Článek
Říká se, že člověk je tvor společenský.
Pozitivní společenství bývalo nejčastěji vnímáno jako prostředí přátel, které jsme nezištně vyhledávali, vyznačovalo se upřímností a vzájemnou podporou, bylo nám s nimi příjemně. Přátelé, kterým jsme důvěřovali a oni nám.
Když se rozhlédneme kolem sebe. Kolik je kolem nás nyní takových přátel?
Vedle nezbytné profesní spolupráce, rozmanité volnočasové společné zájmy vytváří zdání přátelství. Nicméně s prioritou lásky a obdivem k sobě samým, tedy s vyžadovanou autoritou a respektem druhých. To však naráží na stejné priority druhých.
Skrze osobní zkušenost se nemohu ubránit dojmu, že současné přátelství je založeno ne-li na zištnosti, tak alespoň na vzájemné výhodnosti čili na obchodním principu.
Nemáš-li mi co nabídnout, nemáš mi co říci.
To jsou nová a pro současnost nezanedbatelná, nepřehlédnutelná a charakteristická společenská kritéria, hodnoty.
Vše je v pohybu. Nic nebude a ani nemůže být tak, jako dříve.
Člověk zůstane tvorem společenským. Toliko s postupnou převahou pragmatičnosti a opatrnosti nad shora definovaným přátelstvím.
Bude muset více spoléhat sám na sebe bez pomoci druhých, v duchu výroku filozofa Thomase Hobbese „homo homini, lupus est“.
