Článek
Na Jadran jezdili Češi za rekreací už za Rakouska-Uherska. Po druhé světové válce a hlavně během éry socialismu se stala tehdejší Jugoslávie, jejíž bylo dnešní čtyřmiliónové Chorvatsko součástí, takřka jediným „exotickým“, alespoň trochu dostupným přímořským zahraničím (nepočítáme-li Bulharsko). Vycestovat do „Jugošky“ tehdy sice nebylo zdaleka snadné ani levné, ale pořád dostupnější než do jiných, nesocialistických přímořských destinací.
Zájezd s Čedokem či jinou tehdejší cestovní kanceláří do hotelu se stravováním byl však velmi drahou, pro většinu rodin nedostupnou záležitostí. Čtyřčlenná rodina, pokud by jí československé úřady vůbec daly „povolenku“, si to většinou dovolit ani nemohla. A když, tak „jednou za život“. Obvyklejší proto bylo hromadné cestování busem či „po vlastní ose“ s ubytování v kempu ve stanech či chatkách.
Ani to nebylo jednoduché, neboť žadatel musel získat povolení k výjezdu od československých úřadů. Tedy takzvaný Devizový příslib, což bylo písemné povolení čerpat devizové prostředky zahraničních měn nutné k výjezdu do nesocialistických zemí (včetně Jugoslávie). Dále byla potřeba ještě takzvaná Výjezdní doložka, což byl cestovní doklad vydávaný ministerstvem vnitra. Byl nedílnou součástí cestovního pasu a nutnou podmínkou (s cestovním pasem a devizovým příslibem) k vycestování do nesocialistických států.
Protože se často někteří Češi při návratu z jugoslávské dovolené v Rakousku „ztratili“ a do socialistické vlasti se už nevrátili, většina povolení byla posléze vydávána pouze pro cestu přes Maďarsko. I tak vycestovat do spřátelené Jugoslávie nebylo zdaleka běžnou záležitostí. Pro mnoho občanů tehdejšího Československa spíše výjimečnou či dokonce nedosažitelnou. Svého času k tomu byl v osmdesátých letech potřeba také speciální šedý pas, určený pouze k cestě do Jugoslávie (přes Maďarsko). Ten zelený běžný (a celosvětově platný), musel vlastník před cestou do zahraničí československým úřadům odevzdat, aby s ním snad „nepláchnul“ na Západ. Na „vlastní kůži“ tyto procedury poznal i autor těchto řádek. A to včetně ponižujících hraničních kontrol československých celníků.
I tak má řada dnešních Čechů 50+ tehdejší Jugoslávii 80.let, stejně jako autor článku, spojenou s faktem, že právě tam poprvé uviděli moře. Někteří se tam dostali jako děti na různé podnikové letní tábory, které se pořádali. Na ty jezdili z rodin jen jedinci a nehrozila tak možnost emigrace.
Pro ty, kteří vyrostli už ve svobodných časech, je to samozřejmě všechno asi těžko pochopitelné. Pro ně je dovolená u moře takřka samozřejmost a už si možná ani neuvědomují, kdy a kde u něj byli úplně poprvé. Byly však prostě doby, kdy to bylo jiné. Snad už se nikdy nevrátí.
Češi si tehdy nemohli v Jugoslávii moc „vyskakovat“. Samotný zájezd byl velmi nákladnou záležitostí a při pobytu tak zbylo většinou jen na zmrzlinu a pouze výjimečně na něco jiného. Vysedávání v restauracích a kavárnách a nějakou konzumaci v nich si mohl dovolit opravdu jen málokdo. Pokud stravování nebylo součástí zájezdu, tak si turisté z Československa vařili sami, nejčastěji v kempech. Z velké části z přivezených surovin z domova.
Z těchto časů je také známý pojem „paštikáři“, který platil pro turisty z Československa a posléze Česka ještě v devadesátých letech. Cestovní omezení sice už po roce 1990 padla, ale finanční situace se pro mnohé hned tak nezlepšila. Po Listopadu 1989 čeští turisté Jaderské pobřeží doslova obsadili, patřili také k prvním turistům, kteří do zemí bývalé Jugoslávie přijeli po skončení válečného konfliktu.
Jugoslávie před rokem 1990 patřila oficiálně do socialistického tábora, ale v mnohém to tam bylo jiné než v tehdejším socialistickém Československu. Například drobné soukromé podnikání nebylo nikdy zcela utlumeno. „Jugoška“ byla pro Čechoslováky tak trošku „polovičním Západem“. Například v historickém centru Splitu byla v osmdesátých letech firemní prodejna Adidasu, kterou čeští turisté rádi vyhledávali, neboť o něčem podobném si mohli nechat doma jen zdát. Samozřejmě nejdřív ale museli uškudlit nějaké peníze, aby si něco málo koupit vůbec mohli.
To samozřejmě neznamená, že by se Chorvati měli tehdy v průměru snad lépe než Češi. Život tam byl jen o něco málo svobodnější. Jugoslávie byla přece jen trochu „z ruky“, a tak si kupříkladu dovolila porušit bojkot vedený Moskvou, a na rozdíl od ostatních socialistických zemí se účastnila (spolu s Rumunskem) Letních olympijských her v Los Angeles 1984, na které se českoslovenští sportovci podívat nesměli. Z Jugoslávie bylo také pro místní snadnější dostat se na Západ. Třeba tam i legálně pracovat. Ekonomicky to pro mnohé nebyla v tehdejší Jugoslávii žádná sláva. Pokud neměli „bokem“ příjem z turistického ruchu. To ostatně platí tak trochu dodnes.
V tehdejší Jugoslávii leccos také nebylo k dostání. Na socialistických zemích bylo „kouzelné“, že co bylo k dostání v jedné, nebylo někdy k mání v druhé. A tak fungoval čilý výměnný obchod mezi československými turisty a „domorodci“. Čechoslováci často zanechali za úplatu v kempu celé své dovezené campingové vybavení, včetně stanů, a za utržené finance odjížděli na oplátku s tím, co v „Jugošce“ zakoupili a nebylo zase dostupné ve vlasti. Třeba už zmíněným sportovním vybavením známé německé značky, olivami, ajvarem, olivovým olejem, pršutem, alkoholem a dalším.
Chorvaté mají Čechy všeobecně rádi. Jsem o tom po mnoha pobytech v této zemi přesvědčen. Mají k Česku často vztah. Hlavně lidé ze starší generace. Češi navštěvují zemi jako turisté odpradávna, ale nejen to. Češi tuto zemi také v mnohém pozitivně ovlivnili. Například nejpopulárnější chorvatský fotbalový klub Hajduk Split byl založen v roce 1911 skupinou splitských studentů v pražské restauraci U Fleků, pro které byla inspirací pražská Slavia. Více jsem o tom psal v jednom článku už dříve.
Samotného mě překvapilo, že i někteří dnešní fotbaloví fanoušci chorvatského klubu o tom mají povědomí. Když vloni projížděl náš chorvatský známý, majitel domu, u kterého jsme na dovolené také bydleli, se svými přáteli přes Prahu, aby jako fanoušci podpořili chorvatský národní tým na Euru v Německu, neopomněl navštívit známou pražskou restauraci. Hrdě mi pak z ní tento čtyřicátník poslal fotku s pamětní deskou, která tam v upomínce na tuto událost stále je.
Se znakem nejpopulárnějšího fotbalového klubu se asi setkal každý, kdo někdy Chorvatsko navštívil
Doba se změnila. Chorvatsko už dávno není destinací, kam jezdí z Česka „paštikáři“. Takových už je jen velmi malé procento. Souvisí to s postupem času a obměnou českých turistů, kteří Chorvatsko rok od roku navštěvují. Řada Čechů, kteří dnes přijíždějí, chudá ani zdaleka není. Většina patří ke střední a vyšší třídě. Lidé dnes mají o dovolené pochopitelně také jiné představy, než jejich předchůdci. Netouží ji trávit každodenním vařením. Chtějí si dovolenou hlavně užít. Finance a možnosti na to většinou již mají.
Češi, kteří jezdí do kempů, tam mnohdy dorážejí v kvalitních obytných vozech, takže je to často zejména o jejich životním stylu. Rozhodně ne o nedostatku financí. Lidí, kteří dojedou do Chorvatska busem nebo patnáct let starým autem, spí pod stanem a konzumují celou dovolenou konzervy a polévky ze sáčku, je opravdu už velmi malé procento. Ani takové rozhodně neodsuzuji. Chápu, že jsou rádi, že se i tak mohou v rámci svých finančních možností, podívat na dovolenou k moři.
Největší část Čechů jezdí do soukromých apartmánů a stravuje se více či méně v restauracích. Taková dovolená může mít velký finanční rozptyl. Může vyjít i na velmi vysoké částky. Záleží, jak si kdo v restauracích, kavárnách, cukrárnách a barech „vyhodí z kopýtka“. To je samozřejmě velmi individuální záležitost. Chorvatští číšníci také už dávno neobskakují přednostně Němce na úkor Čechů či Slováků, jak bývalo zvykem před dvaceti a více roky, protože Čech někdy seděl u jednoho piva celý večer a blokoval stůl. Dnes místní vědí, že mnozí Češi či Slováci leckdy udělají útratu vyšší než „škudlící“ německy mluvící turisté.
Pro hodně turistů je dovolená v Chorvatsku zajímavá, že je v dojezdové vzdálenosti autem. Sama cesta je pro ně už oblíbenou součástí dovolené. Dovedou si ji společně užít. V kvalitních autech to je pohoda. Odpadly hraniční kontroly. Z vlastní zkušenosti vím, že v posledních dvou letech byl prvním, kdo chtěl vidět naše pasy až náš „domácí“ v letovisku, aby nás přihlásil k pobytu u místních úřadů. Možné zdržení po cestě bývá pouze na chorvatských dálnicích, při placení mýta. A i to asi časem odpadne. Až Chorvaté přejdou na elektronický způsob hrazení poplatků. I nyní však platí, je-li možnost jet v týdnu, tedy vyhnout se zejména sobotě, bývá cesta bez problémů a větších zdržení.
Chorvatsko už roky usiluje o to, aby se stalo trochu jinou destinací, než jak ho vnímali, nebo ještě vnímají někteří Češi. Je však poměrně časté, že o negativní zkušenosti se špatnou úrovni tamních služeb mluví zejména ti, co tam byli naposledy před mnoha lety. Anebo nikdy a mají jen někým přenesené, a mnohdy zkreslené, informace.
V Chorvatsku už jsou také hotely na vysoké úrovni. Do těch ale jezdí pořád velmi malá část turistů. Ta největší bydlí v apartmánech. Soukromí ubytovatelé je rekonstruují či stavějí zcela nové, které výrazně zvedají úroveň tohoto ubytování. Dnes je u mnohých apartmánů běžné komfortní vybavení kuchyně, klimatizace, wi-fi, pračka, myčka, elektrická rolety a markýzy, někdy i bazén a další vymoženosti.
Chorvatsko je i tak stále trochu jinou destinací. Nevládnou zde (zatím) velké hotelové řetězce, jako je tomu často v jiných přímořských zemích, kde je značná část ubytování soustředěna do hotelových komplexů. Dovolená v Chorvatsku je pořád převážně individuální záležitostí, a to včetně rozličné kvality ubytování a rozdílných cenových hladin, neboť majitelů apartmánových domů jsou tisíce a je na každém z nich, jakou zvolí cenovou politiku. Jestli zdražuje jen v nezbytně nutné míře, anebo ceny „napálí“ a riskuje, že může mít také prázdno.
Ceny rostou. Chorvatsko má také problém, stejně jako Česko, v nedostatku pracovních sil. Zaměstnavatelé musí zvedat mzdy, které jsou pod českým průměrem, aby pracovníky udrželi a zaplatili. To se projevuje ve vyšších cenách služeb a výrobků oproti minulosti. Po-covidová doba, válka na Ukrajině, ekonomická krize, přechod na euro. To vše mělo a má vliv na růst cen. Je to velmi podobné jako v Česku. Tedy s výjimkou eura, ale ani česká koruna nás od inflace evidentně neochránila. Také v atraktivních dovolenkových lokalitách v Česku dnes narážíme na zcela jiné ceny ubytování a stravování, než tomu bylo zvykem ještě před pár lety.
Jadran stále nabízí turistům křišťálově čisté moře, zátoky, oblázky, skály, kamenité i písčité pláže. Chorvatsko ale není jen o koupání. Kdo ho více poznal, ví o nádherných historických centrech měst Dubrovník, Split, Trogir, Šibenik, Pula či Zadar. Za návštěvu rozhodně stojí také krásné přírodní parky Plitvická jezera, Krka, souostroví Kornati nebo ostrov Mljet. I přes nárůst turistického ruchu, který pochopitelně přináší také svá negativa, je v Chorvatsku stále mnoho nádherných odlehlých míst, kde přelidněno ani v sezoně není. Kdo hledá, najde.
Chorvatsko už také není jen vyloženě letní destinací na čtyři měsíce v roce a „válení se“ u moře. Někteří aktivnější lidé už objevili mimo sezonní kouzlo Chorvatska, kdy ještě nepanují horka a městečka a ostrovy jsou příjemně poloprázdné. Ideální je to třeba pro cykloturistiku, kterou lze spojit také s putováním lodí kolem pobřeží Jadranu a návštěvou ostrovů, které lze v sedlech kol či elektrokol detailně objevovat.
Do módy přicházejí nové atraktivní destinace v jiných zemích. Jiné se zase po čase trochu z hledáčku trochu vytrácejí. Pro někoho se stal oblíbenou dovolenkovou destinací třeba Egypt, Maroko či Tunis, pro jiné zase exotické Bali či Thajsko, další nenechá dopustit na Turecko. Jiní zjistili, že pro ně je to pravé v Itálii, Řecku či Španělsku nebo Francii. Další objevili v posledních letech třeba Albánii. Chorvatsko zůstává evergreenem.
Možností kam cestovat na dovolenou je dnes neskutečně mnoho. Záleží na preferencích a finančních možnostech každého z nás. Chorvatsko je jednou z nich. Pro mnohé Čechy, zejména starší ročníky, je stále velkou „srdcovkou“, kam se rádi vracejí, i když jezdí „dovolenkovat“ také do jiných zemí a oblíbených lokalit v rámci naší krásné vlasti. Někteří mladí zase „v záplavě“ jiných nabídek teprve možná Chorvatsko objeví, až se nabaží „exotiky“. Už bez nádechu dávného „zakázaného ovoce“.
Autorský článek
