Článek
Pro mladší upřesňuji, že to bylo v dobách, kdy neexistovaly mobilní telefony, internet, streamovací služby ani soukromé televize. Byly pouze dva televizní programy státní, tedy socialistické Československé televize. V té byly, až na výjimky, jen seriály z české a slovenské televizní produkce. Obvykle měly premiéru v neděli večer, dnes by se řeklo v hlavním vysílacím čase. To většinou v osm večer po zprávách a nedělní chvilce poezie zasedly celé rodiny k „bedně“. Ta ještě neměla ovladač, ale ono stejně nebylo kam přepnout. Ani reklamy, které by přerušovaly film či seriál, tehdy ještě neexistovaly.
Zahraniční seriály se vysílaly velmi omezeně. Většinou se značným zpožděním od jejich premiéry v mateřské zemi. Ze západní produkce občas něco „nezávadného“ z Francie či Německé spolkové republiky, tedy západního Německa. Sem tam ale něco zajímavého soudruhům „uteklo“. Mezi takové výjimky patřil britský TV seriál „Profesionálové“, z kterého se několik dílů vysílalo v ČST už před rokem 1989. Nákupčí si zřejmě mysleli, že je to neškodná kriminálka, než zjistili, že v řadě dílů jsou jako ti zlí vykresleni agenti pověstné ruské KGB. Tyto díly tak mohli diváci vidět až po sametové revoluci. I tak bylo těch pár „nezávadných“ dílů, které se vysílaly v Československu před rokem 1989, naprostým zjevením.
Tak v takové době se v Československé televizi objevil jugoslávský seriál „Horký vítr“ z roku 1980. V originálu „Vruč vetar“. Byl to také vlastně tak trochu zázrak, že ho cenzoři do vysílání vůbec pustili. I když to byl seriál z tehdejší Jugoslávie, tedy spřátelené země ze socialistického tábora. Byl totiž všechno, jen ne socialisticky a budovatelsky příkladný.
"Šurda"Šurdilovič byl v socialistické televizi také tak trochu zjevením z jiného světa, i když do západní produkce měl pochopitelně hodně daleko. „Šurda“ byl totiž naprostý flegmatik s nepřekonatelným odporem k jakékoliv práci. Nebyl proto zrovna typickým hrdinou socialistické doby. Příkladným a uvědomělým socialistickým pracovníkem, kterými nás jinak zásobovala tehdejší Československá televize a kterými byly naplněny nedělní české seriály typu Nejmladší z rodu Hamrů, Muž na radnici, Žena za pultem, Okres na severu, Inženýrská odysea, Plechová kavalérie a mnohé další „skvosty“, na které celý národ koukal, protože jiná možnost nebyla. Druhý den si o tom všichni v práci vyprávěli. Fakt je, že tohle už nezažijete, protože dneska v neděli večer každý sleduje něco zcela jiného.
První uvedení tohoto seriálu v Československu se datuje do roku 1982. Tehdy ještě o nějakém uvolnění situace, „perestrojce“, nebylo ani vidu ani slechu. Je tedy s podivem, že „Šurda“ u socialistických cenzorů prošel. Možná si mysleli, že ho televizní diváci budou za špatný přístup k práci odsuzovat. Opak se však stal pravdou. Češi, národ Švejka, se samozřejmě do „Šurdy“ Šurdiloviče zamilovali. Zbožňovali jeho lemplovství a bezstarostnost.
Hlavní hrdina přišel z malého jihosrbského města do Bělehradu za lepším životem a ubytoval se u svého svérázného strýce Firgy. Šurdilovičovou nejoblíbenější činností bylo flákání se a vyspávání. Z postele ho dostala jen vůně uvařené kávy. Poté, co konečně vstal, tedy kolem poledne, vymýšlel nejrůznější způsoby, jak přijít k penězům, ale aby se přitom hlavně moc nenadřel. „Šurda“ byl prostě výstavní lenoch, který se rád bavil, zpíval a tančil, měl rád lidi a život. Byl to také velký hypochondr, čímž si samozřejmě musel získat sympatie mnoha diváků.
Kvalita jednotlivých dílů byla kolísavá. Některé záležitosti už ani mladší generace nemůže pochopit nebo už k smíchu s odstupem doby nejsou. Myslím, že mnohé pamětníky však pobaví 6.díl, který se zabývá sháněním nového bytu a snahami, jak si všemožnými způsoby obstarat co nejvíce bodů a oblafnout komisi pro jeho snadnější získání. Mladší ročníky to nejspíš nemohou pochopit, ale pamětníci vědí, že i v tehdejším Československu existovaly pořadníky na byty a uchazeči byli obodováni a podle toho měli větší či menší šanci na získání bytu. I v Československu se v této souvislosti dělo leccos, i když „Šurdovy“ mimořádné vynalézavosti dosáhli asi jen někteří.
Humor seriálu je postaven především na nebývalé výřečnosti hlavního hrdiny, který kudy chodí, tudy trousí jen tak mimochodem s vážnou tváří slovní „perly“. Jako správný fluktuant střídá zaměstnání. Taxikář, závozník, hlídač v samoobsluze, kde jediným zlodějem, kterého chytne, je jeho kamarád, kterého vzápětí pustí. Nakonec skončí, tak jak začínal, tančící a vyprávějící „geniální“ holič.
„Šurda“ se pokusil uchytit také v západním Německu jako gastarbeiter. Už jen tato možnost byla pro českého diváka v té době nepředstavitelná, že si jen tak může vyjet za prací na Západ. Stesk po domově ho však přiměl k návratu. Svůj bohémský způsob života nezměnil ani poté, co se oženil s atraktivní letuškou a narodil se jim syn.
Na CSFD je seriál ohodnocen 85 procenty, což je na poměry tohoto diváckého serveru velmi slušné hodnocení. Hvězdou seriálu byl pochopitelně představitel hlavního hrdiny, Ljubiša Samardžič. Herec pocházející z makedonské Skopje. Patřil dlouhé roky mezi nejobsazovanější jugoslávské herce. Během dlouhé kariéry získal šest ocenění „Zlatna arena“ na festivalu v Pule pro nejlepšího herce. Další významná mezinárodní ocenění obdržel v Benátkách v roce 1967 a v Sorentu v roce 1975. Řada filmů, ve kterých hrál, byla uvedena na prestižních filmových festivalech v Cannes, Karlových Varech, Berlíně či Benátkách. Zemřel v roce 2017 ve věku 80 let.
Na tom, že se stala postava „Šurdy“ Šurdiloviče v Československu tak populární, měl zásadní podíl skvělý český dabing. V tom sehrál klíčovou roli znamenitý a velmi populární český herec, nedávno zesnulý Karel Heřmánek, který byl pro dabing této postavy jako stvořený. Typově a hlasově naprosto ideální. Ostatně dobře ho známe jako Fešáka Huberta ze stejnojmenného filmu. To byl „vykuk“ podobného ranku, jen z jiné doby. Vedle něj se pak na českém znění podíleli také další skvělí herci-dabéři jako Rudolf Hrušínský, Jiří Hálek, Jiří Adamíra, Vladimír Brabec, Milan Neděla, Jaroslava Obermaierová, Jan Teplý a mnoho dalších.
Samotný jugoslávský seriál byl, dalo by se říct, smutně veselý. Takový ale byl život v socialismu. I ten tehdejší socialismus se však zemi od země lišil. Co bylo někde běžné, bylo jinde naprosto nemožné. V Jugoslávii byly znát větší sociální rozdíly mezi lidmi, na které jsme nebyli zvyklí z tehdejšího Československa. Na druhou stranu byl v této zemi přece jenom tak trochu cítit kapitalismus. Nebylo vše znárodněné, jako u nás, a také výjezdní režim a styk se Západem byl výrazně volnější. Na Západ se tak dostal i obyčejný „nemakačenko Šurda“, aby zjistil, že tam mu takový vztah k práci rozhodně neprojde a stýská se mu po domově.
To Čechoslováci si ve stejné době o vycestování na Západ či dokonce o práci tam mohli leda nechat zdát. Ač nám dnes jeden významný politik tvrdí, že pracovat na prestižním postu v kapitalistické cizině bylo pro naše občany tehdy zcela normální, není to pravda. Do kapitalistických zemí se z tehdejšího Československa dostávali ve speciálním režimu většinou pouze sportovci, kteří reprezentovali zemi. Na delší pracovní pobyt pak především důkladně prověření soudruzi. V případě pracovníků podniků zahraničního obchodu to byli vždy velmi loajální a perspektivní nomenklaturní kádry. Tedy lidé bezmezně oddaní komunistickému režimu a spolupracující se Státní bezpečností. Mezi takovými by se takový „Šurda“ Šurdilovič jistě neuchytil. Ale to už je zase jiný „seriál“.
