Na kolik si Rajchl cení svoji neschopnost? 47 tisíc měsíčně.

V červnu jsem napsal, že vyšetřovací komise ke kauze Dozimetr neměla vzniknout – ne proto, že by někdo chtěl bránit vyšetřování, ale právě naopak. Protože řádné a nezávislé vyšetřování může narušit. V září jsem k tomu pak na základě její dosavadní činnosti doplnil, že jejím hlavním problémem zjevně nakonec nebude, co dokáže napáchat, ale neschopnost jejího předsedy – to, že Jindřich Rajchl nedokáže vůbec nic. Dnes k tomu přidávám třetí poznatek – pro Rajchla je totiž neschopnost zjevně hodnotný artikl, na který umí nalepit pěkně tučnou cenovku. Alespoň o tom svědčí jeho výplatní páska.

Předseda vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny má podle zákona o platu poslanců zvýšený platový koeficient o 0,44 (tedy dostává navíc přibližně 40 % platu běžného poslaneckého platu). Při letošní platové základně to znamená, že Jindřich Rajchl pobírá za předsedání téhle komisi necelých 47 tisíc korun měsíčně. Navíc. Nad rámec svého poslaneckého platu, který mu běží vedle toho. Od chvíle, kdy ho Sněmovna do čela komise zvolila, je to tedy už skoro 190 tisíc korun. A počítadlo běží dál, každý měsíc dalších sedmačtyřicet.

Tady je nutné se zastavit, a říct si, že stejnou částku by dostával jakýkoliv předseda vyšetřovací komise. Zákon počítá s tím, že má jít o náročnou práci, která vyžaduje značnou zátěž nad rámec běžné poslanecké práce. A tak chce tuto zátěž férově ohodnotit. Jenže v Rajchlově případě to tak úplně neplatí – jeho „práce“ zatěžuje maximálně všechny okolo – státního zástupce, soud, i další orgány Sněmovny. Nikdo z nich ale bohužel za tohle doučování základů práva žádný příplatek nedostane.

Podtrženo sečteno – pro Rajchla je předsedání vyšetřovací komise příjemná brigádka. Tak se pojďme podívat, co za to daňový poplatník dostal.

Připomínám bilanci z minula, protože od té doby se nic nezměnilo. Komise prostřednictvím svého předsedy získala jediný dokument – anonymizovanou návrhovou část obžaloby. Tedy listinu, kterou vrchní státní zastupitelství už dřív vydalo podle zákona o svobodném přístupu k informacím, a která je proto veřejná.

Mezitím ale přece jen přibyla jedna novinka. Trestní spis Jindřichu Rajchlovi nevydalo ani státní zastupitelství (tady vše při starém), a nově ani soud. Odůvodnění se přitom nápadně podobá tomu, které už několikrát dostal a zjevně si ho nepřečetl dost pozorně: vyšetřovací komise není orgánem činným v trestním řízení, nemá zákonné oprávnění do trestního spisu nahlížet, a Poslanecká sněmovna svým usnesením nemůže rozšiřovat zákonné pravomoci jakéhokoliv orgánu. Dle reakcí Jindřicha Rajchla se mu ale zatím (i přes obdivuhodnou snahu státního zástupce a soudu) tuhle právnickou trojčlenku nepodařilo vysvětlil. Rád pomůžu: Učebnice základů práva pro neprávníky – strana 5, dělba moci.

Ale kabaret nezastavuje, Rajchl jede dál: pořád nedokáže sehnat ani adresy lidí, které chce předvolat jako svědky. Připomínám, že mu vrchní státní zástupce už v srpnu vstřícně poradil, kde je má hledat, a odkázal ho na zákon o základních registrech. Tedy na nástroj, který každý obecní úřad používá, když potřebuje někomu poslat dopis. Od té doby uplynuly týdny. Opakuji – sedmačtyřicet tisíc měsíčně. Nabídnu ale Jindřichu Rajchlovi ještě jednu nápovědu: obchodní rejstřík. Veřejně dostupný registr, kde se dá za 10 sekund (a zadarmo) zjistit adresa naprosté většiny obžalovaných.

Kdyby takhle pracoval koncipient v advokátní kanceláři, neřešil by se jeho plat. Řešila by se jeho smlouva. Jenže Jindřich „právník“ Rajchl je jiná váhová kategorie. A nechat ho vyřádit za 47 tisíc měsíčně, aby neměl čas zlobit Babišovu šestikoalici jinak – to je cenovka, která se Babišovi a Okamurovi zjevně vyplatí.

Teď k něčemu, co považuju za zásadní. Za Starosty jsem navrhoval, aby jednání komise byla veřejná. Neprošlo to.

Řeknu to na rovinu: my nemáme co skrývat. Postoj Starostů ke kauze Dozimetr je od začátku stejný – bývalého člena, který sedí na lavici obžalovaných, jsme vyloučili hned a bez výmluv. Nemáme jediný důvod, proč bychom se měli bát, co uvidí veřejnost – tedy mimo jiné daňoví poplatníci, kteří se na Rajchlovy patálie skládají. Naopak, právě veřejnost jednání by byla nejlepší pojistkou proti tomu, aby se z komise stal rukojmí Jindřicha Rajchla a jeho pokřiveného pojetí spravedlnosti.

Tak se ptám nahlas: komu vyhovuje, že se jedná za zavřenými dveřmi? Komu se hodí, že veřejnost nevidí, jak to uvnitř vypadá, a musí se spolehnout na to, co jí o tom řekne předseda na tiskové konferenci? Možná tomu, kdo svojí neschopnost maskuje za spiknutí institucí. Jindřich Rajchl si totiž nárokuje, že o průběhu jednání komise bude veřejnost informovat on. Sám ze svých tiskovek, jak se mu to hodí. A ostatní členové komise mu na to kývli.

Já na tuhle hru přistupovat nebudu. V mezích toho, co mi pravidla neveřejného jednání dovolují, budu dál říkat, co se v komisi skutečně děje. Ne proto, abych něco vynášel – ale proto, že občané mají právo vědět, co za své peníze dostávají. Mají právo vidět tohle zoufalství snoubící se s nekompetencí v přímém přenosu.

Ačkoliv to tenhle komický kabaret do jisté míry zastiňuje, na závěr si dovolím připomenout, že jde o nesmírně důležitou věc. A to určitě nesmí zapadnout.

Kauzu Dozimetr vyšetřila policie. Obžalobu podali státní zástupci. O vině a trestu rozhodne nezávislý soud. A já si každý den potvrzuji, že jsem za to hrozně rád – protože kdyby to záviselo na Jindřichu Rajchlovi, nerozhodlo by se nikdy o ničem.

Muž, který za tři měsíce nedokázal sehnat jedinou adresu, který si k žádosti o osobní údaje vybral paragraf o snímání otisků prstů, kterému nevydalo spis státní zastupitelství ani soud, a který si jako argument přinesl rozhodnutí Ústavního soudu, které mluví proti němu – takový člověk by případné viníky k odpovědnosti nedovedl. Zbabral by to. A ti, kdo se skutečně provinili, by se jenom smáli.

Proto v téhle zemi spravedlnost stále dělá nezávislá justice, ne třináct poslanců s hlasovacími tlačítky. A proto jsem i nadále v komisi, která podle mě nemá smysl: aby aspoň někdo počítal, co to stojí, a aby aspoň někdo informoval veřejnost o tom, co se v ní skutečně děje. A budu to dělat dál.