Jozef Adamec: bouřlivák, provokatér, zrádce, miláček, střelec hattricků a také ten, co se bál létat

Nejlepší kanonýr v historii slovenského fotbalu byl unikát: reprezentoval v československém dresu a jako trenér vedl slovenskou reprezentaci. Tituly mistra Československa získal v barvách českého i slovenského klubu. Ve Spartaku Trnava působil jako hráč, ale také jako trenér. Hrál však i za klub největšího trnavského rivala - Slovan Bratislava, ve kterém později působil i jako trenér.

Jozef Adamec byl prostě svůj. Pro svůj klub PAN božský, fanoušky obdivovaný. U fanoušků soupeřů často nenáviděný. Čím víc mu však nadávali, tím hrál lépe. Rád také protihráče i diváky provokoval. Pamětníci vzpomínají, jak se postavil na Spartě k ochozům zadkem, předklonil se, jako by si čistil kopačky. Ten vzkaz pro sparťanské fanoušky byl ale nad slunce jasný.

Když však na Letné vstřelil Irsku v kvalifikaci na MS v říjnu 1969 v mezistátním utkání rovnou tři góly (3:0), celý stadion mu nadšeně aplaudoval. Často stejní lidé, kteří ho v lize z duše nenáviděli.

Byl to fotbalový bouřlivák. I jako trenér byl později pověstný temperamentním a impulsivním chováním a častějšími výbuchy emocí. Hádal se s rozhodčími i trenéry soupeře. Kopal do plastových lahví u střídaček. Fotbal však vášnivě miloval a žil pro něj.

Fotbalista, který měl přezdívku „Hatrlo“, byl výborným technikem, ale především rozeným střelcem s vynikající levačkou. Ve svých nejlepších letech by bezesporu mohl být ozdobou nějakého velkoklubu ze západní Evropy. Tedy, kdyby to bývalo tehdy legálně šlo…

Začínal v rodném Vrbovém, odkud přestoupil do Spartaku Trnava. Možná se už tolik neví, že do ligy nakoukl i jeho starší bratr Emil, který odehrál v sezoně 1960/61 pět ligových utkání za Spartak a vstřelil jeden gól. V trnavském dresu debutoval Jozef Adamec v československé lize v březnu 1959. Bylo mu 17 let a 24 dní. Nastoupil jako střídající hráč na levém křídle v 77.minutě utkání proti Brnu (3:1).

Z Trnavy si v letech 1961 až 1963 „odskočil“ do pražské Dukly na vojnu. Dokázal se prosadit v tehdy vynikajícím mužstvu vojáků přísného trenéra Jaroslava Vejvody. Týmu, který byl základem československého národního mužstva na památném světovém šampionátu v Chile 1962, kde jeho pouť skončila až ve finále proti Brazílii. Hlavní osobností duklácké sestavy byl záložník Josef Masopust, nejlepší fotbalista Evropy 1962. Dále kapitán reprezentace, levý obránce Ladislav Novák a další vynikající hráči jako Rudolf Kučera, Svatopluk Pluskal, Jaroslav Borovička či Josef Jelínek.

Jak později vzpomínal v jednom rozhovoru, v Praze se mu líbilo. Měl v týmu mezi mladými kamarády Jelínka a Kučeru. Praha byla proti Trnavě velkoměsto. Šedesátá léta začala přinášet uvolnění poměrů. Žilo to tu. V kavárně Vltava, kam rád vyrážel a byl už „štamgastem“, v těch časech zpíval třeba začínající Karel Gott. V Praze ale nakonec nezůstal. „Šéf klubu, soudruh Kocek, mě neměl rád. A taky mě to lákalo domů. Trenér Malatínský byl jako můj otec. Já totiž vyrůstal bez táty, který od nás utekl do Brna“, vzpomínal po letech Adamec.

Podle webu pražské Dukly to prý ale trochu jinak. Když se blížil termín Adamcova odchodu z vojny, zkusil ho trenér Vejvoda přesvědčit, aby na Julisce zůstal.

„Adamec Vejvodovu nabídku přijal a podal žádost o přijetí do armády. Uskutečnilo se i jednání s Trnavou – a dohodli jsme se,“ vzpomíná v knize Aleše Pivody Dukla do toho! bývalý předseda Dukly Rudolf Kocek. „Jenže potom vstoupil do hry bratislavský Slovan. Když jeho funkcionáři Adamce přesvědčili, aby přestoupil na Tehelné pole, poradili mu, ať prohlásí, že žádost odeslanou ministerstvu národní obrany podepsal z donucení.“

Faktem je, že „svůj“ Spartak svým způsobem tehdy zradil. Do Trnavy se po vojně nevrátil a přestoupil do bratislavského Slovanu, úhlavního nepřítele a největšího rivala trnavského klubu na celém Slovensku. V Bratislavě působil v letech 1963 až 1966. Nebylo to však úplně vydařené angažmá. Vstřelil sice šest gólů v jednom ligovém utkání (Slovan vyhrál 8:0) do sítě Třince v čevnu 1964, což bylo poválečným rekordem československé ligy, ale také měl disciplinární prohřešky a dost času strávil v trestu.

Nakonec vše spravil čas. Domů, do trnavského Spartaku se vrátil. Právě včas. Bylo mu odpuštěno. Fanouškům to mnohokrát vrátil. Stal se jejich miláčkem. Tvořil se tu zrovna vynikající tým. V jeho dresu tu hrál až do roku 1977. 

Za 19 sezon dle oficiálních statistik FAČR v 385 ligových zápasech vstřelil 170 gólů! Čtyřikrát (1967, 1968, 1970 a 1971) získal titul nejlepšího ligového kanonýra. Se Spartakem Trnava se v ročníku 1968/69 probojoval až do semifinále Poháru mistrů evropských zemí (předchůdce Ligy mistrů). V roce 1967 přispěl k trnavskému zisku Středoevropského poháru. Čtyřikrát se podílel na vítězství v Československém poháru.

Sedmkrát získal československý ligový titul. První dva v letech 1962 a 1963 s Duklou Praha. Dalších pět (v letech 1968, 1969 a 1971 - 1973) se Spartakem Trnava. Spolu s Karolem Dobiašem a Ladislavem Kunou byl hlavní hvězdou nejslavnější éry trnavského klubu, který tehdy patřil nejen k československé, ale i evropské klubové špičce.

V trnavském dresu toho v lize společně odehrál nejvíce právě s Ladislavem Kunou (244 utkání), Dušanem Kabátem (228), Karolem Dobiašem (223), Antonem Hrušeckým (207) a Vladimírem Hagarou (193). Při tomto počtu utkání není divu, že spolu mohli hrát prakticky „poslepu“. Vždyť s Kunou a Kabátem nastupovali v jedné sestavě plných 12 sezon!

Poslední ligové utkání odehrál v 34 letech a 218 dnech. Bylo to, stejně jako při debutu, proti Brnu. V té době vynikající Zbrojovka, která se o rok později stala mistrem ligy, Adamcovi ligovou rozlučku trochu znechutila, když zvítězila jasně 3:0 góly Václavíčka, Pešiceho a Kroupy.

V Poháru mistrů evropských zemích Adamec nastoupil ve 36 utkáních a dal 25 gólů. V Poháru vítězů pohárů nastoupil v 5 utkáních a dal 1 gól.

Slavná utkání sehráli fotbalisté Trnavy s Ajaxem Amsterdam v dubnu 1969 v semifinále Poháru mistrů evropských zemí. Moc nechybělo, aby Spartak vynikající nizozemský tým se slavným útočníkem Johanem Cruijffem, tehdy jedním z nejlepších hráčů světa, dokonce vyřadil. V Amsterdamu sice prohrál 0:3, ale doma vedl 2:0 a měl obrovské šance. V největší byl Adamec. Běžel sám na gólmana Ajaxu, mohl přihrát volnému Dobiašovi, ale rozhodl se vystřelit a gól nedal.

„Kopnul to vedle. Mohlo to být 3:0, ale nebylo. Po X letech jsem mu říkal, že kdyby mi nahrál, dal bych gól do prázdné branky. A on říkal: ‚Patinko, ty bys ho nedal,“ vzpomínal pro Radiožurnál po letech Karol Dobiaš.

Na hattricky byl Adamec specialista. Nestřílel je jen v reprezentaci. Traduje se historka, že jednou, když pražská Slavia hrála v březnu 1973 ligový duel v Trnavě, zakázal prý tehdejší slávistický kouč Rudolf Vytlačil fotbalistům sešívaných předzápasový oběd se slovy: „Hladový vlk nejvíc kouše“. Nebylo to však nic platné. Trnava v utkání vyhrála vysoko 4:1. Adamec si na hřišti dělal, co chtěl, dal tři góly a slávisty porazil prakticky sám!

Byl velkým střelcem. Je po právu členem Klubu ligových kanonýrů. Celkem má evidováno 170 prvoligových gólů (138 Spartak Trnava, 17 Dukla Praha, 15 Slovan Bratislava). V současnosti je na 12.místě historického žebříčku nejlepších střelců. V novodobé historii (po 2.světové válce) je šestý.

Svoji reprezentační kariéru zahájil proti Nizozemsku v říjnu 1960. Bylo mu osmnáct. Jeho nejslavnějším zápasem v národním týmu bylo přátelské utkání proti Brazílii v červnu 1968, v kterém vstřelil hattrick. Československo díky tomu zvítězilo 3:2. Brazilie sice tehdy přijela do Bratislavy bez Pelého, v té době považovaného za nejlepšího fotbalistu světa, ale i tak to bylo skvělé mužstvo. Vždyť tvořilo základ týmu, který vyhrál o necelé dva roky později mistrovství světa v Mexiku.

Fotbalistů, kterým se v historii podařilo vstřelit Brazílii tři góly v jednom oficiálním mezistátním utkání, je na světě jen několik. Patří mezi ně velmi slavná jména: Ital Paolo Rossi (1982) a Argentinec Lionel Messi (2012). Jozef Adamec je ve skvělé společnosti. Naprosto oprávněně.

Celkem reprezentoval 44krát. Vstřelil 14 gólů. Na světovém šampionátu v Chile 1962, na kterém Čechoslováci došli až do finále, odehrál tehdy 20letý mladík v mužstvu trenéra Vytlačila tři celé zápasy, včetně remízového ve skupině proti Brazílii a slavného vítězného proti Španělsku.

V semifinále proti Jugoslávii a ve finále proti Brazílii dostali přednost zkušenější útočníci Tomáš Pospíchal a Josef Kadraba. Adamec, který byl nejmladším hráčem československého výběr, to prý „těžce kousal“. Moc chtěl hrát. Ale trenér Vytlačil to viděl jinak.

V nominaci byl i o osm let později na MS v Mexiku 1970. To už byl velmi zkušeným fotbalistou. Šampionát skončil po prohrách 4:1 s Brazílií, 2:1 s Rumunskem a 1:0 s Anglií pro československý výběr vyřazením už v základní skupině. Tým byl podroben zdrcující kritice. V reakci na ni dal prý Adamec po návratu do vlasti jednomu z novinářů dokonce facku.

Reprezentoval i v dalších letech. S dresem národního týmu se loučil v říjnu 1974 v přátelském mezistátním utkání proti Švédsku v Bratislavě (výhra 4:0). Československo reprezentoval dlouhých 14 let.

Pověstná byla jeho fobie z létání letadlem. Když chtěl hrát za reprezentaci či ji později vést jako trenér, musel to občas překonat, jinak to nešlo. Mnohokrát ale prý raději neletěl.„Když jsme v roce 2012 byli pozváni do brazilského Sao Paula, kde se konala výstava k jubileu 50 let od Chile, měl Jožo letět původně taky. Čekali jsme v Ruzyni na něj, letenka zakoupená, nedostavil se, telefon nedostupný,“ vyprávěl například v jednom rozhovoru Adamcův vrstevník a český kamarád Václav Mašek, velká sparťanská legenda.

V období socialistické normalizace fotbalisté nesměli legálně v nejlepších letech přestupovat do zahraničí. Až výrazně po třicítce. Tak mohl konečně odejít i Josef Adamec, kterému už táhlo na 35 let. Na velký fotbal už to pochopitelně ale nebylo, vždyť i tak „přesluhoval“. Tehdy se běžně v lize končilo těsně po třicítce. To už byl fotbalista pro „výbory“ i fanoušky starý. Bylo to jiné než dnes. Hrálo se často na těžkých terénech. S těžkými míči. Také rehabilitace nebyla zdaleka tak kvalitní. Některá zranění, po kterých se dnes dá k fotbalu vrátit, znamenala definitivní stopku. Proto je Adamcova dlouhá kariéra obdivuhodná.

Působil pak ještě v nižší rakouské soutěži jako hrající trenér Slovanu Vídeň. Na trenérskou dráhu se dlouhodobě připravoval. Už jako hráč si prý dělal poznámky a pečlivě sledoval svůj trenérský vzor, kterým byl Anton Malatinský, strůjce trnavského „zázrak“.

Na FTVŠ UK v Bratislavě získal nejvyšší trenérskou licenci. Působil pak roky jako trenér na prvoligové scéně. Vedl mateřský Spartak i bratislavský Slovan. Také Inter Bratislava, Bánskou Bystrici a Prešov. V Česku trénoval Bohemians Praha či Zlín. Byl také asistentem trenéra Ježka u federální reprezentace. Vrcholem jeho trenérské kariéry bylo, když v letech 1999 - 2002 vedl reprezentační tým Slovenska.

V anketě „Nejlepší slovenský fotbalista 20.století“ se umístil na 2.místě za stoperem, spoluhráčem z národního mužstva i Slovanu, vicemistrem světa 1962 Jánem Popluhárem, o jehož životě a kariéře jsem už psal obsáhle dříve v jiném článku.

Třetí skončil Adamcův spoluhráč ze slavné trnavské éry Karol Dobiaš, který se z Trnavy přesunul do Prahy. Čtvrtým byl zástupce výrazně mladší generace Peter Dubovský, jenž oblékal, kromě Slovanu Bratislava, také dres madridského Realu. O jeho životě, kariéře a předčasném skonu jsem také psal už dříve v jiném článku.

Až za nimi skončili další slavní slovenští fotbalisté minulosti jako Karol Jokl, Anton Ondruš, Andrej Kvašňák, Marián Masný a Ladislav Kuna. Desítku nejlepších uzavírá Laco Petráš.

Jozef Adamec zemřel před sedmi lety. Přesně na Štědrý den roku 2018. Bylo mu 76 let. Na jeho počest byla v Trnavě v roce 2019 jedna z ulic v nové čtvrti města pojmenována jako „Ulica Jozefa Adamca“.