Článek
Bezprostředně před zahájením letních olympijských her 2024 v Paříži jsem vyslechl rozhovor s předsedou Českého olympijského výboru, který se zřejmou rozpačitostí hovořil o podmínkách ruských a běloruských sportovců pro účast na olympiádě.
Pochopil jsem snad správně, že se jednalo o podmínku ( conditio sine qua non) , t.j. bez které účast sportovců nebyla možná. V rozhovoru vyřčena nebyla.
Nicméně z kontextu vyplynulo, že podmínkou pro účast sportovců Ruska a Běloruska bylo stanovisko k agresi Ruska vůči Ukrajině.
To podnítilo u mě časem již potlačenou reminiscenci zejména z období tzv. normalizace totalitního režimu u nás.
Kdo se podrobil přijímacímu či výběrovému řízení pro přijetí na vysoké školy nebo na vybraná pracoviště, v životopisech, které byly součásti přihlášky či žádostí, a při pohovorech či přijímacích zkouškách adepti prohlašovali, ale i podpisem stvrzovali souhlas se vstupem „spojeneckých vojsk“ do ČSSR v roce 1968.
Pro přijímací řízení se jednalo o conditio sine qua non. Bez toho nebylo možno cílit na vysokoškolský diplom, kariérní postup a u vybraných profesí ani na přijetí do pracovního či služebního poměru.
Nesetkal jsem se s případem, že by takovou podmínku, která byla vůči adeptovi uplatněna, někdo nesplnil.
Domnívám se, že demokratické režimy ve vztahu ke svobodě občanů celého světa takové a obdobné conditio sine qua non neznají.
Kde a jak k ní dospěl Mezinárodní olympijský výbor?
