Článek
Přišel jsem na svět o tři roky později než můj bratr Rudolf a na rozdíl od něj jsem byl chtěným dítětem. Rudolfa si naši rodiče pořídili jaksi omylem a chovali se k němu, jako by to snad byla jeho vina. Já se jim narodil až po maminčině úrazu, po němž dlouho nebylo jisté, jestli bude ještě schopná otěhotnět a donosit dítě, a když se to nakonec podařilo, brali mě jako vymodlený idol.
Důsledkem toho byl fakt, že se ke mně naši chovali úplně jinak než k Rudolfovi, zahrnovali mě péčí a jeho nechávali, aby přežíval, jak dokázal. Vždy jsem měl více jejich lásky, času, lepší jídlo, oblečení, hračky a tak dál, v podstatě jsem dostal vše, nač jsem si ukázal a co bylo Rudolfovi odepíráno. Byl jsem natolik rozmazlený, že jsem svého výsadního postavení začal zneužívat, jakmile jsem toho byl schopný.
Nezapomenu například na příhodu, když dostal Rudolf za úkol, aby mě venku pohlídal a já, byv si vědom své nadřazenosti, ignoroval jsem jeho zákaz lézt na hromadu stavebního kamene na sousedním pozemku vedle našeho domu. Vylezl jsem až nahoru, jeden kámen se uvolnil, já upadl a zlomil si ruku. Bylo mi jasné, že pokud rodičům přiznám pravdu, potrestají mě, a tak jsem vše svedl na Rudolfa s tím, že on mi přikázal, abych na tu hromadu vylezl. Výsledek byl celkem jasný, rodiče mě chlácholili celou dobu, co jsem měl ruku v sádře, zatímco Rudolf dostal několikrát nařezáno a navíc zákaz chodit ven až do doby, než jsem se uzdravil.
Tohle byl jen jeden ze střípků mých podrazů vůči bratrovi, k dokreslení obrázku přidám ještě další z pozdější doby. Tehdy jsem mu jen tak bez nějakého zvláštního důvodu přebral holku, kterou měl rád. On to na rozdíl ode mě s dívkami nikdy moc neuměl, a když se mu konečně podařilo sblížit se s jednou, se kterou měl velké plány, tak jsem mu ji prostě ukradnul. Jenom tak z hecu, řekl jsem si, že ji prostě dostanu, a když se tak stalo, zakrátko jsem o ni ztratil zájem. Jenomže ona už se pak k Rudolfovi nevrátila.
Dlužno říct, že Rudolf se proti mým podrazům prakticky vůbec nebránil. Zpočátku neměl jak, záhy poznal, že když to zkusí, tak to budu já, komu naši uvěří, ať si o tom navymýšlím cokoli. Později na nějakou obranu zřejmě rezignoval a začal mě brát jako obtížný element ve své blízkosti, s nímž musí bohužel žít, protože jde o jeho sourozence. Poté, co jsem mu přebral tu dívku, to vyřešil asi nejjednodušším způsobem, jakým mohl, byl plnoletý, sebral se, odešel z domova a odstěhoval se do jiného města.
Nicméně, jakkoli by na to měl plné právo, tak na mě úplně nezanevřel, udržoval se mnou jakýs takýs kontakt a po několika dalších létech mě pozval na svou svatbu. Já se mu pochopitelně odvděčil po svém, jakmile jsem zjistil, že si bere ne zrovna štíhlou a na rozdíl od mé přítelkyně vůbec ne krásnou ženu, dal jsem mu to v její přítomnosti pěkně najevo. Tehdy si mě vzal stranou, řekl jen, že nezáleží na tom, jaký je člověk zvenku, ale co má uvnitř, a tím to celé uzavřel. Později jsem pochopil, jakou měl tehdy pravdu.
Život šel dál, já si tu svoji přítelkyni též vzal a s vidinou lepšího života jsem se s ní odstěhoval za oceán. Jeden z důsledků mého odchodu spočíval v tom, že když naši rodiče zestárli a přestali být soběstační, byl to Rudolf se svou manželkou, kdo se o ně staral, zatímco já se na ně vykašlal. Prostě jsem si šel tvrdě svou cestou, ani jednou jsem za nimi nepřijel a neposlal jsem jim ani dolar na přilepšenou, přestože jsem měl v té době peněz dost.
Nicméně ne nadarmo se říká, že na každého jednou dojde. Přišly horší časy, mé obchodní aktivity začaly váznout, dolary se ode mě kutálely pryč a s nimi se vytratila i moje manželka. Žena, která byla sice možná o mnoho krásnější než ta, kterou si vzal Rudolf, ale jejíž odchod mě přesvědčil o pravdivosti jeho slov, že mnohem víc než na fasádě záleží na obsahu.
Zůstal jsem tedy sám, o zbytek peněz mě prostřednictvím soudů oškubala moje ex, protloukal jsem se po různých podřadných zaměstnáních a byl jsem rád, že jakž takž vyjdu. Byl jsem však stále pyšný sám na sebe a utvrzoval se, že kdybych se do toho chtěl znovu opřít, strčím všechny do kapsy včetně svého bratra, který se nezmohl na víc než na život v té své zaplivané domovině.
Jenomže po dalších létech mě přestávalo sloužit zdraví a já si začal postupně uvědomovat, jak se snažím oklamat sám sebe. K těmto myšlenkám se přidalo i sebezpytování stran mé minulosti a já najednou zjistil, že ten bezohledný rozmazlený frajer někde tam uvnitř ve mně vlastně není žádným frajerem, ale pořádným slabochem. Nemoc pokročila, bylo mi jasné, že moc času na tomto světě už nezbývá, můj vnitřní slaboch se vzepjal k nevídaným výkonům, dal mi prozřít, co všechno jsem dělal špatně a komu jsem ublížil. A já rázem pochopil, že chci-li s tím něco udělat, mám nejvyšší čas. Sednul jsem tedy k počítači a sepsal obsáhlý mail, ve kterém jsem Rudolfovi sdělil, jak na tom jsem zdravotně a pokusil se mu upřímně omluvit za všechna příkoří, kterých jsem se vůči němu dopustil. V té době byly naše kontakty prakticky nulové, ani jsem moc nepočítal s jeho odpovědí, jen jsem se modlil, jestli ta jeho mailová adresa ještě existuje a moje omluva doputuje k jeho očím.
Uběhlo pár hodin a já se nestačil divit. Jakkoli mě měl Rudolf právo po tom všem ignorovat, projevil se jako skutečný bratr a na svoje náklady zařídil můj převoz k sobě domů. Se svou manželkou, kterou jsem tehdy na té dávné svatbě tak ponížil, se o mě starají v domě našich rodičů, za který jsem ho po jejich smrti donutil vyplatit mi podíl, přestože jsem měl tenkrát peněz dost.
Žiji, tedy přesněji řečeno dožívám tady u nich zhruba tři měsíce a ani jednou jsem nezaznamenal byť sebemenší náznak nějaké výčitky za své někdejší konání vůči Rudolfovi nebo jeho manželce. Když člověk odchází z tohoto světa, občas se stává, že se to nějakým způsobem dozví pár dní dopředu. Je to i můj případ, a proto teď tady s hlubokým upřímným vděkem a omluvou diktuji svému bratrovi tyto řádky. Ze srdce rád bych věřil, že existují věci mezi nebem a zemí, a že se jednou v nějakém příštím životě znovu potkáme, abych mu mohl vrátit nejen to, oč jsem ho za ta léta připravil, ale i to, jak se teď k posledku o mě stará.
Ještě té noci po sepsání těchto řádků Rudolfův bratr zemřel ve spánku. Ve tváři se mu zračila pokora a smíření.
