Článek
František Veselý II. se narodil v Protektorátu Čechy a Morava 7.prosince 1943. Pocházel z pražských Holešovic, kde vyrůstal. Jeho otec František Veselý I., který měl pro svůj typický způsob chůze přezdívku „Kachna“, hrál ligový fotbal za Pardubice, Židenice, Čechii Karlín a také v letech 1948-51 za Slavii, respektive Dynamo. K fotbalu přivedl také syna. V pozdějších letech navštěvoval pravidelně synova a později i vnukova utkání v Edenu. Zemřel roku 2004. Dožil se 84 let. Jeho syn, František II., nejslavnější z dynastie, ho přežil o pouhých pět let.
František Veselý II. vyrůstal od roku 1953 v mládežnických týmech pražské Slavie. Z té si odskočil pouze na čas (1962-64) na Julisku do tehdy armádní Dukly. Doba byla tehdy všelijaká. Došlo k rozkolu o dalším směřování mládežnického fotbalu mezi trenérem Seifertem a vedením Dynama, jak se Slavia musela tehdy ze zlovůle komunistického režimu potupně jmenovat. Seifert i s několika mladými hráči odešel do Dukly. Mezi nimi byl i František Veselý.
Kádr Dukly byl tehdy nabitý hvězdami v čele s Masopustem, Pluskalem, Novákem, Kučerou, Borovičkou, Koubou, Šafránkem, Čadkem, Jelínkem, Vacenovským, Brumovským a dalšími. Někteří z nich byli vicemistry světa z Chile 1962. Josef Masopust pak držitelem Zlatého míče pro nejlepšího hráče Evropy v témže roce. Dukla v té době čtyřikrát za sebou vyhrála ligu. Konkurence tedy obrovská. Mladý František Veselý si v Dukle připsal pouze 10 ligových utkání. Získal s ní však také svůj jediný ligový titul v sezoně 1963/64. S Duklou si zahrál tehdejší nejvyšší evropskou soutěž, Pohár mistrů evropských zemí. Na Borussii Dortmund oslnil při výhře Dukly 3:1. Slávistickým funkcionářům se pak povedlo „vyreklamovat“ Veselého zpět z Dukly do Slavie, když se podařilo funkcionářům v roce 1964 také navrátit její pravé jméno Slavia. Veselý už Slavii neopustil. Na jaře 1965 jí hned výrazně svými výkony pomohl zpátky z druhé do první ligy a už rok na to s ní hrál do posledního kola o ligový titul, který unikl jen o vlásek.
Od roku 1965 byl František Veselý bez přestávky až do roku 1980 členem „A“ týmu Slavie. Odehrál v nejvyšší soutěži 414 utkání (404 za Slavii, 10 za Duklu). Vstřelil v nich 61 gólů. V červenobílém dresu sehrál za „A“ tým Slavie celkem 920 oficiálních zápasů a vstřelil v nich 250 branek .
Jako kapitán dovedl Slavii k vítězství v Českém poháru 1974 proti Spartě a do finále Československého poháru v témže roce, v kterém Slavia podlehla tehdy vynikajícímu bratislavskému Slovanu až po penaltovém rozstřelu. Se Slavií se František titulu v lize jako hráč nedočkal, byť k tomu měl několikrát velmi blízko.
Jeho nejčastějšími spoluhráči ve Slavii za dlouhou éru od roku 1965 do roku 1980 byli (chronologicky dle počtu společně odehraných utkání v lize) Bohumil Smolík, Dušan Herda, František Cipro, Jan Mareš, Ján Luža, František Zlámal, Miroslav Stárek, Bedřich Tesař, Pavol Biroš, Peter Herda, Ivo Lubas, Robert Segmüller a Jiří Grospič.
František Veselý byl malý vzrůstem, ale velký výkony. Byl to velmi rychlý, výborně technicky vybavený fotbalista se skvělým driblinkem, rychlou kličkou a přesnou přihrávkou. Pravé křídlo. Dres číslo sedm. Góly dával, ale ještě lépe a raději na ně nahrával. Byl více nahrávačem než střelcem. Jeho adresné centry byly pověstné. Však z nich také jeho spoluhráči těžili. Robert Segmüller rád i po letech vzpomínal na Veselého a Herdovy přihrávky, z nichž vstřelil při svém ligovém působení ve Slavii většinu gólů. Útok Veselý-Segmüller-D. Herda byl v letech 1973-78 postrachem ligových obran a brankářů. Však se také Veselý s Herdou dostali do československé reprezentace, která vyhrála ME 1976.
František Veselý byl pověstný svými penaltovými pády. V dobách, kdy nebyl VAR, bylo ještě těžší než dnes rozeznat, kdy je či není opravdu faul. V zaplněném starém Edenu si rozhodčí pod vlivem bouřících fandů málokdy dovolil penaltu za zákrok na Františka Veselého nenařídit. Nutno říct, že František měl srdce velkého bojovníka. V těch dobách se hrálo mnohdy hodně „od podlahy“, takže občas dostal od soupeřů dost nakopáno. Byl ale typem hráče, kterého obránce nakopl, on se zvednul a příště mu tam vběhl zase. Venku si pochopitelně tolik nedovolil, ale v domácích utkáních soupeřovy obrany hodně zlobil. Byl proto velkým miláčkem slávistických tribun.
V reprezentaci debutoval v roce 1965 na Strahově proti Rumunsku v kvalifikaci na MS 1966 do Anglie pod slovenským trenérem Jozefem Markem. Na MS se československá reprezentace ale nakonec neprobojovala. To se podařilo až o čtyři roky později a František u toho už nechyběl.
Za reprezentaci odehrál 34 zápasů a vstřelil 3 góly. Zúčastnil se Mistrovství světa 1970 v Mexiku, kde československý tým skončil v základní skupině. Skupina to byla extrémně těžká s Brazílií a Anglií. František nastoupil ve všech zápasech. Proti Brazílii s legendárním Pelém, považovaným tehdy za nejlepšího hráče světa, a dalšími skvělými borci, kteří pak získali titul mistrů světa, při naší prohře 1:4. V druhém zápase při prohře 1:2 s Rumunskem i při třetí prohře 0:1 s výbornou Anglií v sestavě s velikány světového fotbalu Bobby Charltonem, Bobby Moorem či Gordonem Banksem.
František byl pak především členem týmu, který zvítězil na Mistrovství Evropy 1976 v tehdejší Jugoslávii. Přispěl k tomu zejména skvělým výkonem jako „žolík“ v semifinále v Záhřebu s favorizovaným Holandskem, za které hráli světoví borci jako Johanové Cruyff a Neeskens z Barcelony. Na hřiště přišel František jako střídající hráč v prodloužení a utkání dvěma akcemi rozhodl. Nejdříve přesným centrem po úniku po pravém křídle posadil míč nádherně na hlavu Zdeňku Nehodovi a poté sám zvládl brejk včetně kličky brankáři a střely do prázdné branky. Nastoupil také v prodloužení finále v Bělehradě s tehdejší Německou spolkovou republikou, která měla v sestavě Maiera, Beckenbauera, Hoenesse a další mistry světa z roku 1974. Utkání rozhodl v penaltovém rozstřelu v páté sérii Františkův kamarád Antonín Panenka vršovickým „dloubákem“, kterým se zapsal navždy do fotbalové historie. Dodnes se tomuto provedení penalty proto na celém světě říká „Panenka“.
V národním týmu se František loučil v 33 letech. V březnu 1977 v utkání na Letné pod trenérem Ježkem proti Řecku. V reprezentaci odehrál nejvíce společných utkání s Ivo Viktorem, Karolem Dobiášem, Ladislavem Kunou, Jaroslavem Pollákem, Karolem Joklem a Jozefem Adamcem. Na to, jak vynikajícím hráčem byl, neodehrál v reprezentaci až tolik zápasů. Konkurence byla velká. V lize na konci šedesátých let dominoval slavný trnavský tým. Později převzal štafetu bratislavský Slovan. Silné byly i pražská Dukla a Baník Ostrava. To se promítalo i do reprezentace. Avšak u toho důležitého František Veselý nechyběl. Hrál na Mistrovství světa i Evropy. Na ME 1976 měl lví podíl na zlatu československého týmu. Je to dodnes, po finále MS v Chile, druhý největší úspěch naší fotbalové historie.
Poslední ligový zápas s pořadovým číslem 414 za Slavii sehrál František v květnu 1980 v Edenu proti Slovanu Bratislava. A odehrál ho celé. Za zmínku stojí, že jeho spoluhráči v posledním ligovém utkání byli kupříkladu Františkové Cipro a Zlámal, Dušan Herda, Karel Jarolím, Karel Nachtman či Miroslav Pauřík.
Když František Veselý končil v lize, bylo mu už více než 36 let. Tak dlouho vydržet bylo na tu dobu nevšední, mimořádné. V těch dobách se končilo s ligovým fotbalem často už nedlouho po dosažení třicítky. Dostat se do ligového týmu bylo těžké. Liga byla česko-slovenská. Počet míst klubů i pro hráče tedy velmi omezený. V lize byl velký přetlak hráčů. Fandové na třicátníky někdy křičeli, že jsou už staří. Funkcionáři jim to dávali najevo někdy také. Hráčům chyběla často motivace. Nebylo kam jít dál, za lepším. Do ciziny to nešlo. Přestupový trh byl „zamrzlý“. Slavia opakovaně přiváděla mladé hráče, kteří měli nahradit údajně stárnoucího Františka Veselého. Nikomu se to však nepodařilo. Vždy byl lepší.
V době normalizace fotbalisté odcházet do zahraničí nejdříve vůbec nesměli. Později mohli někteří odejít až na samém sklonku kariéry, už za zenitem výkonnosti, po splnění určitých podmínek (počet startů v reprezentaci, dosažený věk), které se postupně časem v průběhu let přece jen zmírňovaly. A tak se dočkal v létě roku 1980 také už skoro 37 letý František Veselý. S přispěním kontaktů Pepi Bicana získal angažmá ve vídeňském Rapidu, kde strávil sezonu 1980/81. Za Rapid sehrál dvacet ligových zápasů a vstřelil jednu ligovou branku.
V týmu Rapidu Vídeň se František objevil také na rozlučce Antonína Panenky ve vyprodaném vršovickém Dolíčku, kam Rapid přijel v květnu 1981 k přátelskému utkání na revanč za Panenkův zimní přestup z Bohemians do Rapidu. Kdo na tom zápase byl, jako autor tohoto článku, nikdy nezapomene na fantastickou atmosféru, která tam tehdy panovala. Na malý stadion se vešlo oficiálně kolem 16 tisíc diváků, ale bylo jich tam nejspíš mnohem více. Lidé byli i na stromech. Střechy, okna a balkony okolních domů, z kterých bylo vidět na hřiště, byly v obležení. Taková rozlučka s hráčem, jakou měl Antonín Panenka, nebyla v socialistických dobách zvykem. Ani František Veselý si takovou ve Slavii bohužel neužil. Byl tedy aspoň u té Panenkovy jako host v dresu Rapidu Vídeň.
František Veselý pak strávil v Rakousku řadu let v nižších soutěžích, kam z Prahy pravidelně dojížděl. Později pak hrál také nižší soutěže za různé kluby v Česku. Fotbal miloval, hrál by ho nejraději pořád. Byl tomu ochotný i leccos obětovat. I když už hrál jen „sranda mače“, on to nikdy úplně jako srandu nebral. Vždy chtěl vyhrát. Nechápal, že si jde někdo jen tak fotbal zahrát. Možná proto to nebyl úplně typický člověk „do party“. Nepil alkohol, nekouřil. Miloval colu. Až v pozdějším věku si sem tam dal přece jen výjimečně sklenku. Byl už zamlada trochu svérázným člověkem a větším profesionálem, než bylo tehdy v československém fotbale zvykem. Dodržoval striktně životosprávu, i když šlo později jen o exhibiční zápasy za starou gardu. A tak se volající večer dozvídali od jeho manželky Věry, že František šel už spát, protože zítra hraje zápas.
I po šedesátce byl schopný zvládnout několik utkání za víkend. Nastupoval za starou gardu Slavie, starou gardu reprezentace, Vízkovu Kozlovnu či tým Amfóry. Jakmile dostal míč do běhu, pelášil s ním po křídle svým typickým stylem jako zamlada. Zatáhl míč k lajně, pak chtěl centrovat před branku, jak to skvěle uměl, ale jeho spoluhráči, často i výrazně mladší než on, tam mnohdy ještě ani nestačili doběhnout.
Dynastie Veselých. O otci „Kachnovi“, zakladateli fotbalového rodu, už byla řeč. Velmi nadějným hráčem byl také syn, František III. V roce 1996 byl členem kádru mistrů ligy. Slávistický odchovanec hrál na vojně v Chebu, později za Bohemians a ve Viktorii Žižkov. Pak se vrátil do Slavie a získal s ní zmíněný titul. Svůj nesporný talent ale úplně nezůročil. V lize skončil už v 27 letech, odehrál 120 utkání a dal 23 gólů. Pak působil řadu let v nižších soutěžích v Rakousku.
Za Slavii nastoupil v lize k 5 utkáním i jeho syn Daniel, vnuk Františka II. Výrazněji se ale neprosadil. Také on pak hrál nižší soutěže v Rakousku. Už méně se ví, že František měl také sportovně velmi talentovanou sestru Evu, výbornou házenkářku Bohemians. Ta se provdala za Veselého spoluhráče Bedřicha Tesaře, s kterým se znal František už od mládežnických let a byli spolu také v Dukle. Bedřich Tesař byl v ligovém kádru Slavie v letech 1965-1972. Za „A“ tým sehrál 388 utkání, z toho 159 ligových.
K Veselého švagrovi, Bedřichu Tesařovi, se váže také jedna situace, která se zapsala do historie Slavie. V posledním ligovém kole v roce 1966 proti Interu Bratislava hrála Slavia o titul. Se Spartou měla stejný počet bodů. Ta hrála v Košicích. Rozhodčí nařídil po půlhodině hry penaltu ve prospěch Slavie. Nikomu se jít nechtělo. Nakonec si k míči stoupl Tesař a bohužel neproměnil. Slavia by měla titul i při remíze, ale hosté naopak později nařízenou penaltu proměnili. Slavia zápas prohrála, o titul přišla a na další si musela počkat dlouhých třicet let.
František Veselý měl celoživotní slabost pro značku Mercedes. Už v socialistických dobách se lišil od ostatních hráčů Slavie tím, že do Edenu přijížděl v postarším dieslovém mercedesu, který se mu podařilo nějak opatřit. Parkoval na betonovém place před hlavní tribunou. Každý fanda Slavie, který chodil do Edenu pravidelně, věděl, že „tohle je auto Franty Veselého“. Jako kluci jsme vždy obdivně koukali, když z toho (na tu dobu) velkého auta ten malý chlapík vystupoval. Pavel Kuka, slávistický odchovanec, pozdější vicemistr Evropy 1996, který Františkovi jako žák nejednou při lize podával míče, a s jeho synem později hrál v dorostu i ligovém týmu, na to vzpomíná dodnes.
Po revoluci si v jednom salonu v rakouském Zwettlu, kde tehdy František hrál, splnil sen a pořídil si zbrusu nový Mercedes. Tehdy výkřik techniky za v přepočtu bezmála půl milionu korun. Jako místní idol ho údajně ale koupil se slevou. S tímto autem jezdil až do své náhlé smrti. Osmnáct roků s ním pendloval mezi Prahou, Rakouskem a Německem. Tachometr prý ukázal skoro 900 tisíc najetých kilometrů. František Veselý byl vášnivý řidič. Antonín Panenka, který s ním strávil na společných cestách hodně času, říkal, že František musel najezdit hodně přes milion kilometrů. Jako řidič se nějakou dobu také před důchodem živil. Po Praze nad ránem rozvážel po lahůdkářstvích pro jednu výrobní firmu chlebíčky.
František Veselý byl také velkým milovníkem hudby. Rád chodil zamlada na koncerty. Ze zahraničí si vozil gramofonové desky. Kamarádil se s řadou tehdejších hvězd české pop-music a pražskými diskžokeji. Později patřil mnoho let až do své předčasné smrti mezi kmenové hráče Amfory, spolku AMatérských FOtbalových RArit, který tvořili zejména herci, zpěváci, ale také bývalí sportovci, včetně fotbalistů.
František Veselý se dočkal slavnostního otevření nového stadionu v Edenu v květnu 2008. Symbolicky tehdy vítal své nástupce v historickém dresu na hrací ploše. Provedl také první čestný výkop na novém stadionu. Aplaudovaly mu u toho plné ochozy. Byl na svůj věk velmi vitální. Neustále v pohybu. Stále stíhal exhibiční zápasy za různé výběry bývalých hráčů a celebrit. Vypadalo to, že tu bude hrát fotbal věčně. O to více překvapila zpráva, že František Veselý 30. října 2009 náhle zemřel. V necelých 66 letech ho zradilo ve spánku srdce. Je pochován na hřbitově v Praze Na Malvazinkách. V dobré společnosti Jakuba Arbese, Ference Futuristy, Egona Bondyho, Ondřeje Sekory, Karla Gotta či Evy Pilarové.
Příznivci Slavie na Františka Veselého nezapomínají. Jeho hvězda je na chodníku slávy před stadionem. Významné místo je mu věnováno ve slávistickém muzeu. Východní tribuna současné arény nese od roku 2022 jeho jméno.
Ve čtvrtek 7.prosince 2023 uplyne 80 let od narození Františka Veselého. Kdo jste ho osobně znali, či máte v paměti jeho skvělé výkony, vzpomeňte na legendárního útočníka Slavie.
Osobní vzpomínka s využitím zdrojů:
