Do Chorvatska se psem

Do Chorvatska jezdíme autem na letní dovolenou s přestávkami už řadu let. Samozřejmě cestujeme také po Česku, byli jsme i v jiných zemích, letecky all-inclusive. Chorvatsko je ale už tak trochu „srdcovka“. Rádi se tam vracíme, i když nemáme „své místečko“. Letoviska a apartmány střídáme. Letos to ale bylo jiné. Rozhodli jsme se jet na dovolenou do Chorvatska poprvé se psem.

Pochopím, že „ne-pejskařům“ se můj článek o cestování a dovolené se psím miláčkem může zdát až trošku infantilní. Jsem už ale prostě „pejskař“. Dítě máme odrostlé a pes je teď člen rodiny, náš parťák.

Někde jsem četl, že Češi patři v rámci Evropy mezi národy s největším procentem psů na hlavu. Možná tedy také někdo z vás váhal či ještě váhá, zda vzít či nevzít svého psa na zahraniční dovolenou. Pak by se snad mnou popsané zkušenosti mohli hodit. Sami jsme totiž s manželkou trochu tápali a informace sbírali, kde se dá. Praktických souhrnných informací na toto téma na internetu překvapivě zase tak moc není. Většinou se jedná o výčet obecných informací, které si jsou hodně podobné. Působí dojmem, že to kdysi někdo napsal a ostatní to více či méně opisují. Pak existují názory z diskuzních fór, kde se ale skoro vždy zaručeně v diskuzi objeví někdo typu „Proč chcete k moři ještě tahat psa, do toho vedra, trmácet se tam s ním dlouho autem, proč ho nenecháte někde v psím hotelu nebo u příbuzných?“ A následuje výčet argumentů, který z vás dělá nepřítele zvířat a z vašeho psa týrané zvíře. Možná tomu tak bude od některých i v diskuzi pod tímto článkem, ale s tím jsem smířený.

Plně chápu, když se někdo rozhodne jet na dovolenou bez psa. Ví, že mu bude u příbuzných či přátel dobře. Nechce či nemůže vzít psa s sebou na dovolenou. Důvodů pro to může být celá řada. Pes už má pokročilý věk, cesta by pro něj byla moc zatěžující a riziková. Také cestování s velkým psem je složitější než s malým. Už jen z prostorových důvodů. Poskládat do auta děti, všechny věci pro celou rodinu a velkého psa na cestu přes tisíc kilometrů, je asi těžké a mnohdy skoro nemožné. Záleží také, jaké máte k dispozici vozidlo. V Chorvatsku jsme ale potkávali turisty také s velkými psy. Byli v menšině a většinou to byli manželské páry bez dětí. Zastoupení středních a malých psů bylo výrazně větší. Nebylo výjimkou, že rodina měla s sebou i dva menší psy. Docela nás překvapilo, že psů na dovolené u moře bylo poměrně dost.

My jsme měli sice možnost nechat psa v péči našeho dospělého syna, ale od začátku jsme měli jasno. Chceme jet se psem! Chtěli jsme jet na 14 dní a nedovedli si představit, že toho našeho rošťáka tak dlouho neuvidíme. Začali jsme proto zjišťovat, co vše je třeba.

Naštěstí už to není nic mimořádného. Dříve povinné potvrzení o beznákazové situaci v místě odjezdu, už není potřeba. V rámci EU můžete cestovat se psem vlastně jako po Česku. Pokud nemáte bojové plemeno psa. U těch existují jistá omezení a musíte splnit některé podmínky pro vstup do cílové země i do všech tranzitních zemí. Je nutné si je předem zjistit. To ale nebyl náš případ. Nám stačily běžné doklady. Pes musí mít mezinárodní pas s čipem a vyznačeným očkováním. Náš pes má očkování více. Speciálně před cestou dostal na veterině pipetu do srsti proti napadení srdečním červem, což je parazitální onemocnění, způsobené vlasovcem psím, které se vyskytuje v jižních zemích, především v oblasti Středozemního moře. Přenášejí ho komáři (na člověka je nepřenosné). Zákeřnost onemocnění spočívá v tom, že když je pes takto infikován, nepozná se to, dopady se projeví třeba až za tři roky, pak už je pozdě. Psovi obvykle není pomoci. Po návratu z dovolené je třeba pipetu do srsti zopakovat. O této hrozbě bohužel ale řada majitelů psů neví. Jinak povinné je jen očkování proti vzteklině. Nic jiného není třeba.

Samozřejmě by člověk neměl zapomenout na psí lékárničku. Základní výbavu by měl mít s sebou, zejména přípravek na zastavení případného průjmu, který může nastat hlavně ze slané vody, na možné ušní záněty z koupání či oční problémy, na ošetření popraskaných tlapek a podobně. Prostě, aby nemusel kvůli každé maličkosti běžet na chorvatskou veterinu. To se pak pobyt psa může i dost prodražit. Přiznám se, že cestovní pojištění jsme měli jen my. Jaké jsou v tomto směru možnosti pro psa, jsme neřešili. Pokud psa necháváte koupat v moři, je dobré ho každý večer lehce osprchovat normální vodou. Jinak může mít problém se suchou a svědící srstí.

Dále jsme s sebou měli už jen běžnou výbavu, kterou vozíme všude i po Česku. Krmivo, pamlsky, pelíšek, vodítka, obojek, postroj, míčky, hračky, misky na vodu a pití, včetně cestovní verze.

Malý problém nastal při vyhledávání vhodného místa a ubytování. Pokud si zadáte na známém portálu „se psem“, nabídka kapacit se výrazně zúží. Navíc v mnoha případech narazíte na poznámku „pes případně možný po dohodě za poplatek“. Musíte se tedy nejdříve dotazovat, jaký ten poplatek vlastně je, protože cenový rozptyl je dost velký. To se ostatně týká i cestování po Česku, kde dnes v hotelech a penzionech narazíte na poplatek za psa v rozmezí 100-500 Kč/noc. V Chorvatsku je to nejčastěji mezi 5-15 eur/noc. Může to být ale také více. Nemáme problém poplatek uhradit, když je v nějaké rozumné relaci. Jsou ale i majitelé apartmánových domů, kteří mají psy evidentně rádi, sami je často mají, a poplatky za ně nevyžadují. Takové jsme měli ve finálovém výběru dva. Jeden na ostrově Vir, druhý v letovisku Vodice u Šibeniku. Rozhodli jsme se nakonec pro druhou možnost. Líbilo se nám více umístění v klidnější části města, blízkost pláže i dobré možnosti pro procházky se psem. Apartmán byl také velmi dobře vybavený, včetně klimatizace, wifi, mikrovlnky, velké lednice, myčky, pračky, elektrické markýzy na velké terase. Navíc už jsme ve Vodici kdysi byli, tak jsme o čtvrti Blata trochu představu měli.

Cesta autem proběhla až nečekaně naprosto bez problémů. Náš pes míval potíže se zvracením v autě. Proto jsme cesty trénovali a postupně přidávali na délce. Nemůže sedět na zadní sedačce a vidět ven z auta. Má tedy pelíšek na zemi za přední sedačkou spolujezdce a je v něm spokojený. Pes je malý, tak se tam vejde. Samozřejmě je připoután zkráceným vodítkem a bezpečnostní spojkou do držáku autopásu zadního sedadla. Tak aby to plnilo bezpečnostní funkci a zároveň ho to nijak výrazně neomezovalo. Pes by měl mít na cestu také postroj nikoliv obojek. Při prudké změně postroj tlumí tlak, který při použití obojku jde celý na krk psa.

Cestovali jsme na noc uprostřed týdne, abychom se vyhnuli případným zácpám a také, aby cesta byla pro psa lépe snesitelná. Před cestou dostal část tablety Kinedrylu. Na jeho užití se názory i mezi veterináři dost různí. Někdo ho doporučuje, jiný odmítá. Nám u psa funguje. Nezvrací, je klidnější. Používáme ho ale jen výjimečně, na dlouhé cesty. Je nutné pohlídat dávkování v závislosti na hmotnosti psa. Náš pes má necelých 7 kg, po konzultaci s veterinářem jsme mu dali čtvrtku tablety před cestou. Jelikož cestu dobře snášel, další jsme mu už nedali. Podstatnou část cesty v klimatizovaném autě prospal. Nijak evidentně nestrádal. Ani jsme nečekali, že to bude mít tak hladký průběh. Přestávky jsme dělali většinou tak po třech hodinách. Na odpočívadle jsme vždy našli nějaké klidnější místo stranou ruchu, kde se mohl trošku proběhnout a vykonat potřebu. Samozřejmě na delším vodítku. Na volno by to byl zbytečný risk. Zvláště v noci.

Zpátky z Chorvatska jsme jeli po 14 dnech. Znovu uprostřed týdne, tentokrát však přes den. Vyjeli jsme brzy ráno, abychom „ujeli“ velkému vedru. Cesta proběhla také hladce. Na nechvalně proslulé mýtnici Lučko u Zagrebu bylo volno. Jediné zdržení nastalo na odpoledním průjezdu Vídní, kde jsme se asi půl hodiny zdrželi. S přestávkami jsme byli po tisíci kilometrech za 11 hodin v Praze. Pes to zvládnul v pohodě, i když dlouhé cestování je pro něj určitě lepší v noci. Chorvatsko je už v Schengenu, hraniční kontroly odpadly. Nikdo po nás pas psa vidět nechtěl. Po cestě tam i zpět, ani v letovisku. To ale předbíhám.

Po příjezdu do Vodice se potvrdilo, že majitelé domu mají psy rádi. Náš pes je ještě mladý, hodně přátelský k lidem, takový „vítací typ“, takže si je okamžitě získal. Potvrdila se i skvělá poloha domu. Na okraji města Vodice, v klidné apartmánové čtvrti zvané Blata, směrem na Tribunj. Nedaleko pláže a s dobrou výchozí pozicí na procházky.

Každé ráno jsme tak vyráželi kolem šesté až půl sedmé na skoro dvouhodinové procházky, aby se pes vyběhal, než začne horko. Mezi Vodicí a Tribunjí je podél moře nová betonová cesta, lemovaná stromy, květinami a keři. Večer osvětlená. Ráno jsme na ní potkávali jiné pejskaře a jejich psy, ale také běžce, cyklisty a pěší lidi, jen tak na procházce. Cesta je naštěstí dost široká pro všechny, navíc brzy ráno nebylo lidí tolik. Dala se využít také souběžná polní cesta, takže jsme obě varianty střídali. Večer tato nová pobřežní promenáda slouží k příjemné návštěvě vedlejšího menšího městečka Tribunj, které má na ostrůvku hezké malé historické centrum s restauracemi a kavárnami. V této souvislosti mohu zmínit, že ve Vodici se v oblasti Blata za ty roky od našeho předešlého pobytu mnohé zlepšilo. Kromě pobřežní promenády do Tribunje, vyrostly nové moderní apartmány, ale hlavně se rozšířily pláže. Jsou udržované. Denně je městská služba uklízela.

Psa jsme po dlouhé ranní procházce, když se unavil a „vybil baterky“, nechávali většinu dne v klimatizovaném apartmánu. Bylo mu tam paradoxně lépe než v horkých letních dnech v pražském bytě, kde klimatizaci nemáme. Náš pes je doma velmi hodný, nic neničí, nerozkouše, neštěká, když je tam sám. Nemáme tedy obavu ho nechat samotného. Samozřejmě, že jsme ho první dny v jiném prostředí trošku víc kontrolovali, ale brzy se adaptoval a choval jako doma. Přes den jsme ho v horku jen krátce venčili a delší procházky a aktivity nechávali až na večer.

Trochu jsme se obávali, jak se Chorvati k psům chovají. Dříve jsme si toho moc nevšímali. Fámy šly různé. Někdy i hodně negativní. Byli jsme ale mile překvapeni. Potkávali jsme dost Chorvatů, kteří chodili po Vodici se psem na vodítku na procházky. Místní obyvatele i Chorvaté z jiných míst, kteří jsou tam na dovolené. Za celých 14 dní nemáme s Chorvaty jedinou negativní zkušenost. V restauracích nám sami od sebe přinášeli pod stůl misku s vodou, přestože nosíme psovi raději vždy vlastní. Číšníci nám dokonce ukazovali na mobilu fotky svých psů. Samozřejmě jsme dodržovali pravidla. Nenechávali psa označkovat cokoliv, když jsme zrovna byli v historickém centru města či na pěší zóně, exkrementy po něm vždy sbíráme, nechodili jsme s ním na pláž mezi lidi. Koupal se ráno a večer, pouze na místech k tomu určených. Ve Vodici i v Tribunji jsou označená místa, kde se pes smí koupat. Jinak jsou na plážích cedule se zákazem koupání psů, což respektujeme.

Jedinou „nepříjemností“ našeho pobytu tak byla ranní událost na terase apartmánu. Při snídani se náš „chlapec“ rozhodl podívat, co se děje na druhé straně za roletou, oddělující terasu obou apartmánů. My si toho nevšimli, v klidu dál snídali a kochali se pohledem na moře. Vyrušil nás až hodně hlasitý smích z druhé strany. Náš pes se proplazil pod roletou, proběhl otevřenými dveřmi dovnitř a uvelebil se našim sousedům na sedačce! Ještě, že to nebyla ložnice! Naštěstí se ukázalo, že sousedi mají psy rádi. Měli z toho legraci. Samozřejmě jsme se moc omlouvali. Nakonec jsme díky tomu poznali fajn lidi z Rakouska.

A to je asi největší změna oproti dřívějšku. Jak jsem už psal, náš pes je ještě mladý, 15 měsíční Jack Russell teriér. Tito psi mají pověst „pošuků“. Náš pes jím samozřejmě také tak trochu je. Ale je především přátelský a nekonfliktní. Díky němu to byla letos trochu jiná dovolená. Normálně nové kontakty příliš nevyhledáváme. Neseznamujeme se hned s ostatními lidmi na potkání. Na procházkách a v restauracích se s námi teď ale dávali do řeči místní lidé, ale i turisté z Česka, Slovenska a dalších zemí. Někteří měli psa s sebou také, překvapivě jich bylo docela dost. Jiní byli bez psa, ale mnohdy nás sami někteří oslovovali.

Každému mohu dovolenou se psem v Chorvatsku doporučit. Pokud je váš pes socializovaný, tedy především čistotný, přátelský k lidem, vydrží bez problémů sám v ubytování, aniž by štěkal či něco poničil, je zvyklý na změny a cestování, neměl by to být problém. Samozřejmě to vyžaduje určitou přípravu, vhodný výběr apartmánu či kempu a místa celkově. Určitě vám přibude trochu práce a starostí se psem, ale bohatě vám to vynahradí krásné zážitky a čas, s ním strávený.

Vrátili jsme se šťastní a spokojení. Kdyby to šlo, rádi bychom ještě pár dní zůstali. Dokonce uvažujeme, že bychom příští rok, když pánbůh dá, jeli na stejné místo znovu. I když jsme to tak v minulosti nikdy neměli. Ale ať už pojedeme příští rok kamkoliv, jedno je jisté, bude to opět s naším psem!

Hezké léto všem!

P. S. Pokud se v diskuzi podělíte o své zkušenosti a zážitky z cestování se psem na dovolené v Chorvatsku, ale i kdekoliv jinde v zahraničí, budu moc rád a s chutí si je přečtu.