Článek
Peter Dubovský byl obrovský talent československého fotbalu. 182 cm vysoký rychlonohý útočník či ofenzivní záložník. Skvělý technik. Měl vynikající levačku, čich na góly. Byl vyhlášeným střelcem přímých a pokutových kopů. Dával o sobě výrazně vědět už od mládežnických let. Byl členem juniorských československých reprezentací. V polovině osmdesátých let se o něj v Bratislavě přetahoval Inter se Slovanem, který to nakonec vyhrál.
Nejvyšší československou soutěž si poprvé zahrál v sedmnácti letech v utkání Slovan Bratislava - Sigma Olomouc. Zápas se hrál 18.března 1990 na Tehelném poli a skončil nerozhodně 2:2. Utkání řídil známý pražský rozhodčí Ivan Grégr. Peter Dubovský strávil při ligovém debutu na hřišti plných 88 minut, ale gól ještě nevstřelil. V dresu Slovanu se ze známých hráčů spolu s ním objevili v utkání například Dušan Tittel, Ladislav Pecko, Jaroslav Timko či Vladimír Ekhardt. Na straně Sigmy tehdy nastoupili kupříkladu Leoš Kalvoda, Jan Maroši, Oldřich Machala či Radek Drulák.
Kariéra Petera Dubovského šla rychle nahoru. Devatenáctiletý hráč se 18.září 1991 v Poháru UEFA blýskl proti Realu Madrid. Slovan sice s favoritem v dvojzápasu dle očekávání vypadl, doma prohrál 1:2 a odveta v Madridu skončila 1:1. Peter ale vstřelil v prvním utkání gól a okamžitě padl španělským funkcionářům do oka. Španělsko mu bylo osudné. O necelé dva měsíce, 13.listopadu 1991 debutoval v Seville v československé reprezentaci. Bylo mu 19 let a šest měsíců. Československý tým prohrál se Španěly 2:1. Dubovský odehrál 80 minut. Střídal ho Radoslav Látal. Jedinou branku československého výběru tehdy vstřelil sparťanský záložník Václav Němeček.
Mladý Peter Dubovský táhl bratislavský Slovan. Ve dvaadevadesátém s ním slavil historický titul. Poprvé od roku 1975 ovládl slovenský tým federální ligu. Tichý mladík s přezdívkou Bobo, jenž hrával ofenzivního záložníka či útočníka, se stal nejlepším střelcem ligy s 27 přesnými zásahy. Za rok to zopakoval, když dal 24 branek. V nejvyšší soutěži stihl odehrát za necelé čtyři sezony 93 utkání a vsítil v nich 59 gólů, z toho 23 z pokutových kopů (neproměnil pouze tři). To je opravdu mimořádná bilance.
„Peter dal čtyřiadvacet a já třiadvacet gólů, byl to nádherný a napínavý souboj. Měl výhodu, že pravidelně kopal penalty, u nás ve Slavii na to byli jiní specialisté než já. Přál jsem mu to,“ vzpomínal později Dubovského spoluhráč z československé reprezentace Pavel Kuka na jejich střelecké „dostihy“ v rámci tehdejší československé ligy. „Byl to milý a příjemný kluk. Moc toho nenamluvil, ale na hřišti z něj sršelo sebevědomí a už kolem dvacítky měl obrovský respekt soupeřů.“
Poslední zápas v československé nejvyšší soutěži odehrál 11.června 1993. Sehrál ho pod vedením trenéra Dušana Gallise v dresu Slovanu, jediného klubu, za který v Československu na nejvyšší úrovni kdy nastoupil. Hrálo se ve Vítkovicích. Utkání skončilo 2:2 a Peter Dubovský byl z pozice ofenzivního záložníka střelcem obou branek hostujícího týmu. Bylo mu jen 21 let, 1 měsíc a 4 dny.
Pak už byla Peteru Dubovskému tuzemská liga malá. Jednoznačně ji svým umem převyšoval. Ta ostatně ve federální podobě stejně končila. Bylo jasné, že nová slovenská ligová soutěž bude ještě menší a méně kvalitní. Dubovský musel chtě nechtě ze Slovanu pryč. Bratislavský klub na něj měl velké nabídky z celé Evropy. Skloňovala se jména jako Ajax Amsterdam, Barcelona, Atlético Madrid a další. Dubovský byl prvním hráčem Slovanu, který přestoupil přímo do zahraničí v novodobé historii klubu. Byl pořád velmi mladý a hodně se diskutovalo o tom, zda by neměl zvolit mezistupeň a zkusit štěstí nejprve v nějakém „menším“ západoevropském klubu, například v Ajaxu Amsterdam, kde měli mladí hráči vždy větší šanci se prosadit. Madridský Real ho měl ale v hledáčku už od zmíněného souboje v září 1991. Jeho nabídka prakticky nešla odmítnout, i když sám Dubovský váhal.
Přestup pomáhal dojednat manažer Anton Ondruš, bývalý hráč Slovanu a kapitán mistrů Evropy z roku 1976, který žil roky v zahraničí a měl po celé Evropě velké kontakty. Za Dubovského prý Real nakonec Slovanu vyplatil částku přes tři miliony dolarů, což na tehdejší slovenskou korunu dělalo něco přes 100 milionů. Na tu dobu obrovské peníze a nevídaný přestup. Ze slovenského klubu přímo do jednoho z největších a nejslavnějších klubů světa!
V létě 1993 se Peter Dubovský stěhoval do Madridu. Stal se tak teprve druhým fotbalistou československého původu, který oblékl dres slavného madridského klubu. Tím prvním byl útočník Yanko (původně Janko) Daučík, jehož slavný otec Ferdinand hrával v letech 1935 - 41 za pražskou Slavii (také s Františkem Pláničkou a později Pepi Bicanem), poté trénoval v bratislavském Slovanu, a také v řadě španělských klubů, včetně FC Barcelony. Jeho syn Yanko začal v roce 1960 profesionální kariéru v dresu Realu Betis, který v té době trénoval jeho otec. Během dvou sezón vstřelil v 38 ligových zápasech 14 gólů. V jednadvaceti přestoupil do Realu Madrid, který byl nejlepším klubovým týmem Evropy. V sestavě zářily velké osobnosti jako Alfredo Di Stéfano, Ferenc Puskás či Francisco Gento. V Realu Madrid se Yanko Daučík úplně neprosadil, strávil tu dvě sezony a poté zamířil do madridského Atlética.
Peter Dubovský za madridský bílý balet odehrál také dvě sezony, v nich 31 utkání, vstřelil dvě branky. V sezóně 1993/94 odehrál 26 zápasů a vstřelil 1 gól. V následující odehrál 5 střetnutí a vstřelil 1 gól. Část sezony laboroval se zraněním a také konkurence v mužstvu byla obrovská. Klubová legenda Emilio Butragueňo, chilský útočník Ivan Zamorano a také ofenzivní záložník Luis Enrique, pozdější známý trenér. V týmu byla vůdčí osobností madridská legenda Fernando Hierro, dále skvělý španělský záložník Michel nebo vynikající Chorvat Robert Prosinečki. Později také slavný Dán Michael Laudrup, který do Realu přestoupil v létě 1994 z Barcelony, či Argentinec Fernando Redondo, jenž přišel ve stejné době z Tenerife. V sestavě se začínal stále více prosazovat tehdy 17 letý odchovanec madridského klubu Raúl Gonzáles, budoucí velká hvězda světového fotbalu, který se stal v říjnu 1994 nejmladším hráčem, který kdy v lize oblékl dres prvního týmu madridského Realu. V této éře navíc ještě platilo omezení, tedy pravidlo, že v utkání smí nastoupit v jednom mužstvu maximálně tři cizinci, což Peteru Dubovskému v konkurenci skvělých a slavných spoluhráčů snižovalo šance na úspěch.
Dubovský to měl mezi mezinárodně ostřílenými borci složité. Přišel z malé země, malého klubu a menšího města. Hůře zvládal tlak, který v takovém velkoklubu je. Nebyl na to zvyklý. Nepomáhala mu v tom také jeho introvertní povaha. Nikdy nebyl příliš výřečný a rvavý. Průbojný byl jen na hřišti. Zájem médií, rozhovory pro ně, to příliš nemusel už v éře československé ligy. A to byl přitom „čajíček“ proti tomu, co se dělo ve Španělsku, kde fotbalem každodenně žije celá země a fotbalista Realu či Barcelony nemůže prakticky vyjít na ulici. Tam bylo v tomto směru vše mnohonásobně náročnější. V začátcích Petera také limitovala jazyková bariéra. Měl i zdravotní problémy s kolenem. S Realem zažil i tak úspěchy. S týmem vyhrál španělskou La ligu (1995) a Superpohár (1993).
Po dvou sezonách přestoupil v létě 1995 do prvoligového Ovieda. Menší španělský klub, shodou okolností také Real, mu více vyhovoval. Za pět let zde sehrál 120 utkání a vstřelil 17 gólů. Gólů už tolik nedával, hrál více v záloze a Oviedo také nepatřilo mezi lídry ligy, tudíž šancí na gól nebylo tolik. Byl ale jednou z klíčových tváří týmu. V klubu i městě velmi oblíbený. Po rozpadu Československa se stal také ihned nedílnou součástí nově vytvořené slovenské reprezentace. Za slovenský nároďák odehrál 33 zápasů a vstřelil 12 gólů. V roce 1993 se stal také prvním nejlepším Fotbalistou roku na Slovensku. Gólů mohlo být mnohem více, jak v dresu Ovieda, tak v národním týmu. Peter měl před sebou ještě roky velké kariéry. Kdyby nepřišla dovolená v Thajsku a jedna nešťastná chyba.
23. červen 2000 na thajském ostrově Ko Samui se stal Peteru Dubovskému osudným. Na dovolené byl s přítelkyní a bratrem. Zahraniční zpravodajské agentury původně informovaly o nevydařeném skoku z vodopádu, po kterém přišlo smrtelné zranění, ale pravda byla jiná. Při fotografování Peter hledal ten nejlepší úhel pro fotku vodopádu, nedával pozor, nešťastně uklouzl a spadl z několikametrového útesu. Když ho našli, byl ještě při vědomí. Měl několik zlomenin. Ztratil hodně krve. Helikoptérou byl převezen do nemocnice, kam ho doprovázela přítelkyně. Silnému krvácení a poškození mozku tam bohužel druhý den podlehl.
Peter Dubovský zemřel v pouhých 28 letech. Mohl toho přitom ještě tolik dokázat. Nebýt této osudné události, rozdával by svým fotbalovým uměním radost určitě ještě dlouho. Neštěstí se přihodilo na posezonní dovolené, kde přitom chtěl svoji životní lásku, dlouholetou přítelkyni Zlaticu, požádat o ruku. Mělo to být pro ni překvapení. Peter jel na dovolenou vybavený i připraveným prstýnkem pro svou milou. Jen čekal na vhodnou příležitost. Ta však už nepřišla.
Se Zlatkou se Peter seznámil už na gymnáziu v Bratislavě. Jí bylo patnáct let a jemu o dva roky více. Jejich vztah začal prý přesně 1. května 1989, kdy šli na své první rande a od té doby se od sebe nehnuli. Zlatica s ním následně prožívala všechny radosti, úspěchy, ale i pády a strasti života. Odešla s ním z Bratislavy do Madridu a posléze do Ovieda. Byla také u jeho nemocničním lůžka v Thajsku, kde vydechl naposledy.
Dubovský do Thajska přitom vůbec nemusel odletět. Nechybělo mnoho a vše mohlo být jinak. Slovenská reprezentace měla finančně zajímavou nabídku na turnaj do Japonska, jak říkal později tehdejší asistent reprezentačního trenéra Anton Dragúň. Japonská nabídka na prodloužení jarní části sezony ale přišla pozdě. Někteří reprezentanti už měli s velkým předstihem zamluvené dovolené. Mezi nimi i hlavní hvězda týmu Peter Dubovský. „Pamatuju si, jak jsem byl za Peťom na pokoji a bavili jsme se, že by si mohl udělat prázdniny v Japonsku. Chtěl všechno odvolat a jet s námi na turnaj, jenže cestovní kancelář mu prý už nechtěla vrátit vysokou zálohu,“ posteskl si později Anton Dragúň, který s Dubovským jeho účast řešil měsíc před odletem do Japonska na reprezentačním srazu.
Jak to tak bývá, náhoda někdy člověku pomůže, jindy ublíží. Jsou známy případy, kdy člověk někam na poslední chvíli neodletěl a ocitl se tak šťastnou náhodou mezi přeživšími, Peter Dubovský to měl bohužel obráceně. Ač možná opravdu zvažoval, že by ji zrušil, nakonec přece jen na dovolenou do Thajska odjel a stalo se mu to osudným.
Slovenská reprezentace odletěla do Japonska bez své největší hvězdy… Zpráva o Dubovského smrti zastihla Antona Dragúně krátce po návratu ze země vycházejícího slunce, když se jel podívat na zápasy fotbalového Eura 2000 v Nizozemsku a Belgii, na které cestoval autem s tehdejším hlavním koučem slovenského národního týmu, bývalým skvělým trnavským fotbalistou Jozefem Adamcem. Sekretář slovenského svazu jim telefonicky oznámil smutnou zprávu, že Peter Dubovský tragicky zemřel.
„Byl to obrovský šok. Jozef se za volantem roztřásl tak, že jsme téměř havarovali,“ líčil s odstupem času Dragúň. „Zaparkovali jsme, jak nejrychleji to šlo, a půl hodiny jsme vůbec nedokázali promluvit. Jen jsme se na sebe dívali. Nedokázali jsme uvěřit tomu, co se stalo. Byl to nesmírný talent. Když si pomyslím, že mohl, chudák, ještě žít, je mi do pláče,“ říkal později kouč.
Celé Slovensko bylo z tragického úmrtí svého slavného rodáka v šoku. Také Španělskem, zemí, kde lidé fotbal nesmírně milují, tragédie slovenského fotbalisty otřásla. Jeho tehdejší klub, Real Oviedo, vyřadil na Dubovského památku dres s číslem deset na několik let ze své zápasové sady. Peter Dubovský byl pochován na Ružinovském hřbitově v Bratislavě. Hrob má laděný v bílých barvách a zdobí ho fotbalový míč.
Uběhlo dvacet čtyři let. Dnes by Peteru Dubovskému bylo 52 let. Už roky je na jeho počest každoročně udělována nejlepšímu slovenskému fotbalistovi do 21 let Cena Petera Dubovského. Za dobu její existence ji získali mnozí talentovaní hráči, z nichž se někteří později stali osobnostmi nejen slovenského, ale také evropského fotbalu. Stačí namátkou jmenovat Róberta Vitteka, Martina Škrtela, Marka Hamšíka, Milana Škriniara či Dávida Hancka. Pro některé z nich byl Peter Dubovský vzorem, když své kariéry začínali. Odkaz skvělého fotbalisty tak žije prostřednictvím této ceny, a především v jejich nositelích. Peter Dubovský byl také v březnu 2024 uveden in memoriam do Slovenské fotbalové síně slávy. Slovenský fotbalový svaz tak po letech „splatil dluh“ vůči jednomu z největších fotbalistů své historie. Trochu pozdě, ale přece.
Jméno Petera Dubovského žije ve vzpomínkách dál. Když byl letos v říjnu slavný španělský trenér Pep Guardiola před zápasem mezi Slovanem Bratislava a „svým“ Manchesterem City dotázán na Slovensko a místní fotbal, byl dle slovenských médií trochu rozpačitý. „Na Slovensku jsem ještě nebyl, ale líbí se mi tady. Mám ke Slovanu velký respekt,“ řekl ze slušnosti Guardiola. Ale pak si přece jen na něco vzpomněl. „Znám jméno Peter Dubovský. Já jsem si po jeho smrti poplakal, protože to byl milý člověk a smutek z té nehody byl velký. Byl to skvělý hráč, který tragicky zahynul.“
Guardiola si na Dubovského dobře pamatoval jako na soupeře ze společných utkání jeho Barcelony a Realu Madrid či Realu Oviedo. Když Real Madrid porazil Barcelonu 3:1 v roce 1993 a těšil se z vítězství v Superpoháru, Dubovský naskočil do sestavy Realu jako náhradník v 65. minutě. Guardiola odehrál za katalánský velkoklub celý finálový zápas. O Dubovském, jako skvělém chlapíku, jak říkal Pep Guardiola, mu také vyprávěl jeho současný asistent Juan Manuel Lillo, který Petera trénoval před lety v Oviedu.
Dubovského dlouholetá přítelkyně Zlatica připravený zásnubní prsten po jeho smrti objevila v Peterových věcech. Jak před časem vzpomínala pro slovenská média, dodnes ho má a nosí ho na jeho památku. Dnes 50letá Zlatica žije stále ve španělském Oviedu, kde časem založila novou rodinu. Z nového vztahu má devítiletou dceru Danielu. „Po všech těch letech to zvládám mnohem lépe, ale 23. červen je pro mě vždy specifický. Láska mého života v tento den vydechla naposledy,“ říká po 24 letech od Peterova náhlého odchodu Zlatica Čarabová.
Na závěr si připomeňme jeden z nejslavnějších okamžiků kariéry Petera Dubovského a jeho geniální fotbalové umění. Pochází ze zvláštní doby. Koncem roku 1992 skončil společný stát Čechů a Slováků. Společně s ním končila i společná reprezentační éra. Poslední akcí byla kvalifikace o postup na světový šampionát 1994 v USA, kterou ještě československý tým dohrával, i když se už země rozdělila na dva samostatné státy. Postoupit se nakonec nepodařilo, ale 2.června 1993 v Košicích československá reprezentace před dvaceti tisíci diváky proti Rumunsku zvítězila 5:2. Peter Dubovský, který hrál desátý reprezentační zápas kariéry, byl nejlepším mužem na hřišti, vstřelil čistý hattrick a celé utkání rozhodl. Na jeho nádherné góly stojí za to se podívat. Včetně originálního komentáře Pavla Čapka. Myslím, že po jejich zhlédnutí i mladší generace pochopí, že Peter Dubovský byl PAN fotbalista.
