Článek
Vzdělaná, odvážná a nevšední žena Vlasta Kálalová-di Lotti se narodila 26. října 1896 do rodiny bernartického učitele Jana Václava Kálala. Učila se výborně. Z obecné školy v jihočeských Bernarticích zamířila rovnou do Prahy na gymnázium. Skvěle jí šly jazyky. Když odmaturovala, mluvila už anglicky, německy, italsky, rusky, trochu španělsky a také turecky.
Po gymnáziu šla studovat medicínu, což tehdy bylo u dívek naprosto výjimečnou záležitostí. Ženy studující na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy byly v té době vzácným jevem. Ona si navíc vybrala chirurgii. A to byla specializace, jež byla doménou mužů. A to ještě i mnohem později.
Její další život silně ovlivnila přednáška profesora Jaroslava Hlavy o tropických chorobách. Profesor se zasazoval o zřízení výzkumného pracoviště v zahraničí, které by tyto nemoci zkoumalo na místě, neboť s rozvojem techniky v dopravě hrozilo zavlečení vzácných patogenů i do Československa. To Vlastu zaujalo.
Ve stejné době se účastnila i přednášky profesora Aloise Musila, známého cestovatele a orientalisty, který procestoval takřka celé východní Středomoří a velmi dobře se orientoval v prostředí arabských a beduínských kmenů. Vlastu to velmi oslovilo. Zapsala se na semináře arabštiny, turečtiny a perštiny na filozofické fakultě. A zároveň se rozhodla, že výzkum provede sama. V Iráku.
Promovala v roce 1922 s vynikajícím prospěchem. Při slavnostní promoci pronesla řeč o slavném arabském lékaři Rhazesovi. Praktické zkušenosti získávala v Praze, Lounech a v Brně. Toužila však vyrazit do Orientu, i když měla jisté obavy a pochybnosti. Měla odpor k činnosti evropských kolonizátorských států. Měla proto pochyby, je-li vůbec žádoucí evropské průkopnické podnikání v jiných světadílech.
Pro splnění svého snu studovala arabštinu a perštinu, předplatila si turecký lékařský časopis, aby si osvojila medicínské názvosloví. Jako přípravu na exotické podnebí podnikala v nejparnějších dnech mnohakilometrové pochody.
Na cestu neměla dost peněz. Banky jí odmítaly poskytnout úvěr. Pomohla jí Alice Masaryková, dcera prezidenta T. G. Masaryka, se kterou se znala díky dřívější spolupráci v Československém červeném kříži. Alice domluvila schůzku s otcem, který zařídil Vlastě půjčku z fondů prezidentské kanceláře. Celkové náklady prý nakonec dosáhly výše 244 000 Kčs. To byly velké peníze. Oficiální roční příjem ministra ve vládě činil tehdy asi 100 000 Kčs.
Vlasta Kálalová s prezidentem Masarykem
V říjnu 1924 odjela do Istanbulu. Tam si vybudovala lékařskou praxi na porodnické klinice Osmara Paši. Snažila se zajistit si místo v bagdádské Královské nemocnici. Ale nevyšlo to. To ji ale neodradilo a v březnu 1925 odjela vlakem z Istanbulu do syrského Aleppa. Odtud pak autem přes poušť až do Bagdádu. Cesta jí zabrala asi 15 dnů.
Po příjezdu do Bagdádu narazila na další problém. Irácká vláda se chystala zpřísnit podmínky udělování licencí pro lékařskou praxi. Vlasta si rychle vyřídila potřebná povolení a na severu města našla prostory pro malou ordinaci. V tehdy třímilionovém království působilo asi jen dvě stě lékařů a každoročně zde několik stovek lidí zemřelo na mor a choleru. Vlasta zpočátku ordinovala bez sestry i speciálního vybavení.
Jako žena se těšila ze strany pacientek nebývalému zájmu a důvěře. Pro muslimské ženy bylo téměř nemyslitelné chodit na lékařské vyšetření k lékaři-muži. Pacientky proto navštěvovaly lékaře až v případech nejvyšší nouze. A to už bylo někdy na záchranu pozdě. Vlasta tak rychle získala věhlas a už po pár měsících si mohla v centru Bagdádu otevřít malou nemocnici.
Na podzim 1929 přestěhovala nemocnici do větších prostor. Pacientů totiž přibývalo. Klinika prosperovala. Vlasta celou půjčenou částku z fondu prezidentské kanceláře splatila vlastními silami do tří let.
Dokázala si najít čas na spoustu dalších aktivit. Pustila se do sběru brouků a dalších druhů hmyzu. Do Prahy odeslala několik desítek tisíc exemplářů. Mezi nimi i dva zcela nové druhy, které nesou její jméno. Navštěvovala archeologická naleziště a vykopávky, pořídila stovky fotografií. Muzejní sbírky obohatila i o exponáty lokálních šperků, keramiky, nádobí nebo oblečení.
V Bagdádu poznala i svou životní lásku Itala Giorgia di Lotti. S ním a jeho ženou Cleofe se seznámila na jaře roku 1926. V srpnu téhož roku Cleofe zemřela na tuberkulózu. Už v lednu 1927 ji Giorgio, vnuk italských přistěhovalců a úředník irácké státní správy, požádal o ruku. Souhlasila. Vzali se v červenci 1927. Další rok se jim narodil syn Radbor. O dva a půl roku později dcera Drahomíra Lydia.
Vlasta sňatkem vyvdala ještě dvacetiletého syna, který se však s rodinou dál nestýkal. Svému italskému muži říkala výhradně česky Jiří a podmínkou svatby bylo, aby se naučil česky.
V létě 1931 se na rodinné výpravě v Kurdistánu na severu Iráku nakazila horečkou dengue. Její zdravotní stav se prudce zhoršoval. Musela se vrátit zpátky do Československa. Doma se pak zotavovala skoro čtyři roky. Od roku 1936 pracovala pro Československý červený kříž. Později se stala vedoucí redaktorkou časopisu Zdraví lidu.
Velkou útěchou a zadostiučiněním pro ni byl zájem prezidenta T. G. Masaryka. „Udělala jste v cizině Československu dobré jméno. A takový kus práce, že by to leckterý mužský nezastal,“ prohlásil tehdy TGM.
V období protektorátu Čechy a Morava se rodina přestěhovala do Vlastina rodného domu v Bernarticích, kde si otevřela soukromou praxi. Tady přečkali válku. Po atentátu na Reinharda Heydricha v létě roku 1942 našlo Gestapo údajné propojení několika bernartických rodin s parašutisty z výsadku Intransitive. Bernartice byly nakonec (na rozdíl od Lidic a Ležáků) ušetřeny. I tak bylo v obci zatčeno a popraveno 23 lidí.
Rodinná pohroma přišla v samém závěru války. Američané už byli v Písku. Lidé v obci netrpělivě očekávali jejich příjezd. Místo nich ale vesnicí projížděla kolona ustupujících jednotek SS. Od domu doktorky Kálalové, který byl vyzdoben spojeneckými vlajkami, na ni začal střílet nějaký chlapec. Němci ho zabili.
Ustupující jednotky SS zastřelily v Bernarticích 44 lidí. Mezi nimi i manžela Vlasty Kálalové a obě jejich děti a služebnou. Giorgio Di Lotti se údajně jako Ital mohl vyhnout popravě, ale před esesáky se označil za Čecha. Vlasta, ležící zraněná v tratolišti krve vedle svých blízkých, unikla smrti pouze díky tomu, že ji Němci považovali za mrtvou.
Léčila se v písecké nemocnici. Do konce života měla problémy s ramenem, které jí rozdrtila kulka. I přes těžká zranění se ihned zapojila do pomoci. Jak jen mohla, v nemocnici ještě jako pacientka vypomáhala přetíženému personálu.
Na rodinnou tragédii se snažila zapomenout tím, že po válce hodně cestovala po světě. V roce 1946 odletěla do New Yorku na Mezinárodní kongres žen. Následně téměř rok cestovala po USA a přednášela krajanům. V roce 1947 strávila několik měsíců v Norsku. Po návratu do Československa začala v Praze pracovat na chirurgické klinice. Tam vydržela do roku 1951. Pak už jí zdravotní stav nedovolil dále vykonávat praxi.
Vrátila se do Bernartic. Část domu nabídla místním jeslím. Děti doučovala jazyky, překládala. Sama se pak ještě naučila norsky a islandsky. Německy už prý do konce života nepromluvila.
Statečný postoj projevila, když osobním dopisem žádala tehdejšího prezidenta Klementa Gottwalda, aby nepodepsal trest smrti pro Miladu Horákovou. Svůj postoj zdůvodnila tím, že jí nacisté zabili manžela a dvě děti. Obdobně vystoupila i ve prospěch dalších zatčených.
U úřadů intervenovala i za rodáka z Bernartic, parašutistu Rudolfa Krzáka, který byl jako příslušník „západního“ odboje v roce 1950 komunisty uvězněn ve smyšleném procesu velezrady. Komunistická tajná policie Vlastu dlouhodobě sledovala.
Toužila se ještě jednou podívat do Bagdádu. To se jí už nepodařilo. Vlasta Kálalová-di Lotti zemřela v písecké nemocnici 14. února 1971 v 74 letech téměř v zapomění. Širší veřejnost se o tom prakticky nedozvěděla.
Příběh české lékařky se stal více známým až díky životopisné knize Ilony Borské. Spisovatelka stihla ještě v posledních letech lékařčina života zaznamenat její pohnutý životní příběh a v roce 1978, po sedmi letech od jejího skonu, vyšel poprvé životopisný román Doktorka z domu Trubačů. Tato kniha se v roce 2009 zařadila hlasováním čtenářů na 70. místo ze sta nejoblíbenějších knih v anketě Kniha mého srdce.
V roce 1992 jí prezident Václav Havel udělil in memoriam Řád Tomáše Garrigua Masaryka III. třídy za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. Roku 1999 po ní byla pojmenována planetka 66934 v prostoru mezi Marsem a Jupiterem. V roce 2007 byla zařazena mezi Významné české ženy ve světě.
Strhující příběh české lékařky pod názvem „Doktorka z domu Trubačů“ nyní zinscenovala Městská divadla pražská v režii Michala Dočekala s Beátou Kaňokovou v hlavní roli. Autorka adaptace dle knihy spisovatelky Ilony Borské je Simona Petrů. Režisér Michal Dočekal inscenaci dle stránek MDP chápe jako poctu výjimečné ženě, vědkyni, filantropce a vlastence, jejíž příběh má sílu oslovovat i dnes.
Jedná se opravdu o velmi vydařené divadelní zpracování tohoto tématu. Svižné představení, které trvá zhruba jednu hodinu a 45 minut bez přestávky. Beáta Kaňoková v divadle Rokoko zvládá náročnou titulní roli vskutku bravurně. O tom, že se představení vydařilo, svědčí, že je stále vyprodané.
Je to velmi silný příběh odvážné a silné ženy, která prožila svůj nevšední život v těžkých dobách, a jejíž nezpochybnitelně mimořádný, hluboce lidský, humanitární odkaz ještě více rezonuje v kontextu aktuální celosvětové situace.
Zdroje:
https://www.mestskadivadlaprazska.cz/blog/2385/vlasta-kalalova-imperatorka-z-jihoceske-visky/
https://www.husitskemuzeum.cz/vlasta-kalalova-di-lotti-pribeh-doktorky-z-domu-trubacu/
https://www.bernartice.cz/zivot-v-mestysi/vyznamne-osobnosti/vlasta-kalalova-di-lottiova.html
https://www.ceskearchivy.cz/de/archivarium/854-archivarium-doktorka-cestovatelka-vlasta-kalalova-di-lotti
