Velcí kluci českého businessu se vrhli na fotbal. Kupují ligové kluby. Proč tak najednou?

Pokud nepočítáme libereckého miliardáře Ludvíka Karla, který do klubu vstoupil jako majitel už před mnoha lety, byl Daniel Křetínský (původně se skupinou J&T) dlouho jediným novým „prvoligovým“ českým businessmanem, který vstoupil do vod českého profesionálního fotbalu. Tedy pokud nepočítáme Petra Pauknera, vlastnícího pražskou Duklu, která se ale pohybovala i v druhé lize.

Některé kluby dlouhodobě sháněly nové majitele, a nebyli úspěšní, ač bylo veřejným tajemstvím, že ti stávající by je rádi prodali. Situace byla až tak špatná, že svého času nikdo neměl zájem ani o pražskou Slavii, kterou její tehdejší neseriózní majitelé dovedli takřka ke krachu a málem také do druhé ligy. V hodině dvanácté ji zachraňoval letitý slávistický fanoušek, miliardář Jiří Šimáně, ač původně neměl ambice klub vlastnit. Nakonec do toho šel s Jaroslavem Tvrdíkem a čínskou firmou.

Také ostravský Baník po působení předchozích vlastníků nebyl v dobré finanční ani sportovní kondici. Novým majitelem se stal nakonec Václav Brabec, velkopodnikatel z Moravy a Slezska, český miliardář. Nikdo se s ním o klub rozhodně nepral. Sám Brabec hodně váhal, zda do fotbalu vstoupit. Uvědomoval si, jakou má v Česku pověst, a že ho čekají především výdaje s nejistým výsledkem.

Časy se ale postupně mění. A je to dobře. Ač někteří stále nejvyšší české fotbalové soutěži přezdívají „Kapr liga“, a některé excesy na ligových trávnících jim na to bohužel nahrávají (viz poslední utkání Liberec-Ostrava a Plzeň-Liberec), s jistým nadhledem je třeba konstatovat, že se hodně změnilo k lepšímu.

Důvodů je více. Fotbal je především celosvětovým fenoménem s jasnou strukturou. Některé evropské velkokluby se ji snažili rozbít a vytvořit jakousi uzavřenou „Superligu bohatých“, naštěstí se jim to ale (zatím) nepodařilo. A tak ve fotbale fungují stále sestupy a postupy. A také přestupy. Když český klub prodá hráče do Anglie, jako například Slavia brankáře Antonína Kinského do Tottenhamu, vydělá na tom obrovské peníze, které ji pomohou financovat provoz, a také nákup dalších hráčů. Z prodeje Kinského tak profituje například Mladá Boleslav, protože Slavia od ní koupí následně za (na českou ligu) nadprůměrné finance Vasila Kušeje. Místo toho zase „Bolka“ koupí jiného hráče od dalšího klubu. Prostě peníze „zvenku“ se dostávají v nějaké míře dál do nižších pater.

Za Kinského dostanou peníze i další kluby, kterými prošel, tedy Bohemians, Dukla a Tempo, jeden z menších pražských klubů, kde Kinský jako žák začínal. Tempo by z přestupu díky řádům FIFA Solidarity Payment mělo profitovat částkou ve výši sedmi až osmi desetin procenta z přestupu. Na pražskou Lhotku má tak dorazit suma okolo tří milionů korun. A to už pro malý klub není rozhodně zanedbatelná částka. Kromě prestiže a motivace, že současní mladíci z Tempa vidí, kam až se lze z malého klubu dostat, tedy také zajímavý finanční přínos pro klub.

Další peníze získávají čeští zástupci z účinkování v evropských pohárech. Dle iSport.cz české kluby v této sezoně vydělaly už v přepočtu zhruba 1,6 miliardy korun. Z toho více než 717 milionů pražská Sparta za působení v Lize mistrů. Dále 420 milionů Slavia za Evropskou ligu. Třetí je zatím s 323 miliony plzeňská Viktoria ve stejné soutěži, která ale ještě neskončila. Také 323 milionů Mladá Boleslav za Konferenční ligu a 18 milionů ostravský Baník za předkolo stejné soutěže. Samozřejmě se jedná o hrubé částky před zdaněním. Kluby mají v souvislosti s účastí vysoké výdaje. Na druhou stranu ale také další příjmy od svých partnerů.

Tyto příjmy výrazně pomáhají financování klubů a část z nich také putuje dále do nižších pater českého fotbalu, zejména díky nákupům hráčů. Hrát evropské poháry je tedy nesmírně atraktivní. Je veřejným tajemstvím, že účast v základní skupině Konferenční ligy pomohla zaplatit novému majiteli mladoboleslavského klubu Davidu Trundovi závazky vůči věřitelům, kteří mu na nákup klubu půjčili. Také plzeňskému šéfovi Adolfu Šádkovi před pár lety účast v Lize mistrů „zachránila život“. Poplatil velké klubové dluhy a ještě hodně zbylo.

Srovnejme si to s ledním hokejem, který je v Česku druhým nejpopulárnějším sportem. Provoz ligového klubu je finančně velmi náročný, ale příjmy jsou výrazně nižší. Hrát hokejovou Ligu mistrů znamená mít především výdaje. Odchod mimořádného hráče, kterého klub vychoval, také neznamená žádné obrovské příjmy, jako když český fotbalový klub prodá hráče do nějaké z evropských TOP lig.

Existuje smlouva s NHL, klub také inkasuje peníze, ale výrazně nižší částky než ve fotbale. Dle informace sport.cz při přímém přestupu získávají kluby částku 260 tisíc amerických dolarů (6,5 milionu korun) za hráče, resp. 350 tisíc dolarů (8,77 milionů korun), pokud v sezoně přestoupí více než deset českých hokejistů. Při nepřímém přestupu (pokud český hráč do NHL zamíří oklikou přes jiný klub) činí smluvní částka 30 tisíc dolarů (750 tisíc korun). To je s přestupy fotbalistů do špičkových klubů naprosto neporovnatelné.

Hokej hraje na špičkové úrovni pouze několik zemí. Není to celosvětový sport. To je prostě fakt. Ač mám hokej rád, vidím nad jeho další budoucností otazníky. Je to velmi drahý sport, který si mohou dovolit hrát jen děti z lépe situovaných rodin. To omezuje jeho základnu. Mladí hrají raději florbal a další finančně méně náročné sporty. Vzhledem ke globálnímu oteplování budou náklady na provoz hal nejspíš dále růst. Výdaje tedy velké, ale návratnost v nedohlednu. Proto musí člověk smeknout klobouk před každým člověkem, který se rozhodne financovat hokejový klub.

Profesionální fotbal v českých poměrech může také nově těžit z výrazně větších příjmů z práv od obchodních partnerů. Tedy televizních a internetových vysílatelů, generálního partnera, který je v názvu ligy, i dalších firem. Toto navýšení je zejména pro menší ligové kluby velmi zajímavým příjmem, který pokryje významnou část rozpočtu. Do obou nejvyšších soutěží přiteče každý rok přinejmenším 660 milionů korun. Klubům první ligy připadá pětaosmdesát procent, druhé lize zbylých patnáct.

Ligová fotbalová asociace peníze rozděluje na základě pěti principů: čtyřiadvacet milionů je garantovaná částka. Dále bonus za umístění včetně „odškodného“ pro sestupující(ho), bonus za postup do kvalifikace evropských pohárů, podíl na televizní sledovanosti a případně i kladném hospodaření ligové asociace.

Špičkové ligové kluby, tedy zejména Sparta a Slavia, ale také plzeňská Viktoria, mají také nezanedbatelné příjmy ze vstupného, které oproti minulosti doznalo zejména u pražských klubů navýšení. Před pár lety však bylo nemyslitelné, že by mohli mít na „obyčejné“ ligové zápasy vyprodáno. Dnes je to běžné. Kluby toho také v komunikaci s fanoušky hodně odpracovaly. Pořádají pro ně mnoho akcí. Chtějí, aby návštěva ligového utkání nebyla jen o devadesáti minutách zápasu, ale společenskou událostí. Vylepšují také kupříkladu fan shopy a celkově merchandising. Pořád mají v příjmech z této činnosti značné rezervy, ale je znát, že se časy hodně mění. Slavia kupříkladu avizovala s půlročním předstihem změnu dodavatele dresů. Nové představí před letní sezonou a budou mít speciální design od významného českého představitele pop-art malby, který si říká Pasta Oner. Určitě to bude spojeno s velkou show a klub si od toho bezesporu slibuje, že si fanoušci repliky nových dresů pořídí.

Chodit dnes na Slavii, Spartu, ale také třeba plzeňskou Viktorii či ostravský Baník je „in“ i pro významné české businessmany, manažery či celebrity z řad herců či zpěváků. Přispívá k tomu atmosféra a lepší kultura na stadionech. V tomto směru je na tom nejlépe pražská Slavia, jejíž stadion je na dobré úrovni, ač by se hodilo, kdyby byl větší. Majitel Slavie také hovoří o možné přestavbě a zvýšení kapacity. Sparta chce stavět zcela nový stadion s kapacitou nad 35 tisíc diváků. Nejspíš na Strahově.

Stadion na velmi slušné úrovni má také Viktoria Plzeň. I když i v jejím případě chybí někdy vyšší kapacita, zejména v utkáních s pražskými „S“ a v evropských pohárech. Nový moderní stadion má vedle menšího pardubického stadionu také hradecký klub a je evidentní, že to má výrazně pozitivní dopady na návštěvnost a zájem o vlastnictví klubu.

Portál iSport.cz přinesl informace, že skupina kolem Iva Ulicha, bývalého hráče Hradce či Slavie, který je úspěšným podnikatelem, a miliardáře Ondřeje Tomka cílí ve spolupráci s bývalým nejlepším světovým fotbalistou roku 2003 Pavlem Nedvědem na to, stát se novými majiteli klubu.

Jedna velká změna nastala už v létě 2023, kdy do FC Viktoria Plzeň vstoupila rakousko-švýcarská podnikatelská skupina se sídlem v Rakousku. Ve vedení klubu zůstal nadále generální ředitel Adolf Šádek, který spolupracuje s novými členy představenstva i dozorčí rady. Ti mají bohaté zkušenosti s působením v evropských klubech, například Rapidu Vídeň či FC Basilej. Viktorii to pomohlo finančně stabilizovat klub a dále ho rozvíjet.

Na začátku minulého roku pak oznámila pražská Slavia, že přešla do českých rukou. Jejím majitelem se stal jeden z nejbohatších Čechů Pavel Tykač. O to už bylo ale napsáno dost a dost.

Stejně tak o vstupu další nového majitele do fotbalového prostředí. Ondřej Kania odkoupil liberecký klub od jeho dlouholetého vlastníka, miliardáře Ludvíka Karla, který v rodině neměl následovníka se zájmem o klub. Ondřej Kania je mladým sebevědomým manažerem a občas v tom, dle mého názoru, zatím šlape jako „slon v porcelánu“. Ještě mu asi chvíli potrvá než „se srovná“, ale jinak je určitě liberecká výměna stráží přínosná. Slovan nastoupil novou cestu, která bude asi trošku trnitější, než si Kania a spol. představovali a časem asi přinese výsledky.

To platí asi obecně o manažerech z businessu. Většině chvíli trvá než si uvědomí a přiznají, že v profesionálním sportu se nedá vše naplánovat jako v businessu. Fotbal hrají a dělají lidi. Hráči, kteří dělají chyby, mají zranění. Trenéři, kteří chybují v sestavě a strategii. Rozhodčí, kteří mohou ovlivnit zápas, věřme, že neúmyslně, neboť chybovat je lidské. Prostě, i když tomu dáte jako majitel a manažer všechno, nemusí se výsledek v očekávaném horizontu dostavit. V týmu si „to nesedne“. Není typově dobře poskládán, nefunguje chemie mezi hráči či mezi trenérem a hráči nebo trenérem a vedením. Je to prostě někdy nevyzpytatelné.

Samostatnou kapitolou je situace v Brně. Po letech temna se tam ale (snad) začíná blýskat na lepší časy. Zbrojovka, která hraje po podzimu na třetím místě od konce v druholigové tabulce, má konečně nové majitele. Sice půl hodiny po dvanácté, ale i tak dobře. Devadesátiprocentní podíl v klubu, který se poslední roky zmítal ve sportovní i ekonomické krizi, koupila investiční skupina OneCap. Uskupení kolem vlivného právníka Jaroslava Havla (Havel & Partners) a jeho byznysového parťáka Jana Mynáře se ve Zbrojovce angažuje několik posledních měsíců, když skomírající klub ve spolupráci s Regionální hospodářskou komorou Brno převzali od původního majitele Bartoňka.

Další významný český businessman a miliardář, brněnský rodák Igor Fait se stal novým majitelem druholigového fotbalového celku SK Líšeň. Tedy dalšího klubu z Brna. Fait se původně zajímal také o Zbrojovku. Ted´ mluví o tom, že by chtěl do ligy s dosud malým klubem z Brna-Líšně. Fait vybudoval investiční skupinu Jet Investment, která se specializuje na akvizice a rozvoj průmyslových společností. Podle žebříčku Forbes byl v roce 2023 mezi stovkou nejbohatších Čechů.

Oba brněnské kluby čeká ale dlouhá cesta. Finance jsou důležitým a nezbytným předpokladem. Ambice mají. Vše má ale svůj čas. Uvidíme, jak se jim bude dařit. Navíc ani jeden z klubů nemá odpovídající stadion pro první ligu.

Nenápadná změna proběhla v pražské Dukle. Miliardář Petr Paukner, majitel skupiny Carbounion, obchodující s uhlím, který vlastní klub zřejmě tak trochu z „duklácké nostalgie“, několikrát v minulosti avizoval, že by ho rád prodal. Adekvátní zájemce ale nebyl. Paukner totiž vlastní „jen“ značku „Dukla Praha fotbalový klub“ a samozřejmě jistou hodnotu mají hráči. Stadion klubu nejen, že nepatří. Petr Paukner musí prý navíc hradit armádě, jež je majitelem areálu na Julisce, poměrně velký nájem. „Nájem zvedají neustále i přes to, že do Dukly bylo investováno za dobu mého působení 41 milionů na provoz stadionu a z toho šlo čistě deset nebo jedenáct milionů z mé kapsy,“ řekl v roce 2019 pro Seznam Zprávy.

To je rozdíl oproti jiným klubům, kde stadiony mnohdy patří městům, které naopak pomáhají s financováním. Dukle navíc chybí divácké zázemí. Více diváků chodí jen na malá pražská derby. Přes výše uvedené Petr Paukner na podzim minulého roku oznámil, že do Dukly Praha vstupuje nový akcionář. Je jím investor Matěj Turek, jenž se stává majitelem balíku 34 procent akcií.

Dlouhodobě se hovoří také o tom, že teplický klub by jeho majitel, sklářský koncern AGC Group, rád prodal. Dle informací médií se nyní možná schyluje ke změně. O klub se prý zajímá Milan Kratina, vystudovaný právník a vlastník společnosti Accolade Holding. S majetkem 9,7 miliardy korun podle časopisu Forbes 56. nejbohatší Čech. Na obzoru je tedy další možné velké jméno ve hře. Pokud by se tak stalo, určitě by to teplické ambice a možnosti posílilo.

Z výše uvedeného je zřejmé, že český profesionální fotbal získává na prestiži. Ať si říká o „Kapr lize“ kdo chce, co chce. Prostě zlepšení je viditelné. Do fotbalu vstupují jako noví majitelé úspěšní lidé z businessu. Nejsou to už žádné „rychlokvašky“, které nadělaly pochybně peníze, jako tomu bylo v „devadesátkách“. Jsou to vesměs lidé, kteří jsou úspěšní dlouhodobě.

Proč jdou do fotbalu? Protože ho mají rádi. Jsou to často dlouholetí fandové. To je obvykle základní předpoklad většiny. Ale také vidí, že fotbalový svět funguje. Když se to dělá dobře, nemusí to být jen „černá díra“ na peníze. Klub může být za určitých podmínek dokonce ziskový.

A pak je tu samozřejmě osobní prestiž a ego velkých kluků z businessu. A to nemyslím nijak zle. Tito lidé ve svém oboru dokázali často hodně. Tam už je nic až tolik nepřekvapí. Vědí, nebo tuší, jak to obvykle v jejich businessu v určitém případě dopadne. Ale fotbal, to je adrenalin s nejistým výsledkem. A když se něco vyhrát podaří, je to velké opojení. Navíc pozvat obchodního partnera je možné leckam, ale do lože mého klubu, který hraje o titul či evropský pohár, nedej bože Ligu mistrů… To je přece naprosto jiná káva. To pak prospívá i tomu businessu.

„Šlo o malý obchod, ve kterém hrály roli emoce,“ říkal s odstupem času Pavel Tykač o koupi pražské Slavie. A to ho ten „malý obchod“ stal zhruba dvě miliardy. „Vše proběhlo rychle, bez větších zádrhelů. Byla to nejmenší investice loňského roku. A Číňanům jsem i přihodil něco navíc, aby zkrátili své schvalovací procesy. Reagovali vstřícně a za chvíli jsme podepisovali,“ pokračoval Tykač. S nabídkou ho tehdy oslovil Jaroslav Tvrdík, který pro klub hledal silného českého vlastníka, protože byl už delší dobu na okraji zájmu čínských majitelů a „nebyl v dobré kondici“.

Samozřejmě, existují i méně pěkné příklady. V první lize jsou to rošády v Českých Budějovicích, kde se majitelé mění a trochu to připomíná divoké „devadesátky“. Snad už je to na prvoligové úrovní poslední případ tohoto druhu.

Lze si jen přát, aby vstup nových majitelů do českých fotbalových klubů přinesl jen samá pozitiva. Aby to byli lidé, kteří pochopí, že je to sport, že se opravdu nedá vše businessově naplánovat, jak jsou zvyklí. Aby prostě vydrželi také případné neúspěchy. Pak se třeba dočkají, jako Daniel Křetínský, který si těch omylů a slepých cestiček musel ustát hodně, ale pak přišlo období, kdy se mohl dmout pýchou a vychutnávat úspěchy. Než zase přišla krize. Ale tak to prostě chodí.

Další zdroje: webové stránky Viktoria Plzeň, Zbrojovky Brno a SK Líšeň, Forbes.cz, Wikipedia, Hlídač státu