Článek
Řidičský průkaz jsem získal před více než 35 roky. Jsem tedy generace 55+. „Vyučil“ jsem se na Škodě 105. Stejné bylo také moje první auto. Mělo čtyři rychlostní stupně, ve 100 km rychlosti už motor pěkně „řval“, chtěl přeřadit na pětku, kterou neměl. Startovalo se sytičem. Výbava vozidla se neřešila. Byli jsme rádi, že to jezdí a odveze nás (snad) tam, kam potřebujeme. Vrcholem výbavy byl kazeťák s dvěma repráky, který si člověk musel někde sehnat a nechat namontovat. O nějaké klimatizaci a dalších vymoženostech, dnes samozřejmých, se nám tehdy ani nesnilo. Airbag žádný. Místu pro spolujezdce vepředu se proto říkalo „sedadlo smrti“. V létě si člověk otevřel okénko a v zimě doufal, že se auto snad vytopí. Tedy pokud se mu podařilo v mrazu do auta dostat, se sytičem ho nastartovat a poté nechat motor několik minut běžet, aby se zahřál. V létě jsme naopak někdy museli topit, neb motor, uložený vzadu, se při pomalé jízdě přehříval.
Od té doby auta urazila kus cesty. Po roce 1989 se do naší země dostala mnohem lepší auta. Také tehdejší československá automobilka se dostala do německých rukou a kvalita jejích aut se výrazně zvedla. Každé další auto, které jsem pak měl, bylo vždy o něco lepší. S novými funkcemi. Samozřejmostí se staly různé stupně a možnosti barev, velikosti pneumatik, typů motorů a všemožné výbavy, velký počet airbagů, klimatizace a spousta dalšího. Do vybavení aut se začaly promítat nové technologie. Logicky i IT.
Až přišla „doba infotainmentová“.
Nová auta už nemají na každou funkci tlačítko nebo kolečko. Mají displej, ve kterém jsou funkce sdružené. Člověk by si myslel, že to bude lepší. Vše na jednom místě, na dotykovém displeji. Je to přece stejné, jako u jiných přístrojů, které používáme. Takový iPad v autě.
Není! Alespoň z mého pohledu tedy není. Je mi skoro šestapadesát, denně používám smart phone, notebook, iPad. Takřka denně posledních více než třicet let také jezdím autem. Nepovažuji se za člověka, který by si vůbec nerozuměl s moderními technologiemi. Chci i musím je používat. Přesto mi ovládání funkcí mého vozidla na dotykovém displeji někdy příliš nevyhovuje.
Důvod je vlastně jediný: Musím u toho také řídit.
Současná moderní auta jsou vybavena bezpečnostními a asistenčními systémy. Mají snižovat rizika spojená s řízením. Řada z nich je dokonce u nových aut podle směrnic EU už povinným prvkem výbavy. Někdy nás v autě rozčilují. Jindy skutečně pomohou. Stane se, že se „čidlo zblázní“ a začne hlasitě signalizovat hrozící srážku s vozidlem před vámi. Vy přitom víte, že se nic moc neděje. Jindy zase horko těžko dobrzdíte nečekaně zastavené auto před vámi. A čidlo nic. Celkově se ale dá hovořit o tom, že jsou tyto asistenční systémy přínosné. V blízké budoucnosti se auto ani nerozjede, pokud bude detekovat řidiče pozitivního na alkohol.
V interiérech nových aut jsou v poledních letech klasická mechanická tlačítka nahrazována dotykovými displeji. To by nevadilo. Je to trend. Dotykové displeje se používají čím dál více všude možně. V autě to má ale jedno úskalí: Jejich ovládání vyžaduje mnohem větší pozornost řidiče.
Dříve stačilo po paměti „zašmátrat“ v místě, kde člověk věděl, že je tlačítko či kolečko umístěné, a bez koukání či po letmém pohledu, ho zmáčkl nebo s ním otočil. Stačilo mu na změnu funkce jedno rychlé stisknutí či pootočení. Dnes musí, aby dosáhl stejného, někdy i třikrát ťuknout na displej. Jednou, aby se do funkce dostal, podruhé, aby ji potvrdil, potřetí, aby se vrátil zpět. A ještě musí na displeji mezi ikonkami hledat tu správnou. Tedy daleko více koukat na displej, protože poslepu to neudělá. Zároveň musí samozřejmě sledovat silniční provoz.
To samo je náročné i pro zkušeného řidiče. Sám s tím mám někdy problém, přiznávám. Nevyhovuje mi to úplně, a to jezdím denně a jsem na to zvyklý. Jak se pak musí cítit takový senior v pokročilejším věku, který vyjede občas? Má už pomalejší reakce, s moderními technologiemi si tak úplně „netyká“. A to nemyslím nijak zle. Ptal jsem se na to některých seniorů, kteří mají nová auta či auta zánovní „z druhé ruky“ s dotykovým displejem, tedy infotainmentem. Většinou mi řekli, že se snaží při jízdě „na to“ radši nesahat. To je samozřejmě také řešení, ale součástí dotykového displeje je třeba i ovládání klimatizace, tedy i chlazení v létě a topení v zimě. Potřebujete si třeba za jízdy změnit nastavení, protože se vám zamlží okna, a tak podobně. Někteří jiní senioři, kteří mají auta a stále ještě dobře řídí, mi zase řekli, že by takové auto s dotykovým displejem, na kterém je sdruženo hodně funkcí, už nechtěli, i když na něj finance mají.
Problematické to nemusí být jen pro seniory, ale naopak i pro úplné začátečníky. Tedy většinou velmi mladé lidi. Ti to sice s moderními technologiemi dobře umějí, ale … Když má někdo ještě „mokrý řidičák“, má plné ruce, nohy a oči práce sledovat silniční provoz. Co se děje za ním, před ním, dopravní značky. Musí se plně soustředit na vlastní ovládání vozidla, které ještě většinou nemá zcela zažité a zautomatizované. Do toho je těžké ještě cosi hledat na displeji.
Nevím, jak například vypadají současná vozidla záchranné služby. Jestli mají také už vše na displeji, dotykové. Pokud ano, pak řidiče opravdu obdivuji, že to zvládají. Řítit se vysokou rychlostí hustým městským provozem s pacientem do nemocnice, sledovat, aby mi někdo nevjel do cesty, komunikovat s kolegy a k tomu všemu, když potřebuji změnit nějakou funkci, tak „zírat“ ještě na dotykový displej. Jasně, jsou to lidé mladšího věku, psychicky i fyzicky trénovaní. I tak to musí být náročné.
Stalo se mi také, že se dotykový displej v mém autě z ničeho nic po nastartování nenačetl. Auto fungovalo, ale obrazovka byla černá. Potřebujete ale někam hned jet, tak jedete s černým displejem. Máte na něm nastavené nějaké původní hodnoty. Nemůžete je změnit. Když vám ve starém autě „odejde nějaké tlačítko“, nejde jedna funkce. U displeje najednou nemůžete nic. Navigace nejde. Klimatizace sice běží, ale nejde změnit. Rádio hraje, ale nejde přeladit. Hovor přes hands free zazvoní, ale nevidíte, kdo volá, a tak dále. Těch věcí, co nejde, je celá řada.
Chápu, že sdružení funkcí do jednoho displeje je pro automobilky ekonomicky výhodné. Prostě levnější. Nemohu se ale ubránit dojmu, že se to u některých prostě přehnalo. Je to takto špatně. Důležité funkce měly zůstat samostatné, tedy „tlačítkové nebo kolečkové“.
V neposlední řadě je to bezpečnost. Správně se bazíruje na tom, aby lidé netelefonovali za jízdy, aby používali handsfree. Ale „hrát si“ s funkcemi dotykové obrazovky za jízdy nevadí? Vždyť to může být velmi nebezpečné. Jak už bylo řečeno, práce s dotykovým displejem za jízdy vyžaduje větší pozornost řidiče, která pak logicky chybí jinde. Těžko říct, kolik takových případů chování je za dopravními nehodami. On asi málokdo přizná, že důvodem bouračky je, že něco zrovna „lovil“ na dotykovém displeji. Jako nepřizná, že telefonoval bez handsfree. To raději uvede, že se vylekal něčeho, co mu přeběhlo přes silnici.
Chápu, že „dotykovky“ jsou trend. Už tu s námi asi budou pořád. V poslední době jsem ale zaznamenal i v různých motoristických magazínech nespokojenost některých expertů s tímto stavem. Také se recenzentům nelíbilo, že některé automobilky „všechno nacpaly“ do dotykového displeje. Říkají, že by se mělo ubrat. Tak asi ještě nejsem tak úplně staromódní.
