Článek
Úvod
V posledních letech sílí v české společnosti debata o „správných hodnotách“, svobodě slova, propagandě a roli občanské společnosti. Otázka je však zásadní: Kdo skutečně určuje, jaké hodnoty platí? A co vlastně dnes znamená propaganda?
1. Hodnoty nejsou univerzální – jsou nástrojem moci
I když se často hovoří o „univerzálních hodnotách“ (demokracie, svoboda, lidská práva), ve skutečnosti v každé epoše a v každé kultuře platilo něco jiného.
- To, co je dnes v Evropě považováno za svaté (např. práva LGBT, multikulturalismus, liberální individualismus),
je v jiných částech světa vnímáno zcela opačně – a naopak.
Kdo tedy rozhoduje?
- Mocenské elity, které mají sílu a prostředky přesvědčit většinu (média, školy, zákony, „osobnosti“).
- V moderním světě to nejsou jen domácí elity, ale často i globální aktéři – velké státy, nadnárodní organizace, globální NGO, zahraniční ambasády.
2. „Vyšší hodnoty“ jako nástroj nátlaku
Pokud někdo argumentuje „vyššími hodnotami“ nad státem či vůlí většiny, často tím jen maskuje zájem konkrétní skupiny – ať už je to politická, ekonomická, nebo kulturní elita.
- Takové „hodnoty“ jsou vždy prosazovány aktivně, s jasným cílem změnit společnost dle vlastního obrazu.
Příklad:
- Když někdo tvrdí, že „demokracie a svoboda jsou nejvyšší hodnoty“, zároveň tím odmítá jakýkoli jiný způsob života (tradiční, autoritářský, kolektivistický) a označuje ho za méněcenný nebo nelegitimní.
3. Propaganda – kdo ji určuje?
Dnes se pojmem „propaganda“ běžně označuje vše, co je v rozporu s „oficiálním narativem“.
- Když Západ financuje videa o „pozitivní realitě“ ve svých zemích – je to veřejná diplomacie.
- Když totéž udělá Rusko nebo Čína – je to propaganda a hrozba pro svobodu.
Ve skutečnosti propagandu dělají všechny strany – rozdíl je jen v tom, kdo má větší mediální a institucionální sílu ji prezentovat jako „pravdu“.
4. Hodnoty a propaganda jsou vždy otázkou výkladu a síly
Každý, kdo prosazuje nějakou hodnotu ve veřejném prostoru, je do určité míry propagandista –
- ať už je to influencer hájící „lidská práva“,
- aktivista podporující Západ,
- nebo politik propagující tradiční hodnoty.
Rozdíl není v morálním náboji, ale v tom, jak úspěšně dokáže získat ostatní na svou stranu a prosadit svůj výklad jako „normální“ či „správný“.
Závěr
V dnešní společnosti jsou „hodnoty“ i „propaganda“ spíš zbraní v boji o moc a vliv, než objektivní daností.
Každý, kdo tvrdí, že stojí na straně „vyššího dobra“, by si měl přiznat, že je jen součástí mocenského zápasu o to, kdo bude určovat, co je správné, přijatelné a co je „nepřijatelná propaganda“.
A pokud někdo šíří hodnoty cizí své zemi, společnosti nebo většině,
je de facto agentem cizí ideologie – bez ohledu na to, jak ušlechtile ta slova znějí.
