dosud neúspěšné snaze s očekáváním, že si vyprosíme zázrak, a Bůh to najednou zařídí (za nás). Bůh je moudrý a chce nás vychovávat – i našimi nezdary. Zázraky se dějí tam, kde se přičiníme – Bůh rád podpoří naši snahu. (Válku neukončily upřímné modlitby postižených – ale činy těch, kdo si v modlitbě doplňovali svoji statečnost. Ovšemže: upřímné modlitby postižených ‚na dálku‘ posilovaly statečné…)
Snažím se nešířit své názory. Jen shromažďuji a promýšlím informace (nejsem jejich autorem ani obdivovatelem). Někoho to neosloví. Pokud někdo ukáže nesprávnost mých informací nebo závěrů z nich činěných, může nás to všechny obohatit. O to jde.
[1] Názory, dogmata si nechá každý pro sebe – nebude je vnucovat jiným, ani souvěrcům!
[2] Tedy i bez našeho přičinění, bez naší spolupráce!
[3] Můžeme se stávat příslušníky davu místo budování společenství; můžeme se uchylovat k ‚nevyčuhování z davu‘ místo hlasitého pojmenovávání dobra a zla; můžeme si pěstovat pocit nadřazenosti a příslušnosti ‚k těm správným‘ místo ducha pokorné služby; můžeme si vyprošovat, aby Bůh zbavoval svět zla místo vstupování do jeho záchranářského týmu.
[4] Často bývali svatořečeni (a tím dáváni za vzor) lidé zvrhlí – např. tvrdě potírající přirozené lidské potřeby, propagující pohanské modlitební praktiky… Laici, zejména manželé, bývali považováni za duchovně podřadné. Ježíš byl sebe-vzdělaný laik; Jan Baptista také!!!
[6] Žádná lidská moudrost neexistuje, lze se jen přiživovat na Moudrosti boží.
