Článek
Tomio Okamura nás informoval, že na Ukrajině se válčí jen na malém kousku území. Na většině území je prý klid. Doslova řekl, že prý se tam normálně jezdí na dovolenou. V další větě to trošku poupravil, když řekl, že „Ukrajinci tam jezdí na dovolenou“. „Probíhají tam diskotéky, jsou tam plné obchody a restaurace. I čeští a západní politici tam jezdí. Třeba na západní Ukrajině je úplný klid,“ řekl Okamura.
Slova o „dovolené na Ukrajině“ zopakoval Okamura v poslední době na veřejnosti poněkolikáté. Zřejmě se mu zalíbila a rozhodl se na nich postavit své populistické postoje. Když je situace na Ukrajině tak skvělá pro dovolenou, člověk se diví, proč tam nejede pan Okamura sám. Mohl by si to tam pěkně užít.
Taková dovolená, při které si za zvuku sirén zaběhnete do protileteckého krytu, může být opravdu velký zážitek. A když to bude v krytu dlouho nuda, může se pan Okamura zase zkusit promenádovat po ulicích. Při nedalekém ostřelování ruskými raketami, to musí být nevšední záležitost. Kdyby ani to nestačilo, může Tomio Okamura využít nabídky místní vojenské „cestovní kanceláře“ na fakultativní výlet a vyrazit na frontu strávit volný čas pod přímou palbou ruských raket a děl. To už by snad mohlo stát za to.
Pokud ale ani to nebude stačit, a pan Okamura potřebuje opravdový adrenalin, může si udělat turistický výšlap přímo po minovém poli či v zaminovaném lese. Místní mu určitě poradí, kde je to nejlepší. Pan Tomio se nemusí bát. Takových polí a lesů je teď na Ukrajině dost a dost. Ruská armáda totiž zaminovala ukrajinské území, které je rozsahem větší než celá Česká republika.
Až se oteplí, Tomio Okamura může vyrazit třeba na pláže v Oděse. V létě tam už bude příjemně teplo. Za účasti útoku ruských dronů to bude určitě výrazně mnohem víc vzrušující než v poněkud fádním a nudném Karibiku či na Bali.
Chápu, že tohle všechno Tomio Okamura Ukrajincům závidí. Kdo by si to taky nechtěl užít. Vyrazit na dlouhou cestu autobusem na Ukrajinu za takovými nevšedními zážitky, kdo by tomu odolal? Doufám tedy, že se pan Tomio nezapomene o své zážitky z dovolené na Ukrajině po svém návratu podělit na sociálních sítích či při nějakém dalším rozhovoru v televizi nebo rozhlase.
Možná by se měl jet Tomio Okamura opravdu na Ukrajinu podívat, aby viděl, jak se osvobozená ukrajinská města jen pomalu vzpamatovávají z ruské okupace. Kupříkladu město Svjatohirsk se ani rok po osvobození zdaleka nevrátilo do původního stavu. Dopady války tam budou zřejmé roky. Chybí tam infrastruktura. Na hlavní ulici sice už fungují obchody a pár kaváren, střídají je ale spálené a rozstřílené budovy. Původní obyvatelé se do města moc nevracejí také proto, že rodiče nemohou kvůli stále přítomným minám nechat děti volně běhat venku.
Jistě, jsou města a oblasti, kde bezprostřední nebezpečí tolik nehrozí. Tvrdit však, že „se tam jezdí na dovolenou“, je nebetyčná manipulace. Fakt, že se někteří Ukrajinci do těchto méně nebezpečných oblastí z Česka vracejí, nelze nepřímo vydávat za rekreaci. Stejně tak, že tam nějakým způsobem fungují restaurace a další zařízení, neznamená, že je tam „pohoda“ a že se tam všichni uprchlí Ukrajinci mohou vrátit. Ti lidé, kteří tam jsou, prostě jen chtějí taky i za této nesmírně těžké situace trochu žít. Nejen přežít. Pan Okamura by si to s těmito obyvateli určitě nevyměnil.
Tomio Okamura v rozhovoru také opět sdělil, že se nikdy neměly a nemají posílat žádné zbraně na Ukrajinu. Nemělo a nemá se prý válčit. Okamura a jeho SPD si přejí mír, má se o něm jednat. Zní to moc ušlechtile. Mír chceme přece (skoro) všichni. Akorát nám pan Okamura nějak neřekl, jak se to mělo, nebo má, podle něj udělat. Nějak zapomíná, že zájem na jednání musí mít vždy obě strany. V tomto případě zatím reálný zájem nemá ani jedna z nich.
Ukrajinci byli napadeni. Chtějí se bránit. Mají na to právo. Nechtějí ztratit vlast, národní identitu a svobodu. Tedy to, o čem pan Okamura v případě Čechů tak rád vypráví a na čem staví svoji politiku. V případě Ukrajiny se tomu samému však podivuje.
Rusové v poslední době „chytili druhý dech“. Ukrajinská ofenziva neprobíhá dle představ Ukrajinců a prozápadních zemí. Rusové systematicky ničí ukrajinskou infrastrukturu. Značnou část ukrajinského území zaminovali, což také výrazně přibrzdilo předpokládanou ukrajinskou ofenzivu. Ukrajinská ekonomika je po těchto úderech ve velkých problémech. Také ukrajinská armáda dle expertů potřebuje reorganizaci a změny. Rusové za této situace, kdy cítí znovu šanci, jednat o míru ani ve skutečnosti nechtějí. A do toho všeho vypraví Tomio Okamura, že „na Ukrajinu se jezdí na dovolenou“.
Okamura mluví o tom, že se válčit nemělo a nemá vůbec. Jak se tomu dalo předejít? To se Ukrajina bránit agresi Ruska neměla? Když ji Rusko napadlo, měla Ukrajina jen jednat? Ale o čem? O podmínkách kapitulace? Tak si to ostatně nejspíš opravdu mylně představoval Putin. Jako rychlé převzetí moci v celé zemi. Místo toho se však Ukrajina brání za podpory prozápadních demokratických zemí, tedy i Česka. To se nelíbí Putinovi, ani Okamurovi.
Putin se ani netají tím, že by chtěl v Evropě obnovit pořádky, mapu a mocenský vliv před rokem 1990. Kdyby všichni přemýšleli jako pan Okamura a jeho SPD, a ruským choutkám se ustupovalo, Rusové by snadno prošli Ukrajinou a zastavili by se až na hranicích se Slovenskem. A to jen proto, že Slovensko je v NATO.
Ruská by tedy armáda pokračovala v agresi v zabráním Moldavska, které v NATO není. Kdyby Česká republika, Polsko, Slovensko, ale i pobaltské země, nebyly v uskupení NATO, Rusko by se nezastavilo ani před hranicemi těchto států. Znovu bychom měli ruské tanky v Česko Slovensku. Jako v roce 1968.
Ukazuje se, jak prozíravý byl vstup naší země do NATO v roce 1999 za prezidenta Václava Havla. Jak je nesmírně důležité, že jsme dnes součástí Severoatlantické aliance. Naše členství nás naštěstí před ruskou agresí do značné míry chrání. Neměli bychom na to zapomínat.
Kdyby to bylo na lidech, jako je Tomio Okamura, který si členství naší země v NATO nepřeje, v NATO bychom nebyli. Zato ruská armáda by nás tu už zase nejspíš okupovala na „věčné časy“. Tedy, kdyby i v jiných zemích přemýšleli politici jako Tomio Okamura. Naštěstí to tak není. I když je podpora západních zemí Ukrajině někdy těžkopádná, složitá a pomalá, většina si uvědomuje, že na Ukrajině se bojuje o víc než jen o toto území, že se tam bojuje také za nás ostatní proti ruské agresi a rozpínavosti. Proto je potřeba pomáhat, i když počáteční nadšení už logicky opadlo, lidé v Česku i jinde mají také své starosti, válka nemá viditelný konec a něco nás to všechny stojí a stát bude.
