Vedení Sparty si leccos dlouho nalhávalo. Vyhazov Friise problém nevyřeší. Je mnohem větší

Čtyři prohry v řadě. V nadstavbě pražská Sparta prohrála v Plzni, doma s Jabloncem i v derby na Slavii. K tomu překvapivě nezvládla ani pohárové finále s Olomoucí, které mělo aspoň částečně nepovedenou sezonu vylepšit. Sparta mohla získat domácí pohárovou trofej a především účast v 4.předkole Evropské ligy a, přinejhorším, mít jistotu základní fáze Konferenční ligy. Z finále ale odešla poražena. Navíc ostudně. Jistého nemá nic. Vedení Sparty ve čtvrtek odpoledne oznámilo, že ukončilo spolupráci s hlavním trenérem Larsem Friisem.

Sportovní ředitel klubu Tomáš Rosický v médiích uvedl, že po obrovském zklamání ze zápasu v Olomouci už nemohli nadále čekat. I s ohledem na fakt, že Sparta je v ligové tabulce až na čtvrtém místě a prohrála čtyři zápasy v řadě. Probíhající sezona je prý pro všechny velkým zklamáním. Mužstvo dočasně přebírá trenér druholigového „B“ mužstva Luboš Loučka, který týmu (dle Rosického) dodá novou energii. Hráči mají už jen dva zápasy na to, aby dokázali, že jim na klubu záleží. Rosický trenéru Friisovi poděkoval za vše, co pro Spartu odvedl a za jeho velký podíl na posledních úspěších klubu. Také dánský kouč se na webu Sparty s fanoušky rozloučil.

Rozchod na úrovni, dalo by se říct. Potud tedy vše v pořádku. Až na to, že tento krok přišel o několik měsíců později, než přijít měl. Je sice chvályhodné dávat trenérovi možnost koncepční dlouhodobé práce, nevyhazovat ho ukvapeně při první krizi, jak se někdy děje, ale v tomto případě jsme byli svědky pravého opaku. Tento vztah už byl výrazně „přechozený“. Vedení Sparty bylo navenek dlouho nečinné, namlouvalo nám, že je vše v pořádku. Čas jasně ukázal, že nebylo.

Sparta měla za sebou velmi úspěšné sezony s dvěma mistrovskými tituly. Z týmu odcházel vloni v létě jediný důležitý hráč, kapitán a lídr Ladislav Krejčí. O tom, že se tak stane, se dlouhodobě vědělo. Krejčí měl uvolnění od vedení klubu slíbené. Sparta měla možnost se na to připravit. Přesto, jak ukázal průběh následující sezony, se s touto novou skutečností vypořádat vůbec nedokázala.

Druhý odchod byl neplánovaný. Úspěšný dánský trenér Brian Priske, který stál za vzestupem Sparty a jejími úspěchy, dostal nabídku z nizozemského Feyenoordu. Dán o dřívější odchod velmi stál, ač se tomu někteří fanoušci Sparty divili, že upřednostňuje nizozemský klub před Spartou. Nicméně jeho přístup byl pochopitelný a rozhodně bych ho neoznačoval za zradu.

Priske je profesionál. Ve Spartě odvedl výbornou práci. Těžko někdo mohl čekat, že bude na Letné do konce života. Když se objevila nabídka na významný posun v kariéře, chtěl ji využít. A posun to byl. Co si budeme namlouvat, z nizozemské ligy odcházejí nejen hráči, ale i trenéři do Bundesligy, LaLigy, Serie A či dokonce Premier League (Arne Slot odešel právě z Feyenoordu do FC Liverpool). Z české ligy se to neděje. Fakt, že Priskemu nizozemské angažmá nevyšlo, je už jiné téma.

Sparta se rozhodla Priskemu vyhovět, i když měl platný kontrakt ještě na rok. Situaci vyřešila nejméně bolavým způsobem. Možná pohodlným, ale celkem logickým. Povýšila dosavadního asistenta, Priskeho krajana a věkem vrstevníka Larse Friise, do role hlavního kouče. Friis doplnil Priskeho před druhou sezonou, když vystřídal předchozího dánského asistenta. Brzy si udělal na Letné velmi dobré jméno. Hlavní kouč mu dával velké pravomoci. Friis byl zodpovědný především za ofenzivu týmu.

Brian Priske se věnoval hlavně defenzivní části. Je to také bývalý obránce. Defenzívu týmu výrazně zlepšil. Změnil systém na 3-4-3, přivedl svého krajana, nenápadného, ale spolehlivého stopera Asgera Sorensena. Stáhl, po odchodu Dávida Hancka, ze zálohy na stopera Ladislava Krejčího. Tým přestával dostávat laciné góly, což byla předtím dlouhodobá bolístka. Tandem Priske-Friis fungoval dobře. Mnozí hovořili o tom, že Sparta má vlastně dva hlavní trenéry. Vedle Priskeho také Friise.

Abych Priskeho jen nechválil. Faktem je, že svůj úspěch se Spartou postavil zejména na zahraničních fotbalistech. Jestli se nepletu, tak z mladých talentovaných českých hráčů ze sparťanské akademie či perspektivních fotbalistů, které Sparta koupila, nikoho do „A“ týmu prakticky nezapracoval.

Odchovanci Martin Vitík a Adam Karabec v něm byli už před Priskeho příchodem. Karabcova vytíženost postupně klesala. Nakonec odešel do druholigového Hamburger SV, s kterým v těchto dnes slaví návrat klubu po sedmi letech do Bundesligy. Sparta o něj asi přijde už definitivně. Jeho hostování bude pravděpodobně proměněno v přestup. V „A“ mužstvu Sparty se neudržel ani další odchovanec Václav Sejk, Michal Ševčík z Brna ani Kryštof Daněk z Olomouce.

Nemusí se nám to líbit, avšak Priske nebyl placen za nějakou „výchovu“ a „budování“. Chtěly se po něm okamžité výsledky a ty přinesl. Když je měl, nikdo tyto „maličkosti“, že mladí čeští hráči pod ním strádají, neřešil. Najednou nevadilo, že má Sparta v sestavě i osm cizinců.

Lars Friis začal jako hlavní trenér novou sezonu v zaběhnutém režimu. Navázal na práci s Priskem. Základní sestava byla zpočátku takřka shodná. Jedinou výraznější změnou bylo nasazování Victora Olatunjiho místo Kuchty do středu útoku, mezi Birmančeviče a Haraslína. Sparta postoupila přes švédské Malmö do základní fáze Ligy mistrů. Byla to pochopitelně velká sláva.

Vše se zdálo být „zalité sluncem“. Proto se snadno přešlo, že klub hned po postupu opustil jeden z jeho dosavadních lídrů, útočník Jan Kuchta, kterému se nelíbilo, že Friis dává na jeho postu přednost Olatunjimu. Nazlobený Kuchta kvapně odešel do dánského Midtjyllandu, ač to určitě nebyla jeho vysněná destinace a „nabídka, která se neodmítá“.

Sparta nespokojeného Kuchtu pustila, podobně jako Priskeho, ač měl platnou smlouvu. To na druhou stranu chápu, protože držet v klubu hráče či trenéra, který „se vidí jinde“, obvykle nedělá dobrotu. A svérázný Kuchta umí udělat „dusno“. Takovému hráči pak někdy klesá motivace i výkonnost, i když hraje. To si ostatně Sparta vyzkoušela na jiném hráči.

Ve stejné době dostala totiž velkou nabídku z Itálie na stopera Martina Vitíka. Hráč by ji rád využil. Klub ho však neuvolnil, což Tomáš Rosický veřejně zdůvodnil, že by v krátké době už nesehnal adekvátní náhradu. Faktem je, že Krejčí už byl pryč a stoperský post tím oslaben. Friis musel stáhnout na stopera Jaroslava Zeleného. Příchozí hráči (Ross, Uchenna, Cobbault) navíc v dalším průběhu sezony nepřesvědčili nebo byli zraněni. Nikdo z nich se oporou nestal. A výkony Martina Vitíka se výrazně zhoršily.

Spartě se povedl vstup do Ligy mistrů, když hladce „přejela“ Salcburk. Rakouský tým, složený vesměs z mladíků, však nebyl adekvátním měřítkem úrovně této soutěže. Poté udělala ještě bod ve Stuttgartu. V dalším průběhu to bylo už výrazně horší. Ze šesti zbývajících zápasů odešla s porážkou, když kruté byly zejména na Manchesteru City (5:0) a především pak doma s Atléticem Madrid (0:6).

Sparta získala v Lize mistrů celkem 4 body a po základní fázi skončila na 31.místě z celkových 36 účastníků. Liga mistrů je „jiný svět“. Několik týmů, s kterými se české kluby mohou měřit, v ní jistě v současném herním modelu vždy bude, ale pak jsou tu evropské velkokluby, s kterými to vždy může hrozit debaklem. To je prostě fakt. Přesto bylo vystoupení Sparty zklamáním.

Zatímco neúspěch v Lize mistrů se dal ještě chápat, mnohem horší bylo, že Spartě to začalo „drhnout“ i na domácí ligové scéně. Od začátku sezony to týmu „nešlapalo“ jako v předchozí, avšak v počátku Sparta dokázala naplno bodovat i v utkáních, v kterých se jí úplně herně nedařilo. O tuto schopnost však v průběhu podzimu přišla. Mužstvo nezvládalo „anglické týdny“ a přepínání z Evropy na českou ligu.

Trenér Friis chtěl rozložit zátěž na více hráčů, ale s rotací to přeháněl. Výrazně měnil zápas od zápasu základní sestavu týmu, ač se zdálo, že by nemusel. To mělo negativní vliv na souhru a výsledky. Jeho předchůdce tak nečinil. Za něj sice Sparta nehrála Ligu mistrů, pouze Evropskou ligu. V zátěži v tom však není větší rozdíl. Navíc LM se hraje ve středu a EL ve čtvrtek. Z tohoto pohledu je jednodušší se „dát dohromady“ na víkendovou ligu po středečním utkání LM než čtvrtečním EL.

Friisovi se „povedlo“ Priskeho základní sestavu rychle rozprášit. Když k tomu přibyly zranění některých hráčů, dostala se Sparta už na podzim do velké herní i výsledkové krize. Kromě odchodu trenéra Priskeho a kapitána Krejčího se přitom další výrazné změny v kádru Sparty nekonaly. „Teď často přemýšlím, jestli jsme do toho neměli víc říznout,“ řekl k tomu v prvním otevřeném rozhovoru na toto téma sportovní ředitel Tomáš Rosický na začátku listopadu.

V té době už to výrazně „jelo z kopce“. Spartě se nevedlo na hřišti a mluvilo se o tom, že to „skřípe“ i v kabině. Zejména ve vztahu srbského útočníka Brimančeviče, nejlepšího hráče předchozí sezony, k nově příchozím hráčům jiných balkánských národností.

Místopředseda představenstva Sparty František Čupr, druhý muž v hierarchii klubu po majiteli a předsedovi představenstva Danieli Křetínském, mluvil v médiích týden po Rosickém. Přiznal chybu, když řekl: „Měli jsme kádr v létě okysličit“. Ke kauze Birmančeviče uvedl: „Tohle je pseudokauza, mediální kauza, ke které se vyjadřuje každý, co si něco přečte v novinách. V neděli po zápase s Baníkem jsem seděl hodinou s Birmou v kanceláři. Byli tam i Tomášové Sivok a Rosický. Vykládali jsme si a Birma říkal, že nemá žádný problém, že chce hrát a pokračovat ve Spartě.“

Jak to bylo či nebylo, dnes asi není podstatné. Pokud je však všechno v pořádku, pak asi nesedíte jako šéf klubu hodinu s hráčem v kanceláři, jak přiznal sám pan Čupr. Podstatný je další průběh sezony. Veljko Birmančevič byl opakovaně zraněný. Když už byl na jaře zdravý, šance od Friise v základní sestavě nedostával. Nastupoval pouze na závěrečné minuty. Obávaný útočný „trojzbubec“, který si tak dobře rozuměl a byl postrachem soupeřových obran, si už společně moc nezahrál, i když se Kuchta posléze z Dánska vrátil.

Těžko říct, proč k jeho obnově Friis nesáhl dříve. Když tak v utkání s Plzní v semifinále MOL Cupu učinil, po dlouhé době zase nastoupila trojice Birmančevič-Kuchta-Haraslín v základní sestavě, zase to celkem dobře fungovalo. I když ideální to po takové pauze pochopitelně úplně nebylo. Lars Friis ale Birmančeviče v 64.minutě utkání vystřídal, což nelibě nesl nejen samotný hráč, ale i jeho kolega Kuchta. Srb se v dalším ligovém utkání o čtyři dny později v Plzni zranil. Od té doby jsme ho už v sestavě Sparty neviděli. V létě nejspíš zamíří jinam.

Ale zpět do závěru podzimu, kdy Sparta po neúspěších ústy pánů Čupra a Rosického přiznala, že asi měla v létě kádr více „okysličit“. Neučinila to, což se dá pochopit. Mistrovský tým za Priskeho dobře fungoval. Odešel z něj pouze Krejčí. Není také pravda, že by Sparta tým nedoplnila. Odešli někteří hráči širšího kádru. Sparta za ně přivedla nové (Krasniqi, Tuci, Rrahmani, Ross a Cobbault).

Ani jeden z nových hráčů se neprosadil natrvalo do základní sestavy. A to je velký rozdíl oproti době, kdy se na příchodech posil podílel Brian Priske. Ten byl totiž nejen trenérem, ale také „skautem na vedlejšák“.

Problém je to zejména v případě Albiona Rrahmaniho. Pomohu si vyjádřením Václava Němečka, vicemistra Evropy 1996 a čtvrtfinalisty MS 1990, který má se Spartou také pět titulů mistra ligy. Na toto téma v médiích řekl:

„Pokud si nějaký český klub pořídí hráče za sto milionů korun, tak prostě musí hrát. Když nehraje, tak někde vznikla obrovská chyba. Jestliže koupili za takové peníze někoho, kdo na to nemá, tak je to na pováženou. Anebo nedostal tu správnou příležitost, případně nebyly správně vyhodnoceny jeho kvality v porovnání se stylem hry Sparty. Rrahmani je to totiž klasický zakončovatel. Hráč do šestnáctky. Zase to není pracant, který to odmaká, ale to se přece vědělo dopředu. Ať už je to jakkoliv, znovu říkám, že hráč za sto milionů zkrátka musí v Česku hrát. Pokud ne, tak je něco hrozně špatně.“

Po špatném podzimu se čekalo, že tedy k větším změnám dojde v zimě. Nestalo se. V únoru letošního roku v podcastu Livesport Daily obhajoval své jednání Tomáš Rosický, když mimo jiné uvedl, že skautingové oddělení, které vede jeho bratr Jiří, má velký podíl na úspěchu z poslední doby. O tom ať si každý učiní obrázek sám.

Skauting Sparty před Priskem fungoval systémem pokus-omyl. Takové byly totiž úspěchy či spíše neúspěchy Sparty při posilování kádru zahraničními hráči. Přišel Priske a rázem bylo vše jinak. Co hráč, to posila do základní sestavy. Nepovedl se snad jen Solbakken. Priske odešel a Spartě se na poli zahraničních příchodu „daří“ jako dřív.

Tomáš Rosický hovořil také o záměru přivést (při dlouhodobém zranění Angela Preciada) na Letnou dalšího kvalitního pravého wing beka z ciziny. Vytipováno bylo prý pět zahraničních fotbalistů. Sparta nakonec nekoupila žádného! Rosický mluvil v tom smyslu, že to vlastně nevadí. Sparta to prý zvládne na jaře i tak. Výsledek už známe.

Velké „okysličení“ kádru v zimě tedy nepřišlo. Tentokrát to už ale všeobecný údiv vzbuzovalo. Sparta „v poločasu“ sezony jen stáhla z hostování své dva mladé odchovance Patrika Vydru z Mladé Boleslavi a Adama Ševínského z Liberce. Přišel také Emmanuel Uchenna z Baníku a další Friisův krajan Magnus Kofod Andersen. Vrátil se před púlrokem „nepotřebný“ Jan Kuchta z Midtjyllandu. Druhé přestupní období bez Priskeho a opět „bída“.

Spartě po odchodu Krejčího výrazně chyběl lídr, ale také běhavý střední útočník, neboť se ukázalo, že Victor Olatunji rozhodně není sázkou na jistotu. Je náladový a občas se mu prostě nechce „makat“. Kuchtovo angažmá v Dánsku neprobíhalo, jak by si představoval. A tak si Sparta s hráčem v nouzi vyšli vzájemně vstříc. Kuchta do ní přišel už podruhé na hostování.

Sparta začala jarní část ligy výsledkově slušně. Kuchta přinesl do týmu novou energii. Byl opět tím pracovitým a drzým útočníkem, který umí „otravovat“ obrany. Sparta zase vyhrávala, i když herně to nebyla velká „hitparáda“. Tým nastupoval často jen se dvěma útočníky a podhrotem Qazimem Lacim, kterému ale na této pozici scházela produktivita. Mužstvo se tak většinou spoléhalo na individuální kvalitu Lukáše Haraslína, který tým „tahal z bryndy“. Stačí vzpomenout například zápas v Karviné. Kritici poukazovali na to, že Sparta vítězí, ale opravdu ostré zápasy teprve přijdou.

Když na začátku března Sparta porazila v derby Slavii, nastala v jejím fanouškovském táboře a spřátelených médiích jejího majitele značná euforie. Vedení hned druhý den dle informací v médiích prodloužilo smlouvu s 32letým Jaroslavem Zeleným, kterému se derby náramně povedlo. Byl to však poměrně specifický zápas, který Slavia nezvládla, navíc se jí velmi brzy zranil Malick Diouf a poté byl vyloučen Mojmír Chytil. Takže Sparta hrála takřka celé utkání proti deseti.

Studená sprcha přišla už o týden později v Liberci. Sparta prohrála 1:0. To se samozřejmě může stát. Horší však bylo, jakým způsobem se to stalo, a že jí to totálně rozhodilo. Ukázalo se, jak je Sparta bez Priskeho a Krejčího velmi křehká. Následně prohrála na vlastním stadionu s Plzní (2:4) a remizovala v Ostravě. Pak sice uhrála výsledky s papírově slabšími soupeři, když porazila Teplice, Mladou Boleslav a Pardubice, ale důležitá utkání teprve měla přijít.

Sparta porazila v semifinále MOL Cupu plzeňskou Viktorii, která to však na Letné po nedávné ligové výhře trochu podcenila, a také měla prioritu jinde. V Chance lize, což prokázala jen o čtyři dny později, když poučena prvním zápasem v pozměněné sestavě se Spartou „vyběhla“ v Doosan Aréně (2:0). Na Spartě to zanechalo výrazné šrámy, což potvrdily následující zápasy: prohrála doma nečekaně v lize s Jabloncem (1:3), poté v derby na Slavii (2:1) a dokonce také ve finále MOL Cupu v Olomouci (3:1), když o poločase ostudně prohrávala už o tři branky.

Lars Friis byl druhý den po olomouckém finále odvolán. Logické řešení, které ale mělo přijít o několik měsíců dříve. Dlouhodobě se ukazovalo, že tento nejspíš výborný asistent, není výborným hlavním trenérem. Často nasazoval hráče do sestavy velmi zvláštně. Nechal fotbalistu měsíc či ještě déle „u ledu“, aby si pak na něj náhle „vzpomněl“ a z ničeho nic ho postavil do důležitého zápasu od začátku. Stačí jen namátkou připomenout osudy Rrahmaniho, Ševínského, Suchomela či Krasniqiho.

Friisovým tahům už nerozuměl asi nikdo, což vyvrcholilo ve finále MOL Cupu se Sigmou Olomouc. Když po finálovém utkání někteří hráči vítězného týmu říkali, že je před zápasem překvapila sestava Sparty, že se divili, kdo zůstal na její střídačce (např. Kairinen, Preciado, Rrahmani, Vindahl), a kdo naopak hraje (např. Surovčík, Suchomel, Vydra), že si říkali, že je Sparta asi podceňuje, že sami najednou vycítili šanci, že ji mohou porazit, to vše o mnohém svědčí. A není to pro dánského trenéra a jeho finálovou strategii rozhodně dobrá vizitka.

Vedení Sparty trenéra ve funkci dlouho drželo. Friisovi čeští předchůdci (Jílek, Kotal, Vrba) končili mnohem dříve. Nevím, jestli v tom hrál tak velkou roli fakt, že Friis je cizinec (s vysokou smlouvou) a celý realizační tým je silně mezinárodní, takže do něj někdo nový „z venku“ z českých zdrojů tak snadno nezapadne, anebo se Rosický po dřívějších zkušenostech „poučil“ a chtěl být více trpělivý.

Osobně jsem se už delší dobu přikláněl k tomu, aby byl Lars Friis odvolán, neboť nevypadal jako někdo, kdo je schopen neuspokojivý stav změnit. Ohledně sestavy činil velmi zvláštní rozhodnutí a při zápasech působil bezradně až rezignovaně. Tomáš Rosický však nejspíš opravdu neměl plán „B“. Z bezradnosti, možná slušnosti či pohodlnosti (co je správný termín, ví asi jen on sám) raději dál pokračoval s dánským trenérem do plného „bezvědomí“.

Přitom by se řešení z českých zdrojů bývalo našlo. At´ už to dlouhodobé, perspektivní (v té době volný Martin Svědík) či krátkodobé, kdy mohl alespoň pro jaro dočasně zaskočit někdo z trenérských „bardů“ (například Vítězslav Lavička, Michal Bílek, Zdeněk Sčasný). Tak jako svého času slavný trenérský „mág“ Jupp Heynckes v mnichovském Bayernu, který na to byl expert. Možná by se herní tvář týmu až tolik nezvedla, ale mohla přijít větší disciplína a lepší výsledky. Horší to být už ani nemohlo.

Nový Ttrenér s odstupem od hráčů a problémů, mohl přinést impuls, nový pohled zvenčí, „překopat“ některé nefungující záležitosti, stabilizovat sestavu do nějaké své podoby. Alibistické vyčkávání Tomáše Rosického se každopádně jako dobré řešení neukázalo. Současný stav, ve kterém se tým Sparty nachází, jde tak ve velké míře také za ním.

Spartu čekají poslední dvě ligová kola, v kterých musí uhájit čtvrtou ligovou příčku, aby mohla hrát v příští sezoně alespoň Konferenční ligu. Snad se jí to podaří. Při vší úctě k jabloneckému klubu, pro český fotbal, jeho evropský koeficient a renomé, by rozhodně nebylo žádnou výhrou, kdyby šel do Evropy (místo Sparty) FK Jablonec. Klub, který je na tom nevalně ekonomicky, o čemž svědčí nedávná kauza jejího šéfa Miroslava Pelty s půjčkou od FAČR, a který ani nemá větší diváckou základnu. Ale rozhodne se na hřišti. Nutno uznat, že tam tým Luboše Kozla funguje letos nad očekávání.

Tomáše Rosického a jeho kolegy čeká velmi perné léto. Musí angažovat nového trenéra. Spekulovat o jménech ani nemá cenu. Jestli Rosický a Sivok zachovají dosavadní strategii, sáhnou opět po zahraničním trenérovi. Pak to může být kdokoliv. Bude záležet také na tom, kdo bude pro Spartu finančně dosažitelný. Bude to HOP anebo TROP? Tedy Priske nebo Friis (Stramaccioni)?

Zahraniční trenér to bude mít těžké. Nebude znát české prostředí, ligovou soutěž, soupeře, hráče, stadiony. Prostě nic. Tak, jako to neznal Brian Priske, když přicházel. Jeho začátek byl také výsledkově velmi špatný. Horší než jeho českých předchůdců, ale byl už několikátým koučem v pořadí v krátké době, navíc cizincem s lukrativní smlouvou. Tak s ním sparťanské vedení mělo více trpělivosti. Ta se v tomto případě vyplatila. Priske zapracoval na systému, dal dohromady nejdříve obranu, postupně se zlepšila i ofenzíva. A především, Priske si přivedl „své“ hráče, kteří se záhy stali oporami. Navíc měl k dispozici lídra Krejčího.

Nyní je Sparta opět na začátku. Kromě trenéra potřebuje tým výrazněji přebudovat. To znamená vyměnit možná i sedm či osm fotbalistů. Ale těch opravdu důležitých. Ukázat na ty, které už nechce. Další zase nemusejí chtít být dále ve Spartě. A to nemusí být vždy jedni a ti samí. Některých bude obtížné se zbavit, protože mají vysoké smlouvy a adekvátní nabídky na ně odjinud asi ani nebudou. Ostatně tento stav už zná Tomáš Rosický po éře Stramaccioniho, kdy Spartu v žalostném stavu přebíral. Moc mu to tehdy s přebudováním týmu nešlo. Pomohl až příchod Priskeho. Nikdo asi netušil, že se do podobné situace dostane Sparta tak brzy znovu.

Sparta v kádru početně dost českých hráčů má. I těch už zkušených, jako Panáka, Zeleného, Kuchtu, Sadílka. Přiřadit k nim lze jistě i Slováka Haraslína, který je také prakticky „domácí“. V olomouckém finále měla Sparta v sestavě dokonce osm Čechů, což ale byla v sezoně méně obvyklá situace. Byly zápasy, kdy měla v základu naopak sedm až osm cizinců.

Spartě ale chybějí opravdoví lídři. Ten hlavní, a jak se zpětně ukazuje, vlastně jediný výrazný a přirozený, Ladislav Krejčí, vloni v létě odešel. Nikdo ho dosud adekvátně nezastoupil. Na jaře se o to snažil navrátivší se Jan Kuchta. Vliv na tým bezesporu má. Ale je to útočník. Tým-lídři bývají stopeři či střední záložníci. Navíc Kuchta je trochu svéráz. Lídr týmu musí být osobností nejen na hřišti, ale také v kabině. Musí to tam umět „srovnat“. Ostatní za ním musí automaticky jít. Musí to být hráč, který má naprosto přirozený respekt, a také potřebnou výkonnost na hřišti. Do takové role se nedá stylizovat, když to člověk v sobě nemá.

Ladislav Krejčí byl schopný vynadat všem (mimo trenéra), tedy spoluhráčům, soupeřům i rozhodčím. Měl u všech přirozený respekt. To dávalo Spartě velkou výhodu, o kterou v této sezoně přišla. Krejčí dokázal někdy zápas také sám rozhodnout. I když mu to občas herně nešlo, byl to bojovník, který šel ostatním příkladem. Nevypustil to. Pak si to nedovolili vedle něj vypustit ani jiní.

Sparta za Priskeho fungovala jako TÝM. To se postupně vytratilo. Když Krejčí odcházel, psal jsem o tom, že Spartě bude velmi chybět právě jako tým-lídr. Myslel jsem si, že jako obránce-stopera ho Sparta dokáže snáze nahradit. Nakonec jsem se mýlil. Nedokázala ho nahradit jako lídra, ani jako stopera.

Úroveň defenzivy Sparty šla velmi dolů. Nepomohla ani zimní výměna Friisova asistenta Jense Askoua, zodpovědného právě za tuto činnost, za Čecha Michala Vávru. Jarní sparťanská defenziva se vůbec nezlepšila. Spíše naopak.

Kapitán Filip Panák je introvert. Povahově naprosto jiný typ než Krejčí. Proto ho tak nemohl adekvátně nahradit. Mívá navíc zdravotní problémy. Vše vypovídající bylo střídání Panáka ve finále MOL Cupu. Kapitán „opouštěl loď“ dvacet minut před konce, když šlo přitom o všechno! To by bylo za Krejčího naprosto nemyslitelné. Další zkušení čeští hráči, jako Zelený či Sadílek, jsou také takzvaní „hodní kluci“, kteří navíc nemají stoprocentní místo v sestavě.

Sparta nemá „partu“. Taková slova v poslední době slýchávám od některých fanoušků. Nevím, pohledem zvenku těžko soudit. Faktem je, že když se vyhrává, tým „šlape“, tak je vždycky takzvaně „dobrá parta“. Na profesionální úrovni ale těžko uslyšíte „my jsme sice všechno prohráli, ale za to jsme skvělá parta“. Když se nedaří, je pohodu v profi-týmu, tedy „partu“, těžké udržet. To se projeví charaktery. Nervozita v týmu vzrůstá. V této sezoně byla Sparta na hřišti čím dál více bezradnou sestavou. Přispíval k tomu fakt, že ji trenér velmi často měnil. Skoro nikdo v ní neměl jisté místo. Výjimkou byli pouze Lukáš Haraslín a Peter Vindahl. A to určitě není pro atmosféru v týmu nikdy nic dobrého.

Týmu se nemusí herně dařit, ale některé věci jsou zejména o přístupu. V týmu Sparty postupně upadala morálka. Jak šly výkony a přístup některých hráčů dolů. Jak nikdo nedokázal v klubu včas „bouchnout do stolu“. Sparťanské vedení stále drželo dánského trenéra u „kormidla“. Ten ale už nebyl koučem, kterému by hráči věřili, že dělá správná rozhodnutí. Stačí připomenout, jak se někdy tvářili na Friisova střídání. Jak třeba Kuchta na hřišti rozporoval gesty Friisovo rozhodnutí vystřídat Birmančeviče. To o něčem svědčí. Dovede si někdo představit, že by třeba podobně Chorý rozporoval rozhodnutí Trpišovského, že střídá Provoda? To asi těžko.

Obecně platí, že angažovat nového trenéra a nové hráče by neměl být pro schopné manažery až takový problém. Sparta může vybírat z celého světa. Jistě to má své finanční limity, ale rozhodně má pořád velké možnosti. Jiná věc je, vytvořit z takových hráčů opravdu kompaktní tým, který bude opět „hladový“ po úspěchu. Bude „dýchat“ za Spartu a společně překonávat překážky a krize. Každý fungující tým má svoji hierarchii. Je do něj potřeba získat talentované hráče, to Sparta možná dokáže.

Pro Spartu ale nebude snadné vytvořit novou základnu silně motivovaných hráčů, zejména českých, z kterých by vzešly opravdové osobnosti týmu. Tím spíš, že v tom nový zahraniční trenér, neznalý české situace, pochopitelně asi moc nepomůže. Bude to muset obstarat sportovní vedení, v čele s pány Rosickým a Sivokem. Takové týmové lídry si rychle vytipovat a vychovat ve vlastní „líhni“. Vsadit na ty z mladých, kteří to mohou dokázat. Ale takoví hráči do toho musejí „dorůst“. A to chce čas. A ten hraje proti Spartě. To znamená obětovat minimálně jednu další sezonu. Další možností je, někoho takového koupit odjinud a doufat, že to zvládne i na Letné. Takové možnosti jsou ale omezené.

Uvidíme, čím nás Rosický a spol. překvapí. Jakého trenéra přivedou? Jak to celé v létě nově poskládají? Každopádně jim to nezávidím. Nechali to dojít příliš daleko. Proto je také legitimní se ptát: Má dál zůstávat Tomáš Rosický sportovním ředitelem AC Sparta Praha? Zatím se zdá, že jeho pozice je neotřesitelná a důvěra majitele v jeho schopnosti a renomé stále bezmezná. Příští měsíce nám napoví, jestli je to stále také ku prospěchu Sparty.

Další zdroj: statistiky Livesport