Článek
Každý pracující v Česku má ze zákona nárok na základní slevu na poplatníka – letos je to 30 840 Kč ročně. Platí tedy, že na konci roku zůstane v peněžence každému z nás právě o tolik víc. U více než 130 tisíc zaměstnanců to tak ale ve skutečnosti nefunguje – a jsou to právě ti nejzranitelnější. Starostové předložili návrh zákona, který to napraví. A ekonomové ho oceňují.
Kde systém selhává?
Sleva na poplatníka je v současném nastavení nevratitelná. To znamená, že ji pracující může uplatnit jen do výše své daňové povinnosti. Kdo vydělává dost, má vyšší daňovou povinnost, a stát mu ve výsledku uleví víc. Kdo má nižší příjem – protože pracuje na zkrácený úvazek, nastoupí do zaměstnání až v průběhu roku po rodičovské dovolené, nebo kombinuje práci se studiem či péčí o blízkého – vyčerpá ji jen zčásti. Zbývající část mu jednoduše propadne.
Výsledkem je systémový paradox: sleva, která má být nominálně stejná pro všechny, v praxi méně pomáhá těm, kdo ji potřebují nejvíc. Čím nižší příjem, tím vyšší je pravděpodobnost, že část slevy zůstane nevyčerpaná. Jde tedy o regresivní efekt zabudovaný do nástroje, který byl navržen jako plošný a rovný – právě proto je ostatně sleva určená přesnou a pro všechny shodnou částkou, nikoliv procenty.
Současné nastavení tedy nejvíc poškozuje ty, jimž měl tento nástroj pomoci – data ukazují, že až 30 % těch, kdo nemohou slevu čerpat celou, žije v domácnostech neschopných pokrýt nenadálý výdaj. A přitom právě pro ty by plné čerpání slevy mělo cenu zlata.
Co navrhují Starostové, a jak to funguje?
Předložili jsme novelu zákona o daních z příjmů (jde o sněmovní tisk č. 120), která tento problém řeší technicky poměrně jednoduchou, ale efektivní změnou: základní sleva na poplatníka se převede do režimu daňového zvýhodnění. Jde o tentýž mechanismus, který v českém daňovém systému již dnes funguje u slev na děti – tedy o režim, kde nevyčerpaná část slevy nepropadá, ale je poplatníkovi vyplacena jako daňový bonus.
Nominální výše slevy přitom zůstává beze změny – 30 840 Kč ročně. Nenavrhujeme žádný nový právní institut, žádné byrokraticky složité řešení. Existující nespravedlnost řešíme rychle a účinně tak, aby lidem zůstalo víc peněz co nejdřív.
Nikdo nevyčerpá víc, než kolik za něj stát vybere
Jakmile zazní slovo „bonus“, přijde legitimní námitka: jde o zápornou daň, stát bude lidem vyplácet více, než kolik skutečně odvedou – a to přece není fér. Nikoliv podle návrhu Starostů – ten totiž takovou situaci předvídá a řeší.
Výši bonusu navrhujeme zastropovat celkovým odvedeným sociálním a zdravotním pojistným (tedy včetně pojistného odvedeného zaměstnavatelem). Nikdo tak nemůže obdržet více, než kolik stát na pojistném z jeho práce celkem vybral. Jde o přímou vazbu podpory na reálnou ekonomickou aktivitu. Zjednodušeně řečeno – pracuješ a platíš odvody? Můžeš čerpat.
Současně návrh narovnává podmínky i u již existujícího daňového bonusu na dítě, který chce taktéž nově navázat na odvedené pojistné. Odstraňuje se tím dnešní nerovnováha, kdy pracující na podlimitních dohodách o provedení práce mohou čerpat plný bonus i při fakticky nulových odvodech na sociální a zdravotní pojištění – zatímco zaměstnanec na hlavní pracovní poměr s vyššími odvody má mnohdy smůlu.
Jaké budou dopady v praxi a komu to pomůže?
Největší efekt pocítí nízkopříjmoví zaměstnanci. Analýza PAQ Research ukazuje, že u pětiny zaměstnanců s nejnižšími příjmy klesne průměrná efektivní daňová sazba z 33,6 % na 32,3 %. Průměrný přínos pro ty, kteří na bonus dosáhnou, může být přibližně 5 000 Kč ročně – to je zhruba 400 Kč měsíčně v čisté mzdě navíc.
To nezní jako převratná částka. Jenže o tom to je – pro ty, kterým má návrh pomoci, totiž může tvořit podstatnou část měsíčního příjmu: matky vracející se z rodičovské dovolené, senioři pracující na zkrácený úvazek, osoby se zdravotním postižením, studenti přivydělávající si k výuce. PAQ Research odhaduje, že přibližně dvě třetiny vyplaceného bonusu ze slevy na poplatníka by čerpaly právě osoby z těchto skupin – tedy ti, kdo čelí přirozeným bariérám vstupu na trh práce nebo vlivem vnějších okolností mohou pracovat jen v omezeném rozsahu.
Důležitý je i efekt na motivaci k práci. Pokud dnes část slevy tak jako tak propadne, motivace ke vstupu na trh práce nebo rozšíření pracovní aktivity jsou nižší. Plné čerpání slevy naopak posiluje pobídky k legální práci, zejména v hraničních situacích, kdy se člověk rozhoduje, zda se do (legálního) zaměstnání vůbec vrátit.
A konečně – jde i o účinnou podporu znevýhodněných regionů se socioekonomickými problémy, jako jsou Ústecký nebo Karlovarský kraj. Ty dlouhodobě patří mezi regiony s nižšími průměrnými mzdami v Česku. Podíl pracujících s příjmy v dolním příjmovém pásmu je tu vysoký. A právě tyto regiony se tak řadí k těm, kde dnes propadá nevyčerpaná část slevy významnému počtu lidí. Navrhovaná změna by přinesla citelný reálný dopad do rodinných rozpočtů právě v těchto regionech. Podpora by tedy skutečně dorazila k těm, kteří ji nejvíce potřebují – a to je v zájmu nás všech.
A kolik to bude stát?
Celkový dopad na veřejné rozpočty je podle modelace minus 0,5 miliardy korun ročně. Jde o zlomek jednoho promile státního rozpočtu. To je směr, kterým má dle našeho názoru český daňový systém jít – chytrá řešení, která pomáhají tam, kde je to potřeba, nikoliv plošné rozhazování.
