Alkoholička

...než před nás servírka postavila dva šálky vonící turecké kávy, doprovázené dvěma naprosto neodolatelnými větrníky.

Maruška se usadila na plastovou židličku, sepnula ruce nad hlavou, protáhla se, našponovala své světlé letní šaty, čímž dala vyniknout oble širokým bokům a velkým volným ňadrům, pohodlně si hovícím na břiše. Byla to pastva pro oči, ale ta krásná dáma mi nedopřála dlouhého obdivování své postavy, stáhla ruce zpět, uhladila si šaty a s potutelným výrazem pravila: „Ale kdepak, ty lichotníku, zase jsem přibrala, ale tentokrát mi to nevadí, a jestli chceš vědět proč, tak já ti to teda povím.“ Načež si lokla kávy, labužnicky uďobla sousto větrníku, ani nečekala na mou odpověď a pustila se do vyprávění.

***

Honzo, byli jsme na dovolené kousek od Františkových lázní, vrátili jsme se teprve v sobotu, a že jsi to ty, tak ti prozradím, že krom krásné přírody a památek to byly žrací orgie. Ale nekoukej tak na mě, já za to nemůžu. Po delší době jsme si vyrazili společně s Kamilou a Leošem, a ty moje kila navíc má na svědomí právě ona. Ta holka má kliku, že jí to nezazlívám a jsem ráda, že je to, jak je, protože ona je vyléčená alkoholička. Respektive abstinující alkoholička, jak o sobě tvrdí, protože jak jí prý kdysi říkal nějaký doktor, tak alkoholizmu se nikdy nezbavíš, můžeš tak leda do smrti abstinovat.

Tahle Kamila to neměla vůbec jednoduché a ten její Leoš taky ne, nebýt jeho obrovské trpělivosti, bůhví, kde by skončila. Ona byla, jak se říká, kvartálník, akorát její chlastací extempore se u ní neobjevovaly co tři měsíce, ale tak jednou nebo dvakrát za rok, ale o to víc to s ní pokaždé zamávalo. Teďka už je to zaplať pánbůh za ní, tak o tom dokáže vyprávět a dělat si srandu sama ze sebe, ale nesmí se ani podívat na špunt, natož si dát jediného loka, to by do toho zahučela zpátky.

Táhlo se to s ní řadu let, dvakrát byla na léčení a teď na dovolené nám po vydatné večeři vyprávěla historku, která se ji dokopala k tomu druhému detoxu:

„Bylo horko jako teďka, já se vracela z práce domů tam u nás na Vinohradech a byla jsem šíleně naštvaná, protože jsem se ten den dozvěděla, že v práci končím, rušili místa a vyhodili mě pro nadbytečnost. Už jsem neměla v hubě alkohol přes půl roku, dostala jsem šílenou chuť na aperol, abych tu nespravedlnost nějak spláchla, ale věděla jsem, že nesmím. Pak jsem potkala známou, chtěla jsem se jí zčerstva vybrečet na rameni, zapadly jsme si pizzošky a já ještě zavolala Leošovi, že se o chvilku zpozdím. Řekla jsem mu proč, on dostal strach, začal mě poučovat o tom, co už jsem dávno věděla a to mě šprajclo ještě víc. Na jedný straně jsem se chtěla držet, když už kvůli ničemu jinýmu, tak kvůli naší tehdy desetiletý dceři, ale na druhý straně mi ten ďábel tady uvnitř hlavy našeptával, že jeden aperol mě přece nezabije. No, nevydržela jsem to, bylo toho na mě moc, byla jsem slabá a pitomá.“

Honzo, po tomhle úvodu se po nás Kamila rozhlídla, zavelela, že dáme všichni čokoládový řez s kokosem, a pokračovala: „Věděla jsem, že mám dost dlouho po posledním antabusu, dala s tou kámoškou první aperol a pak už to šlo ráz na ráz. Kámoška brzy vypadla, že musí domů, mě volal Leoš, kde jsem, tak jsem mu zalhala, že za deset minut dorazím, ale ve skutečnosti jsem si vypnula mobil, aby mě neotravoval, sebrala se a prchla do centra do jednoho pajzlu, kde jsem věděla, že mě nebude nikdo hledat.“

No, my spořádali ten řez, s Frantou jsme na sebe koukali jak zjara, Leoš držel Kamilu za ruku, ta na něj koukala jako na pánaboha, a přitom povídala dál: „Z toho, co se dělo potom, si pamatuju akorát pár zamlženejch střípků, většinu znám jen z vyprávění a zbytek jsem si musela domyslet. Mívala jsem agresivní vopici, v tom pajzlu jsem se poprala, něco jsem jim tam rozmlátila, musela jsem toho vypít fakt hodně, až na mě zavolali policajty. Ti mě šoupli do „luxusního drahýho hotelu“ na záchytku, tam jsem se prej taky chtěla prát, přivázali mě k posteli, a když jsem se druhej den probrala, zhrozila jsem se nad tou troskou, která ze mě zbyla. Byla jsem podělaná, bosá, bez peněz, bez dokladů a bez mobilu, boty a to ostatní jsem musela ztratit v tom pajzlu nebo mi to někdo stačil šlohnout, každopádně to tam pak už nebylo. Pod okem jsem měla moncla, loket naraženej a chtělo se mi blejt nejen z chlastu, ale hlavně ze sebe samotný.“

Kamila stiskla Leošovu ruku a pokračovala dál: „Tady ten můj zlatej chlap mi pak položil nůž na krk a prohlásil, že buď se půjdu okamžitě léčit nebo… No, ukázal mi připravenou žádost o rozvod a vmetl mi do tváře, že v týhle situaci dostane holku do péče samozřejmě on a mně zbyde tak akorát definitivně se uchlastat někde pod mostem…“

Honzo, co ti mám povídat, ti dva byli snad sehraní, jakmile Kamila zmlkla, stačila už jenom objednat další zákusky, a pak se dal do řeči Leoš. Posadil si tam před našima očima Kamilu na klín, ani nemrknul okem, přestože byla nejmíň tak kulaťoučká jako já a začal nám vykládat, jak je šťastnej, že to Kamila zvládla a jak je na ni pyšnej, že se už tolik let drží. Prostě vedl takové ty řečičky, o kterých věděl, že jí posílí sebevědomí, ale kdyby ses mu v té chvíli podíval pořádně do očí, našel bys tam sotva postřehnutelný podtón. Náznak strachu, že by se to mohlo zas vrátit zpátky a záblesk síly a odhodlání, že tu svou ženskou prostě povede dál, protože je jeho a on její.

A teď ti prozradím jeden postřeh, ale radši to nikomu neříkej. Na téma Kamilina bývalého chlastání a posléze už několikaleté abstinence jsme se bavili několikrát, pokaždé to bylo podobné, bylo vidět, jak se ti dva navzájem potřebují a my s Frantou vždycky pak pozdě večer slyšeli přes zeď z jejich pokoje… No, asi si dovedeš představit, co chci říct. Franta už dávno spal a já jim to mohla tak akorát tiše závidět. Ale to nic, promiň, Honzo, to sem asi nepatří.

Jak jsme sedávali v restauraci toho penzionu, všichni okolo nás popíjeli pivo, víno nebo bůhvíco, a my, abychom nepřišli zkrátka, tak jsme to doháněli jídlem, no jen se na mě pořádně podívej. A jedno ti řeknu, s Kamilou se sice moc často nevídám, ale je to moje kámoška, jsem hrozně ráda, že se drží, a než aby do toho měla znovu spadnout, klidně bych se s ní radši ujedla k prasknutí.

***

Maruška zmlkla a zatvářila se vážně, bylo na ní vidět, že je na ty dva hrdá. Potom se uvolnila, znova si dala ruce za hlavu, pořádně se protáhla a pravila: „Víš, Honzo, za ten týden jsem toho snědla opravdu hodně a teď jsem se navíc od tebe nechala zlákat na větrník. Tak jestli to chceš odčinit a udělat jedné staré tlusté ženské maličkou radost, objednej nám po sklínce třináctého pramene na lepší trávení.“

Nu a pro mě bylo obrovskou ctí a potěšením splnit své krásné zralé kamarádce její přání.