Slavia úplatek nedala. Na titul si musela počkat dalších dvacet let. Dušan Herda už ho nezískal

Dušan Herda se narodil 15. července 1951. Vyrůstal v dědině Jacovce, která leží v okrese Topoľčany v Nitranském kraji. Slovenská obec dala světu několik dalších vynikajících sportovců. Vyrostl tu pochopitelně také také Dušanův bratr Peter Herda, který následoval svého staršího sourozence do pražské Slavie, kde prožil své nejlepší fotbalové roky.

Dalším známým rodákem z této vesnice je dlouholetý československý fotbalový reprezentant, stoper či defenzivní záložník Ladislav Jurkemik, mistr Evropy 1976 a bronzový medailista z ME 1980. Ten strávil velkou část kariéry v bratislavském Interu. Pro dnešní fotbalové fanoušky je asi méně známé jméno dalšího rodáka z Jacovců, kterým je bývalý fotbalový záložník Marián Novotný, jenž hrával federální ligu také za Inter Bratislava a v letech 1975-1978 působil v reprezentačním olympijském mužstvu Československa.

Velmi slavným rodákem z Jacovců je pak vynikající hokejový útočník Miroslav Šatan, mistr světa z roku 2002 a vítěz Stanley Cupu s Pittsburghem Penguins v roce 2009. Ten začínal také jako fotbalový žáček, ale později dal přednost hokeji. Patnáct let působil v kanadsko-americké NHL, kde odehrál více než tisíc utkání. V současnosti je prezidentem Slovenského svazu ledního hokeje.

Ale zpět k Dušanu Herdovi. Do pražské Slavie přišel jako sedmnáctiletý ze slovenských Topoľčan. O jeho mimořádném talentu se už dlouho vědělo. Pravidelně hrál za československé reprezentační dorostenecké výběry. Zájem o něj logicky měly všechny přední slovenské prvoligové kluby.

Mladík však nepodepsal přestupní lístky bratislavskému Slovanu či Interu, ani trnavskému Spartaku nebo Nitře. V lednu 1979 si to namířil poněkud překvapivě rovnou do Prahy. Takřka 400 kilometrovou cestu z Prahy do Jacovců „k námluvám“ totiž několikrát vážili také funkcionáři pražské Slavie. A těm se nakonec povedl opravdu husarský kousek. Přesvědčili pana Herdu staršího, jenž měl doma rozhodující slovo, že Slavia bude pro jeho syna nejlepší volba.

Dušan Herda v československé lize debutoval v sešívaném dresu v březnu 1969 v utkání proti Lokomotivě Košice. Jeho spoluhráči byli tehdy například Vošta, Knebort, Nepomucký, Knesl, Kopecký, Smolík, Veselý, Kantor či Hamár. Tým vedl jako trenér Jiří Nedvídek, tehdy 38 letý. Mimochodem, ten je nyní ve svých 95 letech nejstarším žijícím bývalým ligovým fotbalistou Slavie.

Na jaře 1969 stihl Dušan Herda nastoupit do devíti ligových utkání, v kterých sbíral zkušenosti. Už od nové sezony ale jeho hvězda začala zářit naplno. V prvním kole ročníku 1969/70 se blýskl v Košicích hattrickem. Ve své první celé sezoně nastoupil do 27 ligových utkání. Trenéři se v Edenu tehdy často měnili. Jiřího Nedvídka brzy vystřídal Josef Forejt, toho zase Antonín Rýgr, ale Dušan Herda už v sestavě červenobílých zůstal.

Na dlouho se stal jedním ze základních kamenů slavistického kádru. Nejčastěji na levé straně útoku. Využitelný byl, díky svým tvořivým schopnostem, také v záloze. Později nastoupil výjimečně i na postu levého obránce. Dokonce rovnou v derby na Spartě. A zvládl to i bez speciální přípravy skvěle. Na jaře roku 1977 v této netradiční roli uhlídal Václava Kotala a Slavia dvěma góly Roberta Segmüllera na Letné zvítězila 2:1.

Byl nadstandardně technicky vybavený. Měl vynikající levačku, rychlou kličku i chytrou přihrávku. A také kvalitní zakončení. Býval též spolehlivým exekutorem pokutových kopů. Na rozdíl od některých jednoduchých přímočarých křídel, jejichž hra byla založena zejména na rychlosti a s technickými dovednostmi na tom byly hůře, Dušan Herda disponoval výborným fotbalovým myšlením a nadprůměrnými technickými dovednostmi. Dokázal měnit rytmus hry či vymyslet překvapivou přihrávku a efektivně vytvářet gólové situace pro své spoluhráče.

Na dvě sezony si odskočil na základní vojenskou službu do pražské Dukly. Ani tam se v silné konkurenci neztratil. Nastupoval do ligových bojů, i když bylo jasné, že na Julisce natrvalo nezůstane. Do Edenu se vrátil právě včas. Pražské Slavii to po několika bídných sezonách a častých výměnách trenérů začínalo opět fungovat. Kádr pod novým trenérem Jaroslavem Jarešem výborně doplnila několika hotovými hráči a stabilizovala ho.

Z této úspěšné éry z let 1973 - 1977 stojí určitě za připomenutí jména jako Miroslav Stárek, František Zlámal, Jan Mareš, Ján Luža, Pavol Biroš, Bohumil Smolík, František Cipro, Jiří Grospič, Zdeněk Peclinovský, Josef Frydrych, Ivo Lubas, František Veselý, Zdeněk Klimeš, Robert Segmüller, Josef Jebavý či Rudolf Svoboda.

Na podzim roku 1974 do kádru Slavie přišel i Dušanův tehdy sedmnáctiletý bratr, dorostenecký reprezentant Peter Herda. Také on putoval ze slovenské dědiny do pražské Slavie, ač se o něj ucházely kluby z celé republiky. Slavia to měla v tomto případě už snazší, neboť pan Herda celkem logicky nasměroval mladšího syna za bratrem do Prahy.

Byl to další naprosto mimořádný fotbalový talent. Ač věkem ještě dorostenec, okamžitě po příchodu se zařadil do základní sestavy Slavie mezi zkušené ligové borce a stal se jedním z klíčových hráčů týmu.

V útoku se Dušanu Herdovi nejvíce dařilo v triu Veselý - Segmüller - Herda, které bylo v letech 1974 - 78 doslova postrachem prvoligových obran a brankářů. Souhra těmto třem skvěle fungovala. František Veselý zprava a Dušan Herda zleva byli vynikajícími nahrávači (druhý jmenovaný i výtečným střelcem).

Z jejich přesných centrů těžil, na první pohled poněkud neohrabaně působící, střední útočník Robert Segmüller, který měl v pokutovém území geniální orientaci. Mezi fanoušky populární „Segi“ do Slavie přišel až v 28 letech, ale za čtyři a půl sezony stihl v jejím dresu ve 122 ligových utkáních nastřílet 54 gólů. A všechny ze hry.

Pražská Slavia několik sezon za sebou bojovala o československý titul. Čekala na něj už od roku 1947! Vždy ji však unikl. V sezoně 1975/76 mu byla velmi blízko. Rozhodovalo se až v posledním 30. kole, v kterém hrála v Bratislavě na Tehelném poli proti Slovanu. Stačilo v uvozovkách málo. Neprohrát. Ostravský Baník hrál ve stejné době v Plzni. Čekalo se, že si to pojistí a „na beton“ tam vyhraje. Kdyby ale Slavia v Bratislavě bodovala, nemuselo jí to zajímat.

Dvojnásobní obhájci titulu, hráči bratislavského Slovanu před utkáním věděli, že i když pražskou Slavii porazí, mistrovský titul už stejně, při očekávané výhře ostravského Baníku v Plzni, potřetí v řadě nezískají. A tak dle pamětníků, kteří byli celé záležitosti velmi blízko, před zápasem slávistům naznačovali, že vyhrát rozhodně nemusí. Jen za to něco očekávají.

Kapitán Belasích Anton Ondruš, Herdův krajan z nedalekých Solčan od Topołčan, který byl také kapitánem reprezentace a zanedlouho po tomto utkání dovedl tým k titulu mistrů Evropy, se prý ještě o půli aktivně dotazoval, jak Dušan Herda vzpomínal po letech i v médiích, „kde jsou ty peniažky“.

Slávističtí funkcionáři ale „černé peníze“ na úplatek do Bratislavy údajně ani nepřivezli. Dle vzpomínek dalších aktérů z řad tehdejších slávistických hráčů, byl jeden z bývalých slovenských fotbalistů Slavie, žijící v té době už na Slovensku, prý na místě připraven slávistickým funkcionářům finanční půjčkou založit, aby mohli požadavek hráčů Slovanu uspokojit. Vedení Slavie ale na tuto možnost nereflektovalo. Úplatek fotbalistům Slovanu neposkytlo. Naštvaní bratislavští fotbalisté pak hráli na více než sto procent.

V této souvislosti je třeba připomenout, že Slovan měl v těch letech opravdu vynikající tým, který se moc neměnil a byl skvěle sehraný. Československé klubové scéně kraloval. Dvakrát za sebou federální ligu v sezonách 1973/74 a 1974/75 vyhrál. Tým koučoval Jozef Vengloš, v té době také zároveň asistent reprezentačního trenéra Václava Ježka.

Slovan měl v sestavě proti Slavii šest reprezentantů, kteří se zanedlouho stali mistry Evropy. Brankáře Alexandra Vencela, Viktorova náhradníka. S ním skoro celou reprezentační obranu Ján Pivarník - Anton Ondruš - Koloman Gögh, v které absentoval jen jinak stabilní reprezentační stoper Jozef Čapkovič, jehož v utkání se Slavií nahradil Elefant. K tomu dva reprezentační útočníci Ján Švehlík a Marián Masný. Kromě toho byli v sestavě i další výborní hráči Ján Čapkovič, Novotný, Haraslín či Pekárik. To byla obrovská síla!

Zvláštním svazovým opatřením bylo, že na toto utkání byl, údajně kvůli zajištění nestrannosti, mimořádně delegován zahraniční rozhodčí. Byl jím mezinárodně ostřílený východoněmecký sudí Rudi Glöckner. Ten měl, jak se později proslýchalo, od svazových a stranických funkcionářů údajně dostat jisté zadání. Jestli to byla pravda či jen fáma, se asi už nikdy na sto procent nedozvíme.

Jisté však je, že v tehdejší době bylo mnohem více žádoucí, aby svůj první historický titul získal ostravský Baník, který měl silnou podporu stranických orgánů. Krajských i celostátních. Upínaly se k němu též zraky tisíců horníků patronátního závodu OKD, který byl v samotném názvu klubu (Ostravsko-karvinské doly).

Pražská Slavia naproti tomu byla klubem buržoazního původu. V socialistické éře nebyla v přízni mocných, jako některé jiné kluby, o čemž svědčí i její mnohaleté čekání na mistrovský titul. Slavia přišla dokonce v roce 1950 o svůj stadion na Letné, kde působila od roku 1901. Komunistický režim rozhodl, že na Letenské pláni bude postaven obrovský Stalinův pomník a stadion Dynama (jak se Slavia musela na několik let přejmenovat) mu v tom překážel. Nakonec se Slavia přemístila do Vršovic, kde byl v roce 1953 otevřen nový stadion.

Ale zpět k bratislavskému utkání 30. kola roku 1976. Bývalí hráči Slavie byli a jsou o podílu německého arbitra na výhře Slovanu přesvědčeni. „Neuznal mi naprosto regulérní gól,“ říkával hořce již zesnulý útočník Robert Segmüller (zemřel před třemi lety). „Štve mě to pořád. Kdybychom dobyli titul, přivítali bychom v Poháru mistrů evropských zemí místo Ostravy v Edenu slavný Bayern Mnichov. To by byl nezapomenutelný zážitek,“ vzpomínal smutně v médiích po letech na nešťastný zápas v Bratislavě.

„Neměli jsme šanci,“ říká dodnes při vzpomínkách na toto utkání jeho další přímý aktér Ivo Lubas, který po ligové kariéře dlouho působil jako svazový funkcionář. Byl také ředitelem české ligy.

Slavia v utkání domácímu týmu dlouho vzdorovala, její šance alespoň na remízu žila, ale bratislavský Slovan ji nakonec porazil 2:0. První gól vsítil kapitán Slovanu Anton Ondruš v 69. minutě. Výsledek utkání pečetil gólem dvě minuty před koncem Ján Švehlík.

Ostravský Baník dle očekávání v Plzni neponechal nic náhodě. Vstřelil jediný gól utkání už v 8. minutě a vyhrál 0:1. Tím si zajistil, při prohře Slavie, s 37 body mistrovský titul. Slovan skončil v konečné tabulce druhý. Slavia měla, stejně jako bratislavský klub, o bod méně než Baník a obsadila pouze bronzovou příčku.

Na titul si Slavia musela počkat dalších dvacet let! Až na jaře roku 1996 získala, za éry Poborského, Stejskala, Šmicera, Kozla, Suchopárka, Bejbla, Novotného a dalších, pod vedením dvojice František Cipro - Josef Pešice, už ten český. Po předlouhých 49 letech!

Dušan Herda si pár týdnů po bratislavském utkání velké zklamání vynahradil mimořádným úspěchem s československou reprezentací. Probojoval se, spolu s dalšími slávisty Pavolem Birošem a Františkem Veselým, do finální nominace na evropský šampionát. Československý tým, považovaný za velkého outsidera závěrečného turnaje čtyř zemí v tehdejší Jugoslávii, na něm nečekaně zazářil. V červnu 1976 se stal v Bělehradě mistrem Evropy. 

A to více než stylově, když v záhřebském semifinále nejprve vyřadil hvězdný tým vicemistrů světa z Nizozemska, v čele s legendárním útočníkem Johanem Cruyffem. Utkání rozhodl mimořádným výkonem v prodloužení slávistický křídelník František Veselý.

Ve finále pak Čechoslováci v Bělehradě porazili úřadující mistry světa z Německa (tehdy Západního), které dirigoval jako kapitán z postu libera další velikán světového fotbalu Franz Beckenbauer. Jak je všeobecně známo, Čechoslováci triumfovali v páté sérii střel ze značky pokutového kopu díky slavnému vršovickému „dloubáku“ Antonína Panenky.

Dušan Herda do semifinále ani finále nezasáhl. Moc k tomu ale nechybělo. Ve finále proti Německu to už vypadalo, že na hřiště skutečně vyběhne. Trenér Václav Ježek si ho před prodloužením k sobě zavolal a dával mu už detailní pokyny. Věděl, že kromě nesporných herních kvalit má ve slávistickém fotbalistovi i velmi spolehlivého střelce penalt.

Nakonec se ale trenér rozhodl jinak. Zůstal u osvědčeného postupu ze semifinále. Přednost dal opět jinému slávistickému útočníkovi, pravákovi Františku Veselému, kterému semifinále s Nizozemskem vyšlo fantasticky. Veselý se ale ve finále neprosadil. Němci nic nepodcenili a na jeho příchod byli připraveni.

Ještě předtím šel do hry jako první střídající Ladislav Jurkemik, Herdův soused z rodných Jacovců. Tehdy se mohli střídat pouze dva hráči, a tak naděje na účast ve finále pro Dušana Herdu zhasla. Na šampionátu si nezahrál, i tak po právu patří mezi „Bělehradské zlaté hochy“, kteří jsou členy Síně slávy obou národních fotbalových federací, české i slovenské.

Dušan Herda je dodnes jedním ze dvou českých občanů, kteří jsou dokonce dvojnásobnými fotbalovými mistry Evropy. Tím druhým je bývalý útočník pražské Dukly Zdeněk Nehoda. Už v roce 1972 se totiž svěřenci trenérů Jana Fábery a Jozefa Vengloše stali mistry Evropy v kategorii do 23 let, která se tehdy hrála (předchůdce dnešního EURO U21).

Tento velký úspěch československé reprezentace je dnes už takřka zapomenutý. Herda patřil mezi klíčové borce úspěšného reprezentačního týmu U23. Ve finále, které se hrálo na dva zápasy, československý výběr nejdříve remizoval v Moskvě se Sovětským svazem 2:2. V ostravské odvetě vyhrál 3:1, když jednu z branek vítězů vstřelil Dušan Herda.

Finále mělo vysokou kvalitu, o čemž svědčí fakt, že za Sovětský svaz hrál také útočník Oleg Blochin (dal dva góly), který o dva roky později získal Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu Evropy. Až za ním skončili v roce 1975 na 2. a 3.místě 20.ročníku odborné ankety časopisu France Football obrovské hvězdy Franz Beckenbauer a Johan Cruyff.

Pražská Slavia na svoji legendu nezapomíná.

Ve Slavii působil do konce roku 1980. Kádr Slavie procházel na konci sedmdesátých let generační obměnou. U týmu skončil trenér Jareš. Řada bývalých spoluhráčů už byla také pryč. Bylo mu devětadvacet, v Edenu byl jedenáctou sezonou, a tak nastal čas na změnu.

Slavia ho v lednu 1981 trochu překvapivě uvolnila k sousedům. Přesunul se pouze o dvě tramvajové zastávky dál, do vršovického Ďolíčku, odkud zrovna odcházel do vídeňského Rapidu jiný velký fotbalista, tehdy 32 letý Antonín Panenka.

Trenér Tomáš Pospíchal budoval v Bohemce velmi silné mužstvo. Jeho specialitou bylo, že vedle mladých a „hladových“ hráčů v něm dával šanci restartovat kariéru také některým starším fotbalistům (například Milanu Čermákovi či Jiřímu Sloupovi), mezi které byli tehdy stěží třicátníci už všeobecně považováni.

Dušan Herda byl dalším z nich. V Bohemce výrazně ožil. Na jaře 1981 nastoupil do patnácti ligových utkání. Většinou v základní sestavě Klokanů. Vstřelil dva góly a na několik dalších přihrál.

Na jaře 1983 dosáhl tým Bohemians na historický mistrovský titul. Dodnes pro Klokany jediný. Dušanu Herdovi, stejně jako předtím ve Slavii, však utekl. Přitom ještě v sezoně předtím patřil mezi velmi platné členy týmu. Odehrál za Klokany 22 ligových utkání, v kterých vstřelil tři góly a na několik dalších nahrál. Další starty přidal v pohárech.

Ještě v úvodu sezony 1982/83 byl přitom v prvoligovém kádru Bohemians a vypadalo to, že bude pokračovat i v další sezoně. Zahrál si i v zápasech letního Interpoháru. Do týmu ale přišli mladší hráči, talentovaný záložník Peter Zelenský ze Spartaku Trnava a bývalý spoluhráč ze Slavie, střelecky disponovaný dravý útočník Miroslav Příložný.

Trenér Pospíchal také sázel čím dál víc na fyzicky náročný, hodně běhavý, atletický fotbal, podmíněný velkým tréninkovým drilem. Hravý a technický Dušan Herda se do něj už tolik nehodil. Na konečnou soupisku pro novou sezonu, která se posléze ukázala být mistrovskou, se už nevešel.

Prvoligovou kariéru zakončil na 315 startech (242 Slavia, 37 Bohemians, 36 Dukla). Vstřelil v nich 77 ligových gólů. Jeho nejčastějším spoluhráčem na ligových trávnících byl legendární spoluhráč z útoku František Veselý (215 utkání), následován univerzálem Františkem Ciprem (141), brankářem Františkem Zlámalem (130) a stoperem Janem Marešem (121). Jen o jeden ligový zápas méně sehrál v sešívaném dresu s bratrem Peterem (120).

V lize začal velmi brzy a odkopal toho hodně. Přesto dnešním pohledem v nejvyšší soutěži končil předčasně. Ale tak to v těch dobách prostě většinou chodilo. Ve třiceti už byl hráč pro bafuňáře i fanoušky mnohdy okoukaný a považovaný za starého.

Svoji roli také hrálo, že v nejlepších letech fotbalisté nesměli legálně odcházet na zahraniční angažmá. I přestupování v rámci nejvyšší soutěže bylo značně komplikované. Přestupní řád byl až „otrokářský“. Když se kluboví funkcionáři rozhodli, že fotbalistu do jiného ligového klubu nepustí, měl prostě navždy smůlu. Často pak raději kariéru na nejvyšší úrovni skončil.

Federální ligu o 16 účastnících také hrálo pouze osm či devět klubů z dnešního Česka. Zbytek pocházel ze slovenských měst. Hráčské kádry také nebyly tak početné jako dnes. Střídat v utkáních se směli pouze dva hráči. V lize sice nebyli cizinci, jako je tomu dnes, ale na omezený počet míst se tlačil velký počet mladých fotbalistů.

Na mistrovský titul Dušan Herda nedosáhl se Slavií ani s Bohemians. Jeho největšími klubovými úspěchy jsou tak dvě vítězství v Českém poháru, v roce 1974 se Slavií (ve finále nad Spartou) a v roce 1982 s Bohemians (nad Duklou - vstřelil gól).

Poslední ligové utkání odehrál v květnu 1982 v 30 letech a 294 dnech za Bohemians. Krátce hostoval v druholigové České Lípě. Pak se přesunul do Xaverova ve stejné soutěži, kde působil skoro pět sezon, než mu socialistické úřady umožnily aspoň angažmá v Rakousku. Tam pak z Prahy dojížděl několik let hrát nižší soutěže, aby si přivydělal.

Mnoho let nastupoval v exhibičních utkáních za Starou gardu Slavie, včetně Silvestrovského derby internacionálů a později veteránů. V Edenu na slávistickém stadionu také několik let pracoval, pečoval o údržbu trávníku.

S umělým kolenem to po operaci, na které byl před pár lety, už na aktivní fotbal není, ale slávistický stadion, na kterém kritickým okem hodnotí své následovníky, navštěvuje stále. Účastní se také setkání legend a dalších společenských akcí ve slávistickém museu i jinde.

Jeho milované Slavii se v posledních letech výsledkově daří, včetně zisku titulů, což se jemu osobně v kariéře nepoštěstilo. Jako skvěle technicky vybavený fotbalista se smyslem pro kombinaci, kterým býval, by si ale jistě přál, aby hra Slavie byla také více oku lahodící. Snad mu to v této sezoně v novém složení dopřeje.

Zanedlouho, přesně 15. července, oslaví Dušan Herda 75. narozeniny. Za všechny fanoušky, kteří si pamatují jeho velké fotbalové umění, přeji všechno nejlepší a hodně zdraví!

Další zdroje: vzpomínky autora a jeho informace z osobních rozhovorů s bývalými hráči Slavie, hráčské statistiky FAČR , web SK Slavia Praha