Článek
Když jí byl rok a půl, její otec nadobro zmizel, matka se s jeho odchodem nedokázala vyrovnat a prostě zatrpkla. Na jedné straně úspěšná, sebejistá a průbojná vedoucí týmu v pojišťovně, na straně druhé odkojená matčinou nechutí ke všemu, co jen trochu zavánělo mužským pokolením.
Pětatřicítka se blížila a Majka si najednou uvědomila, že při každém pohledu do kočárku některé ze svých kamarádek nebo náhodně potkaných maminek na ulici ji nějak podivně bodne u srdce. Její biologické hodiny se začaly neodbytně hlásit o svůj díl a ona, jakkoli se tomu snažila zpočátku bránit, postupně dospěla k rozhodnutí, že obdaří matičku zemi malou kopií sebe samé.
„Doma zůstanu jen pár měsíců, pak už mi mamka a později školka maličké pohlídá, a já se budu moct vrátit ke své důležité práci,“ linkovala si svůj další život. „Ale chlapa domů v žádném případě nechci, jen by mi přidělával starosti, a ani sperma od neznámého dárce nepřichází v úvahu, bůhví, jaké pochybné by mělo geny.“ A tak se rozhodla odvážně a po svém, jak bylo jejím zvykem. Jarda z fitka byl jediný, kdo prošel jejím přísným sítem. Trochu si ho proklepla, na to měla dost kontaktů, a tak ten veskrze zdravý, urostlý a perspektivní manažer v oblasti IT s vysokoškolským vzděláním jí dával dobrou šanci na kvalitní genetický materiál.
„Abyste tomu rozuměl, nechci od vás nic víc a nic míň, než oplodnit. Chápu, že vám to možná připadá dost nezvyklé, když si žena o něco takového řekne, ale berte to tak, jako byste se stal dárcem spermií.“ Dala se Majka do vysvětlování u dvojky šedého rulandského, na kterou Jardu pozvala poté, co si při podvečerním cvičení naposledy zkontrolovala jeho fyzickou stránku. „Pokud s tím budete souhlasit, sepíšeme smlouvu, že po vás nikdy nebudu chtít žádné alimenty a vy se na oplátku zřeknete veškerých kontaktů se mnou a s dítětem. Navíc vám po úspěšném otěhotnění vyplatím padesát tisíc. To je férová nabídka, nemyslíte?“
Jarda si odskočil na WC, tam na sebe chvíli zíral před zrcadlem jako na zjevení, opláchl si orosené čelo a po návratu ke stolu si od Majky vyžádal čas na rozmyšlenou. Jenomže ten mu byl platný akorát k tomu, aby se do té odvážné a sebejisté mladé dámy zamiloval, vždyť po ní ve fitku pokukoval už i dřív. „Však ono se to časem poddá,“ snažil se přesvědčit sám sebe a představoval si, jak si po jejím boku pyšně vykračuje s kočárkem. A tak s jejím návrhem nakonec souhlasil.
Následující tři měsíce proběhlo několik schůzek vždy v době Majčiny ovulace, které Jardův cit ještě prohloubily. „Když se mnou spí, tak mě přece musí mít ráda,“ říkal si naivně a ani si nepřipouštěl její chlad v intimních chvilkách. „A jestli teď nemá, tak až se to naše dítě narodí, určitě nás bude vnímat jako rodinu,“ dělal si iluze pokaždé, když na ni myslel, což ve svém totálním zblbnutí činil prakticky pořád.
Jenomže po dalším měsíci a půl se Majka přihrnula s těhotenským průkazem a navzdory jeho protestům mu vnutila smluvenou odměnu. Řekla dík a dala definitivní sbohem. Marné bylo jeho přesvědčování, že ona potřebuje spolehlivého partnera a jejich dítě oba rodiče. Zkoušel to několikrát, ale až když mu pohrozila žalobou pro obtěžování, tak konečně pochopil. V práci byl najednou k ničemu, radši si na své trápení vzal dovolenou. Nakonec měl dost rozumu, dokázal se pochlapit, parádně se opil a celou záležitost suše uzavřel: „Nojo, chlapečku, co s tím naděláš, tak ses holt stal tím dárcem spermií… Škyt… Však v tom nejsi zdaleka první, ty vole. A ještě sis vydělal na pivo… Škyt…“ Nakonec uzavřel sám se sebou slavnostní dohodu: „Na ty potvory ženský budu odteďka zvysoka kašlat, fuj… Škyt…“ Dohodu stvrdil posledním panákem a hluboce usnul.
***
Čas je prý nejlepším lékařem raněných citů a anděl jeho skvělým pomocníkem. V Jardově případě anděl přilétl čtyři roky po epizodě s Majkou. Byl trochu buclatý, jak už barokní andílci bývají, měl dlouhou hřívu zlatých vlasů a nesmírně laskavý ženský obličej. Ilona dokázala svým něžným, téměř mateřským přístupem rozpustit ledy Jardova srdce, dala mu zapomenout na jeho dohodu o odluce od žen a znovu vykřesala jeho dávno zapomenutý sen o rodinném štěstí. Byla pravým opakem Majky, veškerou svou lásku a péči toužila dát muži svého srdce a jejich společným potomkům.
Osud si dal záležet, přinesl vytoužené, po neuspěchaném sbližování se z těch dvou stali milenci, a když se Ilonino bříško Jardovou zásluhou zakulatilo ještě víc, chystali se říci si „ano“ před Bohem i zákonem.
„Maminko, proč já nemám tatínka, když ostatní dědi tatínky mají?“ Zeptal se jednoho večera po vyzvednutí ze školky Majčin syn Pavlík.
Jak plynul čas, Majka seznala, že úděl samoživitelky není zrovna procházka růžovou zahradou. Navíc se najednou přistihla, že místo dávných pohledů do kočárků svých kamarádek ulpívá zrakem na jejich manželích. Pokukuje, jak chlapsky dovádějí se svými ratolestmi, berou je do svalnatých rukou a se šťastnými výrazy s nimi podnikají taková dobrodružství, která by jejich maminky ani ve snu nenapadla. „Kde je můj někdejší odpor k mužskému pokolení?“ Otázka přišla bez klepání, nedala se odbýt a přivedla si s sebou další: „A kde je vlastně Jarda?“ S otázkami se rozhodlo rázně zatočit její vždycky tak jisté sebevědomí: „Však já si tě najdu, tentokrát budeš opravdu můj, to si piš!“
„Mladá paní, vaše káva, prosím.“ Majka si usrkla v předzahrádce maličké kavárny naproti Jardově práci. „Napřed si tě tady nenápadně oťuknu a pak to na tebe rozehraju s plnou parádou. Dostanu tě, i kdybys zpočátku nechtěl,“ plánovala sebejistě, jak pozorovala okolí a ani si nepřipouštěla, že už by všechno mohlo být jinak. „Vida, támhle je blonďatá těhulka, no jasně, kdyby tě náhodou napadlo se cukat, utáhnu tě na druhé dítě!“
„Už vychází,“ přihrábla si vypůjčenou paruku, srovnala tmavé brýle a zpoza časopisu na něj upřela zrak. „Proboha, co ta tady zaclání?“ Políbil tu těhotnou bloncku, ta se do něj zavěsila a oba se vydali směrem k Majce, až ji zamrazilo: „Však já už se postarám, aby ses na ni vykašlal, ty mizero!“
Majčin zrak se na zlomek vteřiny střetl s Jardovým pohledem. Nezareagoval, jen těsněji objal tu svou, minuli ji, šli dál. „Poznal mě? Nebo byl ten kratičký záblesk jeho očí náhodný?“ Majce se rozklepaly ruce. Ty jeho velké hnědé oči s hlubokým pohledem plným síly a odhodlání. Úplně stejné oči, jaké má její syn. Jejich syn. Ozval se v ní doposud neznámý vnitřní hlas. Hlas jejího vlastního právě probuzeného svědomí zaútočil nečekanou silou a vrátil ji o čtyři roky zpět: „Tenkrát jsi těm hnědým očím tolik ublížila, chceš je teď zranit podruhé?“ Obraz Jardových očí se v její mysli prolnul s očima jejich syna: „I jim jsi ublížila, když jsi malému tehdy sebrala tátu.“ Majka hodila pár mincí na tácek k nedopité kávě a zmizela i se svým svědomím.
Večer se jí synek opět zeptal, proč nemá tatínka, když ostatní děti ho mají. Chvilku mlčela, pak si nenápadně otřela oči a odpověděla: „Víš, Pavlíku, i ty jsi mohl mít tátu. Byl skvělý, silný a krásný, tolik mě měl rád. Miloval by i tebe, ale než ses narodil, přišla jedna zlá paní a odehnala ho pryč.“
„Čalodějnice?“ Ozval se synkův hlas a jeho oči, jakoby Jardovy oči, se smutně a tázavě zahleděly do jejích.
„Ne, miláčku, to není pohádka, nebyla to čarodějnice, ale skutečná paní. A její zlo bylo tak silné, že se mu tvůj táta nemohl ubránit a musel navždy odejít.“
Majka malého objala, něžně ukonejšila a dala spát.
„To já jsem byla ta zlá potvora,“ rozbrečela se sama nad sebou v koupelně před zrcadlem. „Já blbá.“
