Článek
V červnu jsem tady napsal, že vyšetřovací komise k Dozimetru neměla vzniknout. Bál jsem se přitom hlavně jedné věci, že naruší „živou“ kauzu, a ohrozí legitimní soudní proces. Na tom si trvám. Musím se ale přiznat, že jsem se v jednom ohledu spletl. Zatím to totiž vypadá, že hlavním problémem téhle komise není, co dokáže napáchat. Hlavním problémem je neschopnost jejího předsedy, Jindřicha Rajchla.
Pojďme si udělat bilanci. Předseda Jindřich Rajchl zatím stihl řadu silných prohlášení do médií. A práce? Vyžádal si kompletní trestní spis a k tomu osobní údaje, adresy, rodná čísla a data narození lidí, které chce předvolat. Tedy abych byl přesný, pokusil se o to.
A jaký je výsledek? Komise obdržela prostřednictvím svého předsedy jeden jediný dokument. Anonymizovanou návrhovou část obžaloby. Tedy listinu, kterou vrchní státní zastupitelství už dřív vydalo podle zákona o svobodném přístupu k informacím, a která je proto veřejná. Napsat si o ni mohl kdokoli z vás. Jednoduše, bez vyšetřovací komise, a bez navazujícího servisu a nákladů.
To je výsledek půlročního snažení muže, který na jaře tvrdil, že dosavadní vyšetřovací komise nic nevyšetřily, protože to ani nebylo jejich cílem, a sliboval, že tentokrát to bude jiné.
Míň o právu mluvit, a víc ho… znát?
Jindřich Rajchl zaslal státnímu zástupci dvě žádosti, a čtení je to poměrně dlouhé. Když se ale skutečně začtete, výsledek je - no řekněme rozpačitý. A tak to zjevně vnímá i státní zástupce. Jindřich Rajchl totiž obdržel dvě odmítavé odpovědi. Ve zkratce - trestní spis vám nedáme, nemáte k tomu pravomoc, a vaše právní závěry jsou nesprávné.
Dopisy jsou sice psané klasickou právnickou mluvou, za tou se ale skrývá skutečně anekdotická komunikace. Jindřich Rajchl se totiž jako právnické eso, za nějž se často v diskusích vydává, úplně neblýskl.
Tak například žádost o osobní údaje osob, které chtěl Rajchl předvolat jako svědky, opřel o ustanovení trestního řádu (který se v této věci neaplikuje) upravující povinnost osoby strpět identifikační úkony, jako jsou například tělesné prohlídky, nebo snímání otisků prstů (což má k údajům nezbytným pro předvolání asi tak blízko, jako současná vláda k vyrovnaným rozpočtům).
Vrchní státní zástupce pak Jindřicha Rajchla v jedné ze svých odpovědí informuje, že požadované údaje z hlediska zákona poskytnou nemůže, současně mu ale vstřícně poradí, kde je má hledat. Konkrétně mu cituje zákon o základních registrech, a odkazuje ho tedy na nástroj, který orgány veřejné moci běžně používají, když potřebují někomu něco doručit.
Muž, který si stěžuje, že nemůže vykonávat svou zákonnou pravomoc, se od strany, jež mu právě nevyhověla, dozvídá, že měl požádat úplně jinde a úplně jinak. To se v advokacii obvykle nepovažuje za triumf.
Ústavní soud jako bumerang
A ještě jednu poučku pro začínající právníky by si měl z této eskapády Jindřich Rajchl vzít - argumentujete-li rozhodnutím soudu, dočtěte ho první do konce, aby se třeba neotočilo proti vám. Rajchl se ve své žádosti opřel o usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 27/24 – patrně v přesvědčení, že mu pomůže. Vrchní státní zástupce mu ale z téhož rozhodnutí odcitoval něco, co jde proti Rajchlovým žádostem - komise navzdory svému názvu není orgánem činným v trestním řízení a činnost těchto orgánů nijak nenahrazuje ani nekontroluje. Dokumenty nedostanete.
Státní zástupce se taky „důrazně ohradil“ proti tomu, jak komise zdůvodňuje potřebu dozorového spisu, protože ze zdůvodnění žádostí plyne snaha kontrolovat rozhodování státních zástupců, což zákon výslovně zakazuje. A upozornil, že formulace v žádosti, jako „vznik a fungování korupčních struktur“, samy o sobě presumují existenci trestné činnosti, o níž ale teprve rozhoduje soud. Státní zástupce tak deklaroval, že nelze tímto způsobem zasahovat do presumpce neviny.
Takže muž, který nás ujišťuje, že komise rozhodně nemá jakkoliv nahrazovat soud nebo narušovat řádný proces, dostal od státního zastupitelství vytknuto, že už ve svých žádostech předjímá vinu, a vyhovění těmto žádostem by mohlo narušit řádný proces.
A co dál? Ptejme se na jednoduchou otázku
V posledním příspěvku k vyšetřovací komisi jsem položil řadu otázek. Ani po třech měsících ale nepřišly žádné odpovědi, naopak.
Přibyla otázka nová: Když si předseda komise za šest měsíců nedokázal opatřit ani adresy těch, koho chce předvolat, ani jediný relevantní dokument, čím přesně chce naplnit ta velká slova o vracení víry ve spravedlnost? Protože zatím to nevypadá na vyšetřování. Vypadá to na korespondenční kurz trestního práva, ve kterém vrchní státní zástupce trpělivě opravuje domácí úkoly školáka Rajchla.
Kauzu Dozimetr má vyšetřit policie a rozhodnout o ní soud. Ty svou práci dělají. Komise zatím předvedla jediné: že když politika chce nahradit spravedlnost, může to mít jen dva výsledky, v horším případě to skončí průšvihem, v lepším z toho bude zoufalá šaráda. Nechám na vašem uvážení, kterou cestou jde zatím Jindřich Rajchl.
