Článek
Vyrůstal v Lysovicích u Vyškova, kde také začínal s fotbalem. Už od patnácti hrál za muže okresní přebor. V necelých sedmnácti si jej vzal na zkoušku do Brna známý mládežnický trenér Zbrojovky František Harašta. Ještě jako útočníka. V juniorce ho trenér Josef Jaroš postupně začal v sestavě posouvat dozadu.
Definitivně se na pravého beka přeškolil na vojně v Dukle Tábor. Při zranění Jindřicha Svobody mu trenér Josef Masopust, vicemistr světa z roku 1962, dal hned po návratu do Brna šanci v lize. Jednadvacetiletý bek v československé nejvyšší soutěži debutoval v 1.kole ročníku 1977/78 proti Plzni. Zbrojovka zvítězila 3:1 a nastartovala tak skvělou pouť sezonou, na jejímž konci byl historický mistrovský titul.
Josef Mazura ve svém prvním ligovém ročníku odehrál 29 zápasů. Chyběl pouze jednou, v říjnu 1977, v 7.kole, když se ženil. Jak později vzpomínal dle klubového webu Zbrojovky: „Svatba byla v sobotu a v neděli jsme hráli se Spartou. Měl jsem být na srazu v osm ráno a přijel jsem až někdy v jedenáct, takže mě Masopust nepostavil. Docela mě to mrzelo, protože jsme vyhráli 3:0.“
Brněnský klub měl vyzrálý tým plný výborných fotbalistů, do něhož skvěle zapadli dva mladíci. Vedle Mazury také rychlonohý a střelecky disponovaný útočník Petr Janečka, který přišel ze Zlína, respektive tehdy Gottwaldova. Tým dal z podstatné části dohromady už předchozí trenér František Havránek, ale naplno jeho schopnosti rozvinul až jeho nástupce Josef Masopust, který preferoval ofenzivní a technický fotbal.
Sám takovým ofenzivním a technicky nadprůměrně vybaveným fotbalistou byl. V té době mu nebylo ještě ani padesát, a tak to na hřišti svým svěřencům ještě občas při tréninku předvedl. Byl přátelským člověkem. Pohodu v týmu vyznával i jako trenér. Dal svým hráčům více volnosti v herním projevu i mimo hřiště. Vytvořila se výborná parta, která fungovala fotbalově i lidsky.
V brance byl jistotou spolehlivý pelhřimovský rodák Josef Hron, jenž odchytal za Zbrojovku 246 prvoligových utkání. Na pravém kraji obrany „tvrdil muziku“ mladý Josef Mazura. Ve středu obrany kraloval vysoký kapitán týmu, zkušený Rostislav Václavíček, který „neslezl z hřiště“. V letech 1972-81 nastoupil do 280 po sobě jdoucích prvoligových utkáních bez přerušení. Zdatně mu sekundoval další urostlý a řízný stoper Karel Dvořák, jenž se vrátil do rodného města z úspěšného působení v pražské Dukle, s kterou vyhrál v sezoně 1976/77 titul. Levého beka hrával nejprve zkušený Jan Klimeš, poté Jablonečák Jaroslav Petrtýl.
Záloha odehrála takřka celou sezonu ve stabilním složení Kotásek – Jarůšek – Pešice. Tvůrce hry Karel Jarůšek si náramně rozuměl s Josefem Pešicem, který do Brna přišel z pražské Sparty. Oba byli výborně technicky vybavení a uprostřed zálohy vymýšleli nápadité kombinace. Vítězslav Kotásek měl vedle technické kvality i „dvoje plíce“.
Útok se také vyprofiloval do jasné trojice Janečka - Kroupa - Kopenec, která se neměnila, když to nebylo nutné. O gól se staral zejména střelecky disponovaný Karel Kroupa, nejlepší střelec v historii Zbrojovky, člen Klubu ligových kanonýrů a Nejlepší fotbalista Československa 1977. Výrazně přispíval i rychlík Petr Janečka. Dařilo se i Janu Kopencovi, který přidal na levém křídle v titulové sezoně osm gólů. V sestavě zaskakovali také Libor Došek st., Jindřich Svoboda a Jiří Hajský.
Celé si to skvěle sedlo. Jak rostly výkony týmu, nahoru výrazně šel i zájem fanoušků. Na stadion Za Lužánkami, který měl kapacitu kolem 50 tisíců diváků, chodily obrovské návštěvy, běžně se v hledišti scházelo až 30 tisíc lidí a při výjimečných zápasech bývaly tribuny zcela zaplněné. Tisíce fanoušků doprovázely tým i na venkovní ligové zápasy. Ten jim to vracel výbornými výkony.
O Zbrojovce bylo slyšet i v Evropě. Na podzim 1978 si zahrála Pohár mistrů evropských zemí, v kterém vypadla ve druhém kole s Wislou Krakov. O rok později už byla výrazně úspěšnější, když se probojovala až do čtvrtfinále Poháru UEFA, v kterém nestačila na pozdějšího vítěze Eintracht Frankfurt. Za bundesligový klub hrál například výborný Jihokorejec Bum-Kun Cha a němečtí mistři světa Bernd Hölzenbein a Jürgen Grabowski. V obraně kraloval skvělý rakouský stoper Bruno Pezzey.
O zápasu s Eintrachtem Frankfurt se také traduje, že to bylo utkání, na které pravděpodobně přišlo nejvíce diváků v historii stadionu Za Lužánkami. Bylo to 19. března 1980. Oficiální návštěva na toto utkání čtvrtfinále Poháru UEFA činila dle webu Masarykovy univerzity rekordních 52 tisíc platících diváků!
Pro Zbrojovku byl ligový titul roku 1978 bohužel jediným v její historii. Následující dvě sezony se ještě držela v popředí tabulky. V sezoně 1978/79 skončila třetí a v dalším ročníku dokonce druhá. Pak už to šlo bohužel silně z kopce.
V létě 1980 skončil úspěšný trenér Masopust, který využil nabídku trénovat v Belgii. Do druholigového Hasseltu ho o rok později následoval i brněnský kapitán Václavíček. Už dříve z Brna odešel Josef Pešice do pražské Slavie. Jiní, jako například Jan Klimeš, Jan Kopenec či Vitězslav Kotásek, ukončili kariéru na vrcholové úrovni. Kvůli problémům se zády předčasně skončil také další stoper Karel Dvořák. Do Jablonce se vrátil Jaroslav Petrtýl.
Rozpadla se kostra týmu. V rychlém sledu se měnili trenéři. Masopusta nahradil bývalý slovenský útočník Valerián Švec, ale vydržel pouze jednu sezonu. Stejně tak později velmi úspěšný Karel Brückner, kterého nahradil bývalý hráč Sparty a Slavie Josef Bouška, jehož po krátké době zase vyměnil bývalý slovenský brankář Viliam Padúch. Mužstvo procházelo generační obměnou a nebylo dostatečně kvalitně doplněno.
Josef Mazura tak v brněnském klubu zažil mnohem horší časy, které přišly překvapivě brzy po největším úspěchu klubu. V sezoně 1980/81 skončila Zbrojovka na 12.místě. O rok později na tom byla jen o jednu příčku lépe. Pět let po titulu z nejvyšší soutěže v červnu 1983 sestoupila! Marně pak bojovala několik sezon o návrat zpět. Do nejvyšší soutěže se vrátila až v létě roku 1989.
Poslední prvoligový zápas v československé lize tak Josef Mazura odehrál už v červnu 1983, v pouhých 27 letech. Zbrojovka prohrála v Košicích 3:2. Skončila předposlední a opustila nejvyšší soutěž. V sestavě s Mazurou nastoupili v košickém duelu také čtyři pamětníci mistrovského titulu: Hron, Jarůšek, Janečka a Svoboda. Na záchranu ligové příslušnosti ani to nestačilo.
V době sestupu Zbrojovky byl Josef Mazura v nejlepších fotbalových letech. Jeho spoluhráč, o rok mladší křídelník Petr Janečka, zamířil do pražských Bohemians, které byly čerstvým mistrem ligy. Mazura ale zůstal brněnskému klubu věrný i po pádu do druhé ligy. Odehrál ve Zbrojovce celou tuzemskou kariéru.
V nejvyšší soutěži nastoupil do 163 utkání. Vstřelil jednu branku, a to hlavou. Šestnáct startů a dvě branky si v brněnském dresu připsal v evropských pohárech. 80 utkání, s osmi vstřelenými góly, přidal ve třech sezonách v druhé lize.
V roce 1986 dosáhl hranice třiceti let a využil možnosti odejít legálně do zahraničí. V té době se už snížila původně velmi tvrdá hranice 32 let a podmínka 40 reprezentačních startů či výrazného úspěchu s národním týmem. Mohl jít „ven“ tedy „už“ ve třiceti. Navíc měl „v kapse“ olympijské zlato. Odcházel ale pouze z druholigového klubu. Nemohl si příliš vybírat. Jeho cesta tak mířila, jak bylo tehdy častým zvykem, do menšího klubu nižší soutěže v sousedním Rakousku.
Zabydlel se v SKN St. Pölten. V létě 1986 se tam potkal s bývalým ligovým soupeřem, „fotbalovým básníkem“ a záložníkem Bohemians Antonínem Panenkou, mistrem Evropy 1976, který do klubu přestoupil rok předtím z Rapidu Vídeň, kde zažil v letech 1981-85 skvělé časy. Na ty se mu podařilo v St. Pöltenu navázat. Tým s Panenkou a Mazurou v sestavě vyhrál třetí rakouskou ligu a posunul se o soutěž výš.
Josef Mazura poté přestoupil do belgického Sportingu Hasselt, kde měl velké jméno Josef Masopust, který klub v období 1980-84 trénoval. Bývalého svěřence ze Zbrojovky belgickým funkcionářům neváhal doporučit. Mazura se tu potkal v druholigovém týmu s dalším Čechem a bývalým ligovým soupeřem, brankářem pražské Dukly Jaroslavem Netoličkou. Strávil v Belgii sezonu 1987/88 a vrátil se zpět do Rakouska.
V létě 1988 přestoupil do Stockerau. Ve městě, které leží pouze 25 kilometrů od Vídně a má zhruba 17 tisíc obyvatel, zažil krásné roky a kariéru si tu výrazně prodloužil. S místním druholigovým klubem také senzačně vyhrál v sezoně 1990/91 národní rakouský pohár, když ve finále porazil silně favorizovaný Rapid Vídeň.
Skromný druholigový rakouský klub si díky tomu zahrál v sezoně 1991/92 Pohár vítězů pohárů. V 1.kole mu los přidělil nesmírně těžkého protivníka - anglický velkoklub Tottenham Hotspur z Premier League. Pětatřicetiletý Josef Mazura v obou utkáních bránil slavného anglického ostrostřelce a reprezentanta Garyho Linekera. Stockerau oba zápasy prohrálo těsně 0:1, ale druhý nejlepší fotbalista Evropy roku 1986 gól nevstřelil.
Domácí utkání hrál SV Stockerau mimořádně na vídeňském stadionu Ernsta Happela před více než 15 tisíci diváky. Za stavu 0:1 domácí kapitán Michael Keller kopal penaltu, mohl stav utkání vyrovnat, ale norský brankář Erik Thorstvedt jeho přízemní střelu k tyči skvělým zákrokem vyrazil.
I tak to byl pro malý rakouský klub a jeho fanoušky obrovský zážitek. Josef Mazura si navíc v 35 letech zkompletoval účasti v evropských pohárech. Zahrál si všechny tři tehdy existující. Se Zbrojovkou Pohár mistrů a Pohár UEFA a se Stockerau Pohár vítězů pohárů.
Ve Stockerau strávil deset let. Menší část doby tu s ním působili i další bývalí brněnští spoluhráči Karel Jarůšek a Libor Došek, a také bývalý Duklák a Vítkovičák Miroslav Gajdůšek. Většinu času ale byl v týmu jediným Čechem. Poslední zápas za místní klub odehrál v téměř 43 letech. V dubnu 1998 se loučil v utkání 2. rakouské ligy SKN St. Pölten - SV Stockerau.
Rakouské působení zakončil tam, kde ho odstartoval - na stadionu St. Pölten. Ve Stockerau zanechal výraznou stopu. Má tu dodnes mnoho přátel. Je zasloužilým občanem města.
„Pepi“ Mazura, jak mu v Rakousku říkají, při setkání s kamarády ve Stockerau, kde se po letech vzpomínalo na slavné utkání s Tottenhamem a jeho souboje se slavným Gary Linekerem.
Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let patřil mezi nejlepší ligové beky. v seniorském reprezentačním „A“ týmu Československa ale nastoupil pouze do jednoho utkání. To bylo navíc trochu neobvyklé. Soupeřem československé reprezentace nebyl reprezentační tým jiné země, ale výběr UEFA, za který nastoupily hvězdy evropského fotbalu.
Pamětníci jistě budou znát jména Koncilia, Kaltz, Pezzey, Stojkovič, Kipiani, Antognoni, Šurjak, Blochin či Michel. Přátelské utkání se hrálo u příležitosti výročí 80 let vzniku fotbalové asociace na území Československa. V srpnu 1981 na Strahově před 35 tisíci diváky domácí tým zvítězil 4:0. Josef Mazura nastoupil do druhé půle.
Několikrát byl na reprezentačních srazech jako náhradník. Více příležitostí už ale nedostal. V silné konkurenci výborných pravých obránců, mezi které patřili hlavně Jozef Barmoš z bratislavského Interu, František Jakubec z Bohemians či Ján Kapko z pražské Dukly, dával trenér Jozef Vengloš přednost zejména Barmošovi. Mazurovi navíc silně ublížil pokles výkonnosti Zbrojovky a následný pád do druhé ligy.
Vynahradil si to v olympijském výběru Československa, v němž nastoupil do 16 utkání (další dvě přidal v reprezentačním „B“ týmu). Olympijský tým došel v roce 1980 až do finále turnaje, v kterém v Moskvě porazil gólem Mazurova brněnského spoluhráče Jindřicha Svobody fotbalisty Východního Německa.
Josef Mazura byl stabilním členem sestavy trenéra Františka Havránka, kterou stojí za to připomenout. Finálová vypadala takto: Seman – Mazura, Radimec, Macela, Rygel - Rott, Berger, Štambacher - Pokluda, Vízek, Lička. Pokludu střídal P.Němec, Vízka J.Svoboda.
Po skončení hráčské kariéry se vrhl na trenérskou dráhu. Začal v Rousínově. Na přelomu tisíciletí dělal asistenta Karlu Večeřovi v Drnovicích. Společně dovedli vesnický klub ke třetímu místu v lize a do Poháru UEFA. Pak ale Drnovice sestoupily. Svaz je kvůli podvodům přeřadil až do třetí ligy. Za dva roky se už pod vedením hlavního kouče Mazury vrátily do nejvyšší soutěže. Klub měl však finanční potíže a zase sestoupil.
Pak vedl dvě sezony se střídavými úspěchy Zbrojovku, tehdy pod názvem 1.FC Brno. Jednu sezonu působil v Trnavě, s kterou se probojoval do finále Slovenského poháru. Po krátkém angažmá ve Zlíně (2008), vedl dvě sezony Slovácko, se kterým se (jako druholigovým týmem) podíval do finále Českého poháru 2008/09. Pak dva roky trénoval Opavu, s níž postoupil do druhé ligy.
Poté působil v druholigové Karviné. Načež se po letech vrátil do Brna. Byl trenérem v Líšni, která byla tehdy farmou Zbrojovky. Skončil tam v závěru roku 2016 a od trénování si dal pauzu.
Po více než tříleté pauze se k němu vrátil v rodném Vyškově. Tři roky byl v druholigovém klubu asistentem trenéra Jana Trousila. Zároveň v klubu působil také jako šéftrenér mládeže. V roce 2023 ještě krátce vedl s Pavlem Zavadilem druholigový Prostějov, ale po devíti kolech byli odvoláni.
Jako hlavní trenér odkoučoval 117 prvoligových utkání. V první lize vedl Brno, Drnovice, Slovácko a Zlín. V řadě dalších utkání v nejvyšší soutěži byl asistentem trenéra. Mnoho zápasů pak odvedl jako trenér či asistent také v druhé a třetí lize. Jeho největšími úspěchy v roli hlavního trenéra jsou dvě finále v národních pohárech - s Trnavou a Slováckem.
V Rakousku ho oslovovali „Pepi“. V Česku mu pamětníci říkají „Billy“, anebo také „Skoťák“. Kvůli jeho ryšavým vlasům. Svou hrou důrazné irské či skotské beky také připomínal. Nebyl míčovým kouzelníkem, ale tvrdým a nekompromisním obráncem. Uměl také zaútočit a od pravé lajny přesně odcentrovat.
Jako trenér byl stejný jako hráč. Přímý, poctivý, rovný a důsledný chlap. Takový byl i fotbal, který svým týmům ordinoval, i když ho někteří občas kritizovali, že je moc defenzivní, čemuž se vždy mocně bránil.
Jeho výborný charakter dokresluje i příběh Milana Petržely. Ten je dnes bezkonkurenčním českým rekordmanem v počtu odehraných ligových utkání. Ve 42 letech stále hraje nejvyšší soutěž a blíží se už k 540 ligovým startům. Mnoho dalších utkání odehrál v evropských pohárech. S reprezentací si zahrál na EURU. Ve sbírce má čtyři tituly s Viktorií Plzeň. Dvakrát vyhrál národní pohár. Skvělá kariéra!
Všechno ale mohlo být jinak. Jméno fotbalisty Milana Petržely mohlo zůstat široké veřejnosti zcela neznámé. Žádná velká kariera se konat vůbec nemusela. Kdyby nezasáhl Josef Mazura a mladíka pro velký fotbal před lety nezachránil. Však to také v jednom rozhovoru samotný Petržela přiznal, když doslova uvedl: „Kdo ví, jaký bych měl život nebýt pana Mazury.“
Milan Petržela totiž jako teenager fotbalu na delší dobu nechal. Štvaly ho názory trenérů, že je malý a nikam to nedotáhne. V drnovickém dorostu nehrál pravidelně. Vzdal to. Šel raději pracovat ke svému tátovi, který měl firmu na kovovýrobu. Pak šel na vojnu. Tam si ho našel Josef Mazura, důrazně mu domluvil a přiměl ho k návratu.
„Pan Josef Mazura mě přivedl zpátky do fotbalu. Rok jsem nehrál. Díky němu jsem poté nastoupil v třetí lize v Drnovicích. Postoupili jsme hned do druhé ligy a on mi říkal, že ve druhé lize nemám co dělat, že musím hrát první. V druhé lize jsem odehrál pouze pět zápasů, poté si mě pan Jarolím vzal na Slovácko,“ vzpomínal Milan Petržela po letech v cyklu „Můj první gól“.
Otec dvou synů a děda několika vnuků Josef Mazura slaví v příštích dnech, přesně 23.dubna, sedmdesátiny. Všechno nejlepší!
Další zdroje: vzpomínky autora, ligové a reprezentační statistiky Fotbal.cz, statistiky Transfermarkt, web Zbrojovky Brno, Wikipedie
