Debakl v Tiraně: Hrubé chyby Juráska, vyloučení Chytila. Zlomený a bezradný Šilhavý

Na první a druhé brance domácích se výrazně podílel levý halfbek českého národního týmu David Jurásek. V obou případech velmi nepřesně rozehrál útočnou akci, což znamenalo ztrátu míče a rychlý kontr domácích. Na prvním gólu měl svůj podíl také brankář Pavlenka. Na Asaniho střelu pozdě reagoval. Juráskovo zařazení nelze však trenéru Šilhavému vyčítat. V domácím duelu s Albánií hrál levého halfbeka Lukáš Provod a příliš se mu nedařilo. Konkurence na tomto postu v českém týmu není velká.

Proto dostal šanci Jurásek, přestože v Benfice po zranění odehrál jen čtyři necelé zápasy. Více minut hrál jen proti slabším týmům. V těžkých zápasech s FC Porto v lize a v Champions League na Interu Milán se objevil jen na pár symbolických minut v závěru obou zápasů. Juráskovi rozhodně nechybělo v utkání v Albánii sebevědomí. Hrál jako rodilý Portugalec. Všechno chtěl řešit fotbalově, jak je v jeho novém klubu zvykem. Troufal si na velké věci, bohužel v nich hrubě a často fatálně chyboval. Míče ztrácel, centry končily na kopačkách a hlavách soupeře. Ten toho využíval k brejkům.

Všechny tři góly, i čtvrtý pro ofsajd neuznaný, padly z prostoru české levé strany. Třetí gól šel na vrub Ladislava Krejčího, který také chyboval v rozehrávce. Opět tak bohužel potvrdil, že v této činnosti má své slabiny. Ke své silné stránce, útočné hlavičce, se bohužel výrazněji nedostal.

Nepříjemný zápas to byl také pro brankáře Jiřího Pavlenku. Situaci před prvním gólem asi trochu podcenil, zřejmě nečekal tak rychlou střelu, přestože to byl typický gól Asaniho, který je zvyklý si takto navádět míč na střelu, takže Pavlenka o tom musel mít před utkáním od trenérů brankařů informace. Stejně tak o tom ale museli vědět i čeští obránci, přesto před Asanim ustupovali a nechali ho pohodlně vystřelit. Navíc přízemní střela k tyči před bránou nepříjemně skočila, tak jak to brankáři nemají rádi. Taková trefa nevypadá tak nebezpečně a atraktivně jako střela pod břevno. O to hůře se chytá. Bohužel tento první brzký gól určil ráz celého utkání. Při dalších gólech už Pavlenka šanci neměl. Nenese na nich podíl.

Utkání jsme mohli vyrovnat v situaci, kdy se po několika hlavičkových soubojích dostal míč blízko před brankou k Mojmíru Chytilovi. Ten se po něm tělem natahoval. Zasáhl ho v oblasti ramena-ruky. Rozhodčí odpískal hru rukou. Gól neplatil. Chytil, který už byl předtím napomínán za faul, dostal druhou žlutou kartu a šel ven. Zápas nezvládl. Klíčový moment utkání. Na tuto situaci bude asi plno velmi rozdílných názorů, jak to u hry rukou ve fotbale bývá. Faktem je, že Chytil udělal rukou pohyb směrem dopředu. Kde přesně ho míč zasáhl, je diskutabilní. Fanda českého týmu vidí rameno, nikoliv ruku a platný gól. Albánský fanda vidí naopak ruku a neuznání gólu.

Rozhodčí to má složité. Gól nesmí být uznán po jakékoliv hře rukou střílejícího hráče. Pak záleží na výkladu, jestli toto je či není dle rozhodčího ruka. Rozhodčí se v takto sporné situaci spíš přikloní k tomu, že to ruka je. Nechce, aby byl za toho, kdo uznal sporný gól dosažený možná rukou. Hlavní rozhodčí rozhodl okamžitě, zřejmě i na základě konzultace s asistentem, který byl téhož názoru, že to byla ruka. VAR mu rozhodnutí, které učinil na hrací ploše, potvrdil. Nerozporoval ho. Nepovažoval ho za hrubou chybu. Proto se ani hlavní nizozemský sudí nešel na video podívat. Musel také udělit žlutou kartu. Krutý trest. Bohužel. Další indicií je, že Chytil nejspíš hned věděl, že „je to špatně“, že gól asi nemusí být uznán. Vyrovnávací gól v tak důležitém zápase se přece slaví trochu jinak. Z poněkud „zadržené oslavy“ gólu Chytila bylo patrné, že si je této problémové situace nejspíš vědom.

Utkání se hrubě nevyvedlo také Tomáši Holešovi. Výrazně kazil přihrávky, padal, klouzal. Navázal tak na nepovedený první poločas utkání Slavie v Liberci, kde byl jedním z nejhorších hráčů na hřišti. O poločasu šel v Tiraně ze hry dolů.

Jinak ale byla pravá strana výrazně lepší než levá. Spolupráce Coufala s Černým do vyloučení Chytila celkem fungovala. Pak už to bylo v deseti složitější. Byla to ale jedna z mála pozitivních záležitostí ve výkonu českého týmu. Vlevo se Juráskovi s Krejčím vůbec nevedlo. Také Kuchta byl na levém křídle ztracený. Míčů moc nedostal. Po vyloučení Chytila se toulal více uprostřed, ale míče ho také nenacházely.

Český tým dostal brzy gól a musel dotahovat. To byl velmi špatný scénář. Albáncům moc vyhovuje hrát ze zajištěné obrany na brejky. Český tým má naopak problém s kreativitou a hrou do „plných“. Není náhodou, že ve Spartě a Slavii patří mezi tvořivé hráče s kvalitní přihrávkou ve středové řadě cizinci. Ve Spartě především Fin Kairinen, ve Slavii Nor Zafeiris.

Česká záloha, včetně halfbeků, Coufal - Souček - Sadílek - Jurásek je hlavně „běžecká“. Jsou to jistě kvalitní hráči, ale potřebují k sobě někoho, kdo tomu dá myšlenku, kdo umí přesný a rychlý pas na větší vzdálenost na nabíhajícího útočníka či průnikovou přihrávku po zemi. Většina našich pokusů v Tiraně končila centry na náhodu do stojící, tedy připravené, obrany Albánců. Jediným hráčem, který přejde jeden na jednoho, nebojí se vystřelit či nečekaně přihrát, je Václav Černý. Zpočátku se o to snažil, jednou slušně vystřelil, postupně se ale po vyloučení Chytila vytrácel a nakonec byl střídán.

Po domácím utkání s Albánií byl trenér Šilhavý velmi kritizován. Hlavně za (ne)koučování týmu, kdy nereagoval či špatně reagoval na vývoj utkání. Dlouho vyčkával. Pak špatně střídal. Kritizoval ho i autor těchto řádků. Tentokrát toho v Tiraně v koučování asi o moc víc trenér Šilhavý udělat nemohl. O půli se snažil zareagovat, byl ale limitován hrou o deseti. Druhý gól brzy po půli pak utkání rozhodl. Český tým v deseti už neměl sílu na zvrat. O prohře českého týmu bylo jasno. Bylo zřejmé, že si to Albánci, kteří bránit umějí, pohlídají. Zápas se jen dohrával. Třetí gól vše jen potvrdil.

Nemá smysl řešit nominaci trenéra Šilhavého. Dalo by se polemizovat o některých hráčích, kteří ale nemají zásadní význam pro základní sestavu. Šilhavý tentokrát především neměl šťastnou ruku při výběru základní jedenáctky. Nevyšlo mu vůbec zařazení Davida Juráska a Mojmíra Chytila. Propadl také Tomáš Holeš. Nepodržel Jiří Pavlenka. Chyby dělal Ladislav Krejčí. Jan Kuchta byl neviditelný. Stejně tak Michal Sadílek, který hned ze začátku pěkně vystřelil, ale to bylo všechno. Jakub Brabec gólům a brejkům Albánců také jen přihlížel. S rychlými útočníky má tradičně problémy.

Své si odvedli ještě tak oba hráči West Hamu, Tomáš Souček s Vladimírem Coufalem. Zpočátku i Václav Černý. Na druhou stranu, kromě Chytila či Sadílka by všechny ostatní hráče postavil asi skoro každý jiný trenér. Za to, že v Tiraně řada z nich nezahrála dobře, nemůže trenér Šilhavý.

Český tým i přes hrozivou ztrátu pěti bodů ze šesti možných ze dvou zápasů s Albánií pořád může z druhého místa na EURO postoupit. Na EURO 2024 postoupí totiž 43 % reprezentačních týmů z těch, které jdou do evropské kvalifikace! A to jsou v celkovém počtu zahrnuty země, které se opravdu jen zúčastňují. Třeba Gibraltar, San Marino, Lichštejnsko, Andorra a Faerské ostrovy, které máme ve skupině.

Nepostoupit na EURO 2024 při tomto počtu postupujících a skupině, kterou máme vylosovanou, by pro český fotbal byla opravdu ostuda! Počet účastníků závěrečného turnaje je velmi vysoký. Býval mnohem nižší. Za Brücknerovy éry před 20 lety postupoval jen vítěz skupiny a druhý šel do baráže. A v době Mistrovství Evropy 1976, které jsme vyhráli slavným Panenkovým penaltovým „dloubákem“, se hrál závěrečný turnaj dokonce jen se 4 týmy.

Nepostoupit znamená především ztrátu prestiže a velkých financí, které z postupu na závěrečný turnaj automaticky plynou. Fotbalová asociace by musela přejít na výrazně úspornější režim. Vyřazení by mělo velký negativní dopad na celý český fotbal. Výrazně méně peněz do celého českého fotbalu od UEFA, ale i sponzorů. Máme štěstí, že Poláci jsou v poslední době také ve velké krizi, takže postup českého týmu je pořád ve hře.

Otázkou je, jestli zbytek kvalifikace bude s trenérem Šilhavým či bez něj. Obě možnosti jsou asi teď po debaklu v Tiraně už ve hře. Jaroslav Šilhavý má s hráči, na rozdíl od svého předchůdce Jarolíma, velmi dobré vztahy. Je považován za férového. Hráči mají dobrou „docházku“. Neomlouvají se jako Jarolímovi. Na srazy jezdí rádi. V týmu je dobrá atmosféra. Tedy s výjimkou „kauzy Barák“. Antonín Barák byl však dlouho zraněný a v posledních zápasech v klubu jen střídá, nebo je mezi náhradníky. Jeho nepovolání do reprezentace teď tedy není aktuální téma.

Tým nevyhrává. Nehraje dobře. Kouč Šilhavý působí zlomeně a bezradně. Už po prvním zápase v Edenu s Albánií tomu tak bylo. V Tiraně tento pocit po utkání při televizním rozhovoru dovršil. Tým potřebuje trenéra optimistu-motivátora, který by ho „nakopnul“. V reprezentaci trenér hráče fotbal hrát neučí. Moc toho s hráči nenatrénuje. Jen ladí systém hry, taktiku a standardní situace. V reprezentaci je trenér především jako stratég, psycholog, motivátor a kouč. Je zodpovědný zejména za správný výběr hráčů, zvolenou taktiku a koučování při utkání. Jaroslavu Šilhavému se to v poslední době nedaří. Nejspíš je čas na změnu.

Bude trenérem české reprezentace v závěru kvalifikace ještě Jaroslav Šilhavý? Je ještě vůbec schopen týmu něco dát?

A kdo ho může nahradit?