Tvrdý trenér Pospíchal se jako hráč rád „ulejval“. Původním autorem výroku „Fotbal nemá logiku“ není

Maminka Tomáše Pospíchala byla Němka, otec Čech. Jako dítě prý mluvil stejně dobře česky i německy. Dětství mu silně poznamenala válka. Jeho maminka prý do konce svého života nevěřila, že existovaly koncentrační tábory, že její německý národ by byl něčeho takového schopen.

On sám získal časem k němčině silný odpor. I po letech na tiskových konferencích při pohárových utkáních bylo zřejmé, že otázkám v němčině velmi dobře rozumí, ale mluvit německy odmítal, nechal si je vždy přeložit a odpovídal výhradně česky.

Ale pojďme pěkně postupně. Rodák z Pudlova (dnes část Bohumína) hrál fotbal od raného dětství. Jak se rodina za Protektorátu ze Sudet stěhovala, tak nastupoval v žákovských letech za kluby v Přerově. Později za Telč. V roce 1951 se poprvé objevil v Ostravě. Nastupoval za Baník a druholigové Vítkovice.

Povinnou základní vojenskou službu strávil v Tankistovi Praha a Dukle Pardubice. Tam poprvé oblékal stejný dres s Andrejem Kvašňákem a s Vladimírem Kosem, budoucími spoluhráči v reprezentaci na MS v Chile 1962 i později ve slavné éře pražské Sparty.

V dresu Tanisty také v říjnu 1955 jako 19 letý debutoval v nejvyšší soutěži. Hned vstřelil dva góly Liberci. Po vojně se v roce 1957 už nevrátil do stále druholigových Vítkovic, ale přestoupil opět do ostravského Baníku, jehož dres pak oblékal 7 let.

V době chilského mistrovství světa bylo Tomáši Pospíchalovi 26 let. Byl v ideálním věku. Být jiná doba, jako vicemistr světa by po takovém úspěchu jistě zamířil na nějakou skvělou adresu klubu ze západní Evropy. V těch časech si ale o tom mohl nechat jen zdát. Stejně jako jeho spoluhráči.

První branku finále Brazílie - Československo na MS 1962 střílí Josef Masopust po přihrávce Tomáše Pospíchala.

Až dva roky po světovém sampionátu přestoupil aspoň v rámci ligy do pražské Sparty a v letech 1965 a 1967 pomohl letenskému mužstvu k československým titulům. Na mezinárodní klubové scéně se dvakrát dostal se Spartou do čtvrtfinále Poháru mistrů.

Ani přestup do Sparty nebyl bez komplikací. Váže se k němu jedna zvláštní historka. Když chtěl přestoupit, byl z příkazu sekretariátu Krajského výboru Komunistické strany v Ostravě zatčen, aby se nemohl setkat se zástupci Sparty a podepsat jim přestup. Nakonec byl na zásah shora propuštěn na svobodu a do Prahy odešel.

Paradoxně byl vlivným mužem, který nakonec rozhodl o jeho přesunu do Prahy, původem Ostravák, Drahomír Kolder, tehdy jeden nejmocnějších mužů ve státě. Druhým paradoxem je fakt, že Pospíchalovi k přestupu do Sparty pomohl kovaný soudruh, ač Tomáš Pospíchal komunisty celoživotně nenáviděl a později považoval za jedno z největších štěstí svého života, že se dožil pádu komunistického režimu v Československu.

V první československé lize nastoupil celkem v 240 zápasech, v nich dal 70 gólů. Poslední ligový zápas odehrál za Spartu v necelých 32 letech v červnu 1968 proti Bohemians.

Reprezentační debut si odbyl už v roce 1956. Nebylo mu ještě ani dvacet let a nastoupil proti Brazílii. Za československý národní tým odehrál za devět let 26 zápasů a vstřelil 8 gólů.

V létě 1968, kdy už mu bylo 32 let, dostal konečně od socialistických úřadů povolení k odchodu na zahraniční angažmá. Ve francouzském Rouenu strávil tři sezony. V klubu zůstal i poté, co kvůli finančním problémům spadl do druhé ligy. Stal se tu též v závěru působení hrajícím trenérem.

„Tomáš byl jako hráč vychytralý, na tréninku se ulejval, jak to jen šlo. Myslím, že jako trenér pohoří,“ řekl o něm kdysi Andrej Kvašňák, který ho znal velmi dobře ze společného působení v reprezentaci i Spartě a dobře věděl, že Pospíchal byl sice vynikající a velmi talentovaný fotbalista, ale příkladem v přístupu pro ostatní rozhodně nevynikal.

Z Francie se ale vrátil jako jiný člověk s daleko profesionálnějším přístupem k fotbalu. V cizině poznal, jak funguje opravdový fotbalový profesionalismus. Udělal si z nabytých zkušeností své závěry pro další trenérské působení. Po návratu do vlasti se dal definitivně na trenérskou dráhu. Nejdříve začal trénovat při práci v divizním pražském Břevnově. Tam si „vypiplal“ z místní líhně talentovaného mladíka jménem Jan Berger.

Pro Bergra měl slabost. Později si ho vzal s sebou do Plzně, kam ho vozil z Prahy svým trabantem. Proto nebylo překvapením, že ho také později moc chtěl získat i do pražských Bohemians, když Berger vojákoval v pražské Dukle. O mladého záložníka ale mocně usilovala také obě pražská „S“.

Sekretáři Svoboda (Bohemians), Houška (Sparta) a Holendr (Slavia) byli na Julisce „jako doma“ a střídavě Bergra lanařili do svých klubů. Ve finále se rozhodovalo už pouze mezi Letnou a Ďolíčkem. Souboj protřelých „šíbrů“ nakonec vyhrál sparťanský Jaroslav Houška. Berger se stěhoval na Letnou, kde se stal později sparťanskou legendou. Pro Tomáše Pospíchala, který ho bral skoro jako svého syna, to byla těžká rána.

Ale zpět k Pospíchalově trenérské kariéře. Po Břevnovu trénoval dva a půl roku v Baníku. S ním v sezoně 1972/73 zažil první velký trenérský úspěch. Vyhrál Československý pohár. Na jaře roku 1975 s Baníkem také prošel třemi koly až do čtvrtfinále Poháru UEFA. Přesto v klubu skončil. Pak působil dva roky v Plzni.

V létě 1977 převzal tým Bohemians. Z klubu, který se pohyboval ve spodku tabulky, se mu podařilo v dalších letech vytvořit „štiku ligy“. V roce 1978 skončil s „Klokany“ v československé lize šestý, o rok později už čtvrtý, poté třikrát třetí a v roce 1983 slavili Bohemians s Pospíchalem zatím jediný historický titul.

Tým s pomocí funkcionáře Zdeňka Svobody postupně výrazně přebudoval. Začal sázet na fyzicky disponované fotbalisty, kterým však také nepřekáží míč. Fotbalisty, hladové po úspěchu, které doplnil některými staršími hráči, kteří už byli jinde považovaní za odepsané a přestárlé. Podařilo se mu restartovat jejich kariéry. Vše vyvrcholilo v roce 1983 ziskem titulu mistra ligy a postupem do semifinále Poháru UEFA.

Pospíchal ze své hráčské zkušenosti moc dobře věděl, jak se v tréninku dá švindlovat. Stal se z něj přísný diktátor a nekompromisní trenér, který vyznával tvrdý přístup a extrémní tréninkovou dřinu. Z hráčů dokázal vymáčknout maximum. Na své svěřence byl jako pes při tréninku, ale i po něm, proto mu prý dokonce dali přezdívku „Pospes“. Říká se, že je několik dní před důležitými zápasy dokonce kontroloval i po večerech. Objížděl autem jejich bydliště.

To potvrdit nemohu, ale náročnost jeho tréninků ano. Fanda Bohemky jsem sice přímo nikdy nebyl, ale její tehdejší hra vzbuzovala velké sympatie a v evropských pohárech jsem ji jako českému zástupci velmi fandil. Viděl jsem řadu tehdejších ligových i pohárových utkání přímo na stadionu a další v televizi. Jako student Gymnázia Přípotoční, které je naproti stadionu Bohemians ve Vršovicích, jsem se také šel občas na trénink áčka Klokanů podívat. A mohu potvrdit, že to býval opravdu tvrdý dril.

Po odchodu Antonína Panenky v roce 1981 do vídeňského Rapidu byl fotbal Bohemky, vedle nesporných fotbalových kvalit, ještě více založen na nadprůměrné fyzické kondici, nasazení, agresivitě a souhře všech hráčů. V její hře byly automatismy. Krajní beci Jakubec, Ondra či Levý jezdili nahoru-dolů. „Pilovali“ lajnu a do vápna „sypali“ jeden centr za druhým. A když ne oni, tak křídla Němec a (později) Janečka zprava a Vladimír Hruška, Mičinec či Dušan Herda zleva. Na centry nabíhali výborní hlavičkáři, zejména záložníci Chaloupka a Sloup či střední útočník Čermák.

Při standardních situacích je doplňovali další skvělí hlavičkáři, stopeři Prokeš či Marčík, ale i Bičovský, který, ač menší postavy, též skvěle hlavičkoval. Bohemka měla i velmi slušné střelce ze střední a větší vzdálenosti. Takové góly dávali zejména Bičovský, Zelenský či Sloup. Prosazoval se i Koukal.

Standardky byly silnou zbraní Bohemky. V Ďolíčku, do kterého se tehdy vměstnalo i 16 tisíc diváků, kteří tým hnali na zteč, dokázala vyvinout obrovský tlak a soupeře agresivní a fyzicky náročnou hrou převálcovat.

Tomáš Pospíchal extrémně dbal na tréninkovou morálku, disciplínu a řád. O co volnější byl v přístupu k povinnostem sám jako hráč, o to tvrdší byl jako trenér. Není to až taková výjimka. Z kozla bývá nejlepší zahradník.

Přinášelo to úspěchy. Bohemka byla v nejužší špičce ligy a hrála evropské poháry, v kterých potkala slavné kluby jako například Bayern Mnichov, Anderlecht Brusel, Valencia CF, Ipswich Town, Rapid Vídeň, 1. FC Köln, AS Saint- Étienne, Ajax Amsterdam či Tottenham Hotspur.

Pospíchal to ale asi až moc přeháněl. Neznal cukr a bič, ale pouze bič. Hráče dřel. Tehdy se také nepracovalo s fotbalisty individuálně jako dnes. Nevyhodnocovaly se každému jeho parametry ze sporttestru. Všichni trénovali stále stejně velké objemy.

Klub navíc pracoval ve skromných podmínkách. Měl pouze jedno travnaté hřiště v Ďolíčku. Když se muselo kvůli jeho stavu, počasí a ročnímu období šetřit, vyrazili hráči s trenéry pěšky přes tramvajové koleje na nedalekou škváru Lokomotivy Vršovice. Tam často probíhala i část zimní přípravy. Tréninkové dávky byly vysoké. Regenerace a zdravotní péče mizerná. Klouby trpěly.

To potvzují i slova Jaroslava Němce, pravého křídla Bohemians, který k tomu před lety v médiích řekl:

„Za nás byly přípravy daleko tvrdší a na daleko horších terénech. Zimní přípravu jsme dělali z devadesáti procent na škváře, to už by dnešní kluci asi nechtěli absolvovat…Měli jsme každý den dvoufázový trénink, jen jeden den v týdnu jsme měli jednu fázi. Jinak jsme opravdu dřeli, ale bylo to na úkor techniky. Byly to velké objemy běhání i posilování.“

To vše dohromady způsobilo, že trenér Pospíchal sice řadu fotbalistů vytáhl z ligového „suterénu“ až do reprezentace, zároveň ale některým z nich také svými nesmírně tvrdými metodami zřejmě zkrátil kariéru, neboť to jejich klouby a šlachy nevydržely a po třicítce měli značné zdravotní problémy.

„Zhuntované tělo je následek děsivých dávek trenéra Tomáše Pospíchala,“ řekl v médiích později záložník Klokanů Pavel Chaloupka. „Prodělal jsem operaci obou kyčlí, totální endoprotézy, nyní je mám umělé, kolena mi řezali ještě za dobu mé kariéry v Bohemce. Měl jsem i příhodu se srdcem. Je toho dost,“ vyjmenovával v roce 2022 Pavel Chaloupka, který zemřel v květnu minulého roku v 66 letech.

Tomáš Pospíchal také neměl rád v týmu klid a moc velkou pohodu. Držel hráče úmyslně trvale v napětí. Držel si odstup. Nechtěl s nimi být kamarád. Nechtěl, aby ho měli rádi. Razil teorii, že hráči ho mají mít rádi jen patnáctého, když berou výplatu.

Někdy prý hráčům i průšvihy přímo vymýšlel, aby jim mohl dát pokutu. Pak jim ale zase jindy udělil nečekaně „za nic“ mimořádnou odměnu. Když se mu zdálo, že je někdo z nich moc „nahoře“, hned ho „sundal“. Když byl někdo až moc úspěšný v národním týmu, posadil ho v Bohemce na chvíli na lavičku.

Už z doby jeho působení v ostravském Baníku, kde jako trenér kariéru v nejvyšší soutěži začínal, se traduje ve fotbalových kruzích historka, že dovedl být hodně tvrdý. Dokonce až tak, že útočníku Jiřímu Klementovi dal ránu pěstí, protože pil a mrhal svým talentem. Trenérovy domluvy nepomohly, ten se neudržel, načež musel se zraněnou rukou na ošetření.

Někdy jednal až nepochopitelně. V dubnu 1983 zcela nečekaně nepostavil kapitána a klíčovou osobnost týmu Přemysla Bičovského do základní sestavy veledůležitého domácího semifinále Poháru UEFA proti Anderlechtu Brusel.

Otázkou je, proč tak učinil. Dodnes na to existuje více teorií. Vyřazením největší hvězdy chtěl možná vybičovat zbytek mužstva k absolutnímu vzepětí, demonstrovat svou neomezenou moc a ukázat, že nikdo nemá své místo jisté. Údajně se mu také příliš nelíbil Bičovského chystaný letní přestup do rakouské Admiry Vídeň.

Možná chtěl belgického favorita změnou hry bez Bičovského zaskočit. Těžko říct. Celou pravdu se už asi nikdy nedozvíme. Každopádně se Pospíchalův tah ukázal jako fatální chyba. Anderlecht v Ďolíčku od začátku dominoval, v 30. minutě skóroval Vandenbergh a Bohemka bez Bičovského herně výrazně trpěla.

Celkové atmosféře utkání Pospíchalovo rozhodnutí rozhodně neprospělo. Zaplněný Ďolíček od začátku zápasu skandoval Bičovského jméno a vyvíjel na trenéra velký tlak, aby miláčka ochozů postavil. Ten pod tíhou okolností kapituloval a poslal Bičovského do hry na začátku druhého poločasu. Výkon týmu se sice zvedl, ale porážku 0:1 už Klokani neodvrátili.

Bohemka v odvetě v Bruselu prohrála 1:3 a do finále nepostoupila. Chuť si spravila o pár týdnů později ziskem historického ligového titul. To už bez trenéra Pospíchala, který na funkci hlavního trenéra rezignoval. Tým ve zbytku sezóny oficiálně převzal jeho dlouholetý asistent Josef Zadina, který Pospíchala opakovaně zastupoval při jeho zdravotních problémech.

K mužstvu se opět vrátil. V Bohemians vydržel s přestávkami deset let. Úspěšný bezesporu byl, ale z celé jeho éry v Bohemians zůstává (alespoň pro mě) pocit, že jediný titul z roku 1983 je přece jen málo. Tento vynikající tým mohl být určitě mistrem ligy vícekrát. Jedním z důvodů, proč se tak nestalo, je nejspíš i přístup trenéra Pospíchala.

Ten dal mužstvo dohromady, dostal ho mezi československou elitu, ale svými nekompromisními postoji v něm nedokázal udržet pozitivní atmosféru. Své svěřence příliš rychle fyzicky i psychicky opotřebovával.

V roce 1987 převzal tým pražské Slavie. V klubu ale vydržel pouhý rok. Slavia si od něj slibovalo, že hráče „postaví do latě“. Byl to ale už jiný Tomáš Pospíchal. Zdravotní trable se na něm výrazně podepsaly. Hráči sešívaného kádru čekaly bouřliváka, místo něj přišla poklidná síla.

Zdravotní problémy měl dlouhodobě. Už v létě 1978 ho postihl při přípravném utkání infarkt myokardu. V pouhých 42 letech! Později absolvoval několik hospitalizací v nemocnici. Dvakrát absolvoval koronární bypass. V roce 1990 mu byla v IKEM provedena transplantace srdce. Na tom jeho mu lékaři prý napočítali sedmnáct infarktů.

Ligový kolotoč plný stresu se s jeho stavem neslučoval. Jako trenér musel ze zdravotních důvodů skončit už v necelých 52 letech. I když trenérskou kariéru uzavřel tak brzy, přesto v československé lize dle svazových statistik, odkoučoval za 16 sezon úctyhodných 423 utkání. Z toho 253 v Bohemians. Nejvíce utkání pod ním v nejvyšší soutěži odehrál pravý bek František Jakubec (216), následován stoperem Zdeňkem Prokešem (185) a levým bekem Jiřím Ondrou (180).

V porevoluční době měl sen stát se prvním trenérem nově rodící se české reprezentace. Tehdejší předseda svazu František Chvalovský by býval nebyl proti. Dokonce o tom veřejně mluvil v médiích. Zdálo se to být hodně odvážné, vždyť v té době už několik let jako trenér nepůsobil. Po transplantaci se zotavil, pak však přišla náhlá mozková příhoda. S návratem k trenéřině byl definitivní konec.

Musel se učit znovu mluvit. Řeč se časem spravila. O fotbal se dál živě zajímal jako divák, navštěvoval ligu i zápasy nižších pražských soutěží. Občas sděloval své kritické názory k aktuálnímu dění, když byl novináři osloven. Pomáhal svými poznatky také jako skaut pražské Spartě, na fotbalovém svazu byl v poradní expertní komisi, jež se vyjadřovala k nominaci národního mužstva.

V roce 1996 byl za dlouholetý přínos českému fotbalu vyznamenán Cenou Václava Jíry. Zemřel 21.října 2003 ve věku 67 let v pražském IKEM. Do strašnického krematoria se s ním přišlo rozloučit mnoho bývalých spoluhráčů a svěřenců.

Ač Tomáš Pospíchal pod tímto názvem dokonce vydal v roce 1992 s novinářem Vladimírem Zemánkem autobiografickou knihu, jindy sám uvedl, že s autorstvím tohoto výroku je to trochu jinak.

„To byla slova trenéra Dukly Jaroslava Vejvody.“ vysvětloval před lety v médiích.

Původním autorem samotného slovního spojení byl skutečně nejspíš legendární trenér pražské Dukly Jaroslav Vejvoda. Tomáš Pospíchal (který hrál pod Vejvodou ligu v Baníku Ostrava) tento slovní obrat od svého učitele převzal a jeho význam časem posunul. Protože pod tímto názvem později vydal svou autobiografii a novináři jeho slova neustále opakovali, stal se v očích veřejnosti hlavním otcem tohoto, dnes už kultovního rčení.

Samozřejmě, dnes to už není nijak podstatné. Faktem totiž především zůstává, že Tomáš Pospíchal bezesporu patří jako fotbalista a trenér mezi největší osobnosti historie českého fotbalu. I když jeho trenérské metody byly mnohdy svérázné a v dnešní době by nejspíš byly některé z nich neakceptovatelné, ve své éře slavily úspěch.

Tomáš Pospíchal, od jehož narození 26. června uplyne 90 let, fotbal miloval a žil pro něj naplno.

Další zdroje:

Vzpomínky autora, statistiky FAČR

https://www.lidovky.cz/relax/lide/pohnute-osudy-fotbalovy-kouc-tomas-pospichal-nemel-rad-v-tymu-klid.A151210_191400_lide_ELE