Článek
Když se někdo rozhodne nazvat své hnutí Stačilo, působí to jako když naštvaný soused bouchne do stolu a vyštěkne: „Tak a dost!“ Jenže v politice, stejně jako v hospodě, se po ráně do stolu často ukáže, že na účtu není ani na další rundu.
Před volbami znělo „Stačilo!“ jako magické zaklínadlo. Stačilo Bruselu, stačilo vládě, stačilo migrantům, stačilo cenám energií. Všemu zkrátka stačilo. Jenže až se otevřou urny, může se ukázat, že nejvíc stačilo voličům.
Pak přijdou chvíle křtu novým jménem. Na stole je hned několik možností:
- Nestačilo. To je varianta pro případ, že se protlačí do sněmovny, ale zjistí, že s jedním slovem se politika dělat nedá.
- Propadlo. Ideální název pro hnutí, které spadlo pod pětiprocentní hranici stejně rychle, jako padá kámen ze skály.
- Stačilo málo. Oblíbená výmluva všech, co prohráli. „Chybělo pár hlasů, kdyby jen ty urny stály blíž k hospodě, určitě bychom byli ve vládě!“
- Nepřekvapilo. Protože kdo čekal víc, ten se musel dívat na billboardy poslepu.
- A moje osobní favoritka: Nestačíme. Krásné, upřímné, skoro dojemné. Takové vyznání bezmoci, které by si zasloužilo i hymnu.
Jenže problém není ani v názvu, ani v billboardech. Problém je v tom, že „Stačilo“ není hnutí, ale slepenec šesti různých partiček. Každá má jiný program, jiný tón a jinou představu, kam to celé vést. Je to jako kdybyste slepili šest polámaných židlí dohromady a doufali, že z toho vyjde pohodlný gauč. Nevyjde.
A tak možná nejupřímnější jméno po volbách nebude ani „Nestačilo“, ani „Propadlo“, ale prostě:
Slepeno.
Protože slepenec sice drží na první pohled pohromadě, ale při prvním zatížení se rozpadne. A voliči? Ti se na něj už příště ani neposadí.
