Mistr Evropy, fotbalista, soudce, manžel skvělé sportovkyně, bratr lékaře a politika – Pavol Biroš

V nedávných článcích jsem připomněl nevšedního slávistického útočníka Roberta „Segi“ Segműllera, dále také ofenzivního záložníka Nitry a Celticu Glasgow, fotbalového umělce Lubomíra Moravčíka. Naposledy též střelce pražské Sparty a Bohemians, dnes váženého lékaře-ortopéda, Petra „Petara“ Nováka.

V dalším díle tohoto seriálu článků o (někdy už malinko zapomenutých) hvězdách československého fotbalu, bych rád vzpomněl na Pavola Biroše, výborného fotbalistu pražské Slavie, Košic a Prešova, mistra Evropy z Bělehradu 1976, a také ctihodného pana soudce, manžela slavné házenkářky a bratra slovenského lékaře a politika.

Pavol Biroš se narodil 1. dubna 1953 v Prešově, ve východní části země. Po Bratislavě a Košicích třetím největším městě Slovenska. Když mu byly tři roky, s rodiče se přestěhoval do Púchova. V jeho dvanácti letech se zase vrátili zpět. V Prešově hrál fotbal za žáky a dorost místního Tatranu.

Jako kluk tu viděl opravdu první velký zápas. V sezóně 1966/67 hrál Tatran Prešov tehdejší Pohár vítězů pohárů (PVP) proti slavnému Bayernu Mnichov. Prešovští fotbalisti vysokému favoritovi statečně vzdorovali. Vypadli po výsledcích 1:1 a 2:3. Ostatně, fotbaloví fanoušci staršího data narození dobře znají pojem „Prešovský beton“, kterým Tatran Prešov v dřívějších dobách československé ligy proslul.

Třináctiletý Pavol Biroš utkání sledoval velmi zblízka. Jako podavač míčů mohl oči nechat na hvězdách německého klubu, mezi které patřil brankář Sepp Maier, střelec Gerd Müller a samozřejmě velký Franz Beckenbauer. Jeho elegantní hra se teenagerovi Birošovi moc líbila. Chtěl hrát také tak.

Nemohl tehdy tušit, že o 10 let později bude sledovat mnichovské legendy Maiera s Beckenbauerem znovu velmi zblízka. Tentokrát už z lavičky československé reprezentace. Jako náhradník vítězného týmu při finálovém duelu Mistrovství Evropy 1976 v Bělehradě. Slavném to utkání Československo - Spolková Republika Německo (2:2, prodl., pen. 5:3), které rozhodl před více než 30 tisíci diváky až záložník pražských Bohemians Antonín Panenka po prodloužení. Stalo se tak slavným „dloubákem“ ze značky pokutového kopu. Tedy kopem, kterému se dodnes ve světě říká „panenka“. To jsem ale trochu předběhl dobu.

Nejpodstatnější a nejúspěšnější část své fotbalové kariéry prožil Pavol Biroš ve slávistickém dresu. Do Prahy odešel z rodného Prešova hned po maturitě s cílem hrát nejvyšší československou soutěž za Slavii a studovat na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, kam byl přijat. Krátce si zahrál ve slávistickém dorostu, ale brzy se přesunul natrvalo do prvoligové šatny.

K prvnímu ligovému utkání nastoupil v 19 letech. V 1.kole soutěžního ročníku 1972/73, přesně 11.srpna 1972, v pražském Edenu proti Trnavě. Utkání skončilo bezbrankovou remízou. Slavistická sestava vypadala následovně: Stárek – Biroš, Mareš, Luža, Smolík – Cipro, Grospič, Gáborík – Veselý, Klimeš, Voborník. Trenérem týmu byl Miroslav „Manda“ Linhart. V tehdy vynikajícím trnavském mužstvu nastoupil například brankář Keketi a dále Hagara, Hrušecký, Kuna či Kabát. Tým vedl Anton Malatínský.

Pavol Biroš se stal brzy neodmyslitelnou součástí slávistické sestavy. Byl to sympaťák. Inteligentní a přátelský mladý muž. Oblíbený v kabině i u fanoušků. Pravý obránce, který vynikal přehledem ve hře, důrazem a spolehlivostí. Jeho pohyb i hra navíc působily velmi elegantním dojmem. To je dodnes mnohými, kteří ho (jako autor tohoto článku) pamatují, často zmiňováno.

Jeho rostoucích výkonů si logicky brzy všimli také reprezentační trenéři. V československém národním „A“ týmu debutoval v 21 letech, v listopadu 1974 v přátelském utkání proti Polsku. Hrálo se na slávistickém stadionu ve starém Edenu před 15 tisíci diváky. Zápas skončil remízou 2:2. Pavol Biroš střídal v 61.minutě Jána Pivarníka. V týmu se při svém debutu potkal například s Ivo Viktorem, Antonem Ondrušem, Přemyslem Bičovským, Miroslavem Gajdůškem, Mariánem Masným či Pavlem Stratilem. Tým vedl Václav Ježek.

Poláci měli v té době mimořádné mužstvo, které se pár měsíců předtím umístilo na skvělém 3.místě na MS 1974 v Německu. V Edenu se představili například brankář Tomaszewski, záložník Deyna a slavný útok Lato - Szarmach - Gadocha. To bylo parádní mužstvo! Právě na skvělého útočníka Roberta Gadochu si tehdy ve zbytku utkání zahrál 21 letý novic Pavol Biroš. Nebyl to rozhodně lehký debut, ale zvládl to. Zabydlel se v kádru československé reprezentace natrvalo.

Patřil v těch letech v československé lize k nejlepším fotbalistům. Slavia s Birošem v sestavě hrávala o titul, který jí ale vždy o kousek utekl. Nejtěsnější to bylo v sezoně 1975/76. Sešívaní nastoupili v posledním kole v Bratislavě se Slovanem a nesměli prohrát. Pavol Biroš nastupoval kvůli zranění stopera Jana Mareše v závěru jara uprostřed obrany s Josefem Frydrychem.

Výborný tým Slovanu, který měl ve svém středu několik reprezentantů, kteří se o měsíc později stali mistry Evropy v Bělehradě, a na střídačce reprezentačního asistenta Vengloše, zvítězil na domácím stadionu 2:0. Slavia se propadla až na třetí místo konečné tabulky. Ligu vyhrál, díky výhře v posledním kole, ostravský Baník před bratislavským Slovanem. Fanoušci pražské Slavie si na mistrovský titul museli počkat plných dvacet let!

Největším klubovým úspěchem v době Birošova působení tak byl triumf v Českém poháru a finále Československého poháru. 23. května 1974 vybojovali slávisté Český pohár, když ve finále, hraném na dvě utkání, porazili Spartu. Po domácí remíze 1:1, kterou svým gólem zařídil Robert Segmüller, dobyli slávisté Letnou vítězstvím 3:1. Branky vstřelili Robert Segmüller, Zdeněk Klimeš a František Veselý. Vítězové nastoupili v sestavě Zlámal – Biroš, Mareš, Luža, Smolík – Jebavý, Grospič, Klimeš – Veselý, Segmüller, D. Herda. V průběhu zápasu střídal Cipro. Trenérem vítězů byl Jaroslav Jareš.

Ve finále Československého poháru 1974, hraném na dvě utkání, slávisté padli se Slovanem Bratislava na Tehelném poli v Bratislavě. Po vítězství v Praze 1:0 stejným rozdílem prohráli v odvetě a po prodloužení odešli poraženi na střely ze značky pokutového kopu.

V reprezentaci to měl Pavol Biroš velmi těžké. Pravidelně byl v nominaci, ale na hřiště se moc nedostával. Asistentem hlavního trenéra Václava Ježka byl Jozef Vengloš, který byl zároveň také trenérem Slovanu Bratislava. Tak to bylo tehdy u reprezentací, nejen ve fotbalu, zavedeným zvykem. Když byl jeden trenér Čech, musel být druhý Slovák.

Slovan Bratislava měl v té době vynikající sestavu, v níž dominovala sehraná obrana Pivarník - Ondruš - Čapkovič - Gőgh, za níž chytal Viktorův reprezentační náhradník Alexander Vencel. Toto složení obrany fungovalo i v reprezentaci. Měnilo se jen výjimečně, když byl některý hráč zraněný.

Nutno však podotknout, že Ján Pivarník, který hrál na Birošově místě pravého obránce, byl mimořádně kvalitní fotbalista. V roce 1974 byl dokonce vyhlášen Nejlepším fotbalistou Československa. Jiný vynikající hráč té doby, dvojnásobný fotbalista Československa z let 1970 a 71, Karol Dobiaš se proto musel přesunout z pravé obrany do zálohy.

I když si Pavol Biroš připisoval další reprezentační starty jen sporadicky, byl dlouhodobě stabilním členem kádru národního týmu. Jak už jsem uvedl, jako náhradník byl také u velkého úspěchu československého výběru – titulu mistrů Evropy 1976. V kádru s ním byli i další slávisté - Dušan Herda a František Veselý, který rozhodl jako střídající semifinále. Pavol Biroš strávil semifinále s Nizozemskem i finále s Německem na střídačce, i když to jednu dobu vypadalo, že by do finále mohl nastoupit, neboť levý obránce Koloman Gőgh měl zdravotní problémy. Trenéři dokonce poslali Biroše rozcvičovat, ale Gőgh nakonec celý zápas dohrál.

V reprezentačním kádru byl tři roky. V silné konkurenci nastoupil do devíti utkání. Životním výkonem se blýskl v zápasu Československo – Skotsko, který se hrál 13. října 1976 na Letné před 38 tisíci diváky. Československo vyhrálo kvalifikační duel o postup na mistrovství světa 2:0. Góly vstřelili Antonín Panenka a Ladislav Petráš. Pavol Biroš hrál pravého obránce místo Pivarníka v „bělehradské“ obraně po boku Ondruše (v utkání byl vyloučen), Čapkoviče a Gőgha. Byl označen nejlepším mužem zápasu.

S předčasným koncem kariéry dlouholetého šéfa slávistické obrany, stopera Jana Mareše, který hrával nejčastěji ve dvojici s Jánem Lužou, se Pavol Biroš v klubu přesunul z pozice pravého beka více do středu, kde nastupoval nejčastěji ve dvojici s Josefem Frydrychem či Jiřím Grospičem. Jako stoper alternoval také v reprezentaci.

S příchodem Karla Nachtmana a Jozefa Oborila se zase přesunul na kraj obrany, kde už měl ale konkurenci v Miroslavu Pauříkovi, který přišel jako posila z Třince. Byl však vždy spolehlivý a univerzální. Dokázal zahrát vpravo, na stoperu, ale také na postu levého obránce. Se Slavií se loučil v závěru roku 1978. Nebylo mu ještě ani šestadvacet let. V letech 1972 až 1978 odehrál v prvním mužstvu Slavie celkem 266 zápasů, z toho 135 ligových.

Dostudoval vysokou školu a táhlo ho to domů. Na rozdíl od jiných slovenských fotbalistů ve Slavii té doby (například bratři Herdové), kteří v Praze „zakořenili“ natrvalo, se Pavol Biroš nikdy se netajil tím, že se chce po studiích vrátit na rodné Slovensko.

Jeden a půl sezonu ještě strávil v Lokomotivě Košice, kde si zahrál ligu v jednom týmu například s Jánem Kozákem. Pak se přesunul do rodného Prešova. V Tatranu hrál nejvyšší československou soutěž ještě další tři roky. K poslednímu ligovému utkání nastoupil v září 1984. Bylo mu jen 31 let a pět měsíců. Víc mu problémy s kolenem po několika operacích už nedovolily.

Ligovou kariéru uzavřel na metě 214 odehraných utkání (135 za Slavii, 42 za Košice a 37 za Prešov). Za 11 ligových sezon nebyl nikdy vyloučen a nasbíral pouze 20 žlutých karet. Jeho nejčastějšími spoluhráči v ligovém dresu byli slávisté František Veselý, František Cipro, Dušan Herda, Robert Segműller, Miroslav Stárek, Josef Jebavý, Peter Herda, Jan Mareš, Jiří Grospič a Ivo Lubas.

Jistou kuriozitou je, že Pavol Biroš za celou prvoligovou kariéru vsítil v 214 utkáních pouze jeden jediný ligový gól. Útěchou mu mohlo být, že ho vstřelil tomu nejlepšímu z nejlepších – Ivo Viktorovi.

Brankáři mistrů Evropy, nejlepšímu hráči evropského šampionátu 1976, který se stal ve stejném roce také 3.nejlepším hráčem Evropy (nejlepší hráč světa se tehdy ještě nevyhlašoval). Zlatý míč 1976 získal Franz Beckenbauer.

Utkání se hrálo v říjnu 1975 na Julisce. Slavia nad Duklou v malém pražském derby zvítězila 2:3. Pavol Biroš otevřel skóre v 13.minutě. Další branky vítězů vstřelili Peter Herda a František Veselý. Za poražené skóroval dvakrát reprezentační ostrostřelec Zdeněk Nehoda.

Po konci fotbalové kariéry využil svého vzdělání a titulu JUDr, který získal na pražské Právnické fakultě Univerzity Karlovy, kde promoval v roce 1977 (spolu se spoluhráčem Františkem Ciprem). 

Byl dlouholetým respektovaným soudcem krajského soudu. Také v soudcovském taláru si zachoval vlastnosti, kterými proslul už jako fotbalista. Tedy vysoký kredit, noblesu, eleganci, slušnost, spolehlivost a pracovitost.

Dokud mu to zdravotní stav umožňoval, zahrál si rád ve volném čase fotbálek a tenis. Sport také velmi rád sledoval a navštěvoval v hledišti. Nejen fotbal, ale také házenou, která byla v Prešově vždy populární, a ke které měl přes manželku a bratra vztah.

Pavol Biroš v pozdějších letech spojil svůj život s bývalou vynikající československou házenkářkou Boženou Mažgútovou, čtyřnásobnou mistryní Československa v dresu ZVL Prešov.

Božena Mažgútová patřila mezi nejlepší házenkářky osmdesátých let. A to nejen v Československu. V družstvu Prešova si v ročníku 1986/87 zahrála semifinále Poháru evropských mistrů proti Hypobanku Vídeň. Nastupovala na postu křídla. Dlouhodobě patřila k nejlepším střelkyním v prvoligové soutěži.

Na olympijských hrách v roce 1988 v Soulu byla s družstvem Československa pátá, když postup do semifinále utekl jen těsně. Z mistrovství světa 1986 v Nizozemsku má stříbrnou medaili. Byla kapitánkou družstva. Reprezentovala také na světovém šampionátu v roce 1982 v Maďarsku (5.místo). V reprezentačním dresu nastoupila celkem k 215 mezistátním utkáním.

Československé házenkářky tehdy patřily ke světové špičce. Božena Mažgútová byla mezi nejlepšími světovými házenkářkami. Zahrála si dokonce za výběr světa v roce 1985 ve Vídni. Byla nejlepší házenkářkou Československa roku 1984. Je členkou Síně slávy slovenské házené. Patří mezi československé a slovenské sportovní legendy.

Pavol Biroš měl o tři roky staršího bratra Petera, který se stal také významným prešovským občanem. Peter Biroš byl úspěšným lékařem. Vypracoval se na špičkového zubního chirurga. Více než tři desetiletí vedl týmy zubních lékařů a stomatochirurgů v prešovské nemocnici. Byl také ředitelem nemocnice.

Činný byl jako komunální i celostátní politik. Ve volebním období 2002 – 2006 byl členem Národní rady Slovenské republiky. V mladí se aktivně věnoval také fotbalu a atletice. Dlouhé roky byl klubovým lékařem a čelným funkcionářem (určitou dobu také předsedou) prešovského házenkářského klubu. Zemřel vloni ve věku 74 let.

Manželé Božena Mažgútová-Birošová a Pavol Biroš, slavní a vážení prešovští rodáci, byli v roce 2021 na slavnostním večeru společně uvedeni do Síně slávy prešovského sportu.

Pavol Biroš už bohužel in memoriam. Zemřel 12.srpna 2020 ve věku 67 let. Měl dlouhodobé problémy se srdcem.

V srdcích slávistických fotbalových pamětníků však zůstává stále jako elegantní hráč a fotbalový džentlmen.

Další zdroje: vzpomínky autora, webové stránky SK Slavia Praha, statistiky CS Fotbal