Hlavní obsah
Názory a úvahy

Byli jsme Čehý, než jsme byli Čechy?

Staré povely formanů dokázaly rozhýbat čtyřspřeží i lidskou fantazii. Když se dnes ozve „čehý, hot, prrr!“, zní to legračně, ale i záhadně.Mohl mít povel „čehý“ něco společného s naším jménem – Čechy?

Článek

Říká se, že dějiny národa se píší mečem, perem – a někdy i hlasem formanů. Když člověk slyší staré povely „čehý, hot, prrr!“, napadne ho zvláštní myšlenka: nemohlo to „čehý“ být kdysi dávno spojeno s naším jménem – Čechy? Zní to podobně, tak proč ne?

Jenže jazyk má svá vlastní pravidla a někdy si z nás tropí legraci.

Slovo Čechy pochází už z dávných dob, kdy Bořivoj vládl z Levého Hradce a o koni s povozem se mluvilo leda v pohádkách. Kořen slova „Čech“ znamená člověk z našeho rodu, domácí, svůj – a má společný původ se slovy čeládka či člověk. Jinými slovy: Čech byl ten, kdo patřil mezi „naše“.

Až o téměř tisíc let později se na českých silnicích ozvalo „Čehý! Hot!“ – povely počeštěné z německého Hü!Hott!. Byla to řeč formanů, kteří řídili své vozy dřív, než vznikly dopravní značky a zrcátka. „Čehý“ posílalo koně doleva, „hot“ doprava, a když někdo z vozky zvolal „curyk!“, bylo jasno, že se couvá.

Ale je pravda, že když německý forman slyšel svého českého souseda volat „čehý“, mohl se usmívat: „To jsou ti Češi, ti naši Čehý!“

A tak se možná kruh uzavřel – název národa, starý jako Levý Hradec, se vrátil v podobě prostého povelu k hřebci na poli.

Jazyk má totiž paměť delší než kůň dráhu, a někdy se zdá, že si s námi hraje.

Ať už jsme Čechy, nebo „Čehý“, pořád jedeme vpřed – jen občas je dobré říct si „prrr“, rozhlédnout se, a znovu pochopit, odkud jsme vlastně vyjeli.

________________________

Poznámka pod čarou: od Bójů k Čechům

Nejstarší slovanské sídlo – Levý Hradec na levém břehu Vltavy – je místem, odkud se vlastně začínají psát české dějiny. A s nimi i jméno našeho národa.

Ve starých německých a latinských kronikách se praotec národa označuje jako Bohém (Boemus, Bohemus), podle dávných Bójů.

Teprve Alois Jirásek ve svých Starých pověstech českých přetavil ono cizí, učené jméno v srozumitelné a hřejivé – Čech.

Slovo „Čech“ pak neznamenalo ani národ, ani stát, ale prostě „člověka z našeho kmene, z našeho domu“.

A tak se kruh uzavírá: když dnes někdo pobízí koně slovy „čehý“, zní v tom nevědomky ozvěna dávného jména nás všech – těch, kdo „jsou z našeho kraje“.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz