Článek
Nedlouho před tím jsem získala vedoucí místo v jednom oddělení naší obchodní firmy s příslibem dalšího postupu. Dostala jsem slušný plat, práce mi seděla, jednatel s povděkem kvitoval zlepšení výsledků oddělení pod mým vedením a začal mluvit o změnách v organizaci firmy, které by mě posunuly ještě výš. Přesně tohle mi sedělo a já si mnula ruce, jak se moje kariéra pěkně rozbíhá.
Můj přítel Vašek pracoval též na vedoucí pozici, sice v úplně jiném oboru, ale vydělával přibližně stejně jako já a na můj profesní postup neměl jednoznačný názor. Na jedné straně mi držel palce a měl z mých úspěchů radost, ale na druhé straně ho mrzelo, že na něj mám málo času a hlavně, že se pokaždé naježím, když se zmíní o dítěti. Chápala jsem ho, nejvíc by mu vyhovovalo, kdybychom se vzali, založili rodinu a já zůstala doma na mateřské. Jenomže jsem byla zrovna v životní etapě, kdy jsem si něco takového nedokázala představit a svoji mateřskou roli odkládala kamsi do rovin „možná někdy za několik let, pokud vůbec.“ Vašek se s tím navenek nějak smířil a přestal na mě naléhat, ale cítila jsem, že mu to vnitřně pořád vadí.
A pak najednou přišlo to nečekané těhotenství, zřejmě musela selhat antikoncepce, které jsem naivně věřila. Doktor mi oznámil, že jsem v sedmém týdnu a moje první myšlenka byla, že tuto „drobnou komplikaci“ vyřeším jednoduše bezodkladnou interrupcí. Hned jsem to doktorovi řekla, ten jenom překvapeně zvedl obočí (nechápala jsem proč, takové gesto si mohl odpustit) a snažil se mě začít strašit. Řekl mi, že pokud k tomuto kroku přistoupím, budu vzhledem ke svým dispozicím riskovat, že už se mi nikdy nepodaří znovu otěhotnět.
Byla jsem naštvaná a zmatená, oporu jsem hledala u svých nejbližších, tedy u Vaška a u své maminky, ale oba mě zklamali. Nezávisle na sobě mi začali potrat rozmlouvat a než aby se starali, co bude s mojí kariérou, tak si začali plánovat svoji otcovskou, respektive babičkovskou roli. Přiznám se, že jsem pod jejich nátlakem a pod hrozbou doktora ohledně rizika nemožnosti pozdějšího otěhotnění vyměkla a s pocitem prohry a vlastního selhání interrupci po několika probdělých nocích zavrhla. Poslední kapkou v tomto rozhodování byl Vaškův příslib, že na rodičovskou dovolenou půjde on, zatímco já se budu moct vrátit co nejdřív do práce.
Teď s odstupem času musím přiznat, že jsem byla na začátku těhotenství bláhová, ne-li hloupá. Tu věc, která mi rostla v břiše, jsem považovala za přítěž a přála si, aby nějakým zázračným způsobem sama od sebe zmizela. Snažila jsem se ji ignorovat a strašně mě štvalo, že se mi kvůli ní dělá špatně. V práci jsem přidala ještě víc plyn a všechny ve svém okolí ujišťovala, že až to přijde, tak si jen tak mimochodem skočím odrodit a vrátím se zpátky, co nejdřív to půjde. Kolegyně většinou kroutily nechápavě hlavami a jednou jsem nepozorována zaslechla dva kolegy, jak si stran mé osoby povídají něco o praštěné kariéristce. Jenomže já se je všechny snažila ignorovat a jet si ve svých kolejích.
Změna přišla v šestnáctém týdnu těhotenství, když se na ultrazvuku ukázalo, že miminko bude kluk. Když mi doktor předvedl ten snímek a ukázal stín, ve kterém viděl maličkého pindíka, najednou mě zčistajasna napadlo „Vašek druhý… To bude mít můj přítel radost.“ V ten moment se ve mně cosi zlomilo a došlo mi, že to uvnitř není jen věc, která mě obtěžuje a omezuje, ale bytost, které jsme s mým přítelem dali život. Byla jsem sama sebou překvapená a dalších několik týdnů sváděla vnitřní boj o to, co vlastně od života chci. Malé dítě nebo kariéru? Jsem člověk, který nedokáže dělat věci polovičatě, a nějak jsem cítila, že po porodu nebudu schopná oboje skloubit tak, abych jedním neomezovala druhé.
Tuto moji rozpolcenost vyřešil definitivní zvrat, který přišel ve dvacátém týdnu, když jsem začala cítit první Vašíkovy drobné pohyby. Úplně se mi to v mozku přepnulo, začala jsem se hrozně stydět za svůj dosavadní přístup a miminko se pro mě stalo tím nejdůležitějším na světě. Vyčítala jsem si své někdejší myšlenky na potrat a začala obviňovat sama sebe, jak jsem něco tak strašného mohla vůbec chtít. Jak mě tehdy na samém začátku těhotenství přítel a maminka zklamali, tak teď mě oba psychicky podrželi a já jim za to byla moc vděčná. Celé to obrátili v humor a shodli se na tom, že každý holt musíme dozrát.
Samozřejmě i lidé v práci na mně poznali tu změnu a až na pár mlaďasů, co nevěděli, která bije, mě brali pozitivně a fandili mi. Ti dva kolegové, kteří mě měli za praštěnou kariéristku, se prý nechali slyšet, že „holka konečně dostala rozum.“ Nevím, jestli to opravdu řekli, dostalo se to ke mně z druhé ruky, ale pokud ano, tak měli vlastně pravdu. Jen jednatel se tvářil trochu zklamaně, zamnul si svou fousatou prošedivělou bradu, na moment se přepnul do role zkušeného fotříka a s hraným smutkem prohlásil: „Nu což, Haničko, měl jsem s tebou velké plány, ale jak se teď na tebe koukám, hned tak se nám sem nevrátíš a já to celé budu muset vymyslet úplně jinak.“ Přiznám se, že se mi ulevilo, i když ta práce pro mě už nebyla priorita, trochu mě před touhle schůzkou mrzelo, že ho zklamu.
Jednatel měl pravdu. Nejdřív jsem se chtěla Vaška zeptat, jestli by mu nevadilo, kdybych na tu mateřskou šla přece jen já, ale jakmile jsem otevřela pusu, místo opatrné otázky ze mě vypadla jasná direktiva, až jsem z toho byla možná překvapenější než on: „Vašku, rozhodla jsem se, že s Vašíkem zůstanu na rodičovské já, bude to tak přirozenější. A taky bych chtěla, abychom měli do porodu svatbu, ještě se to dá dobře stihnout.“
***
Teď už je Vašíkovi půl roku, zrovna spí, tak jsem si našla chvilku, abych sesmolila tohle svoje povídání. Ale musím to trochu zkrátit, jak ho znám, brzy se probudí s nadílkou v plínkách a s hladem.
Zbytek těhotenství jsem si doopravdy užívala, stačila se vdát, na mateřskou se vyloženě těšila a konec v práci mi vůbec nevadil. Dokonce jsem se ani nesnažila řešit otázku, kdy a zda vůbec se tam vrátím, tyhle záležitosti šly úplně mimo mě. U porodu jsem měla Vaška, stálo mě trochu přemlouvání ho tam dostat, měla-li bych to trochu nadsadit, můžu říct, že se místo mě bál on. Ale když došlo na věc, tak byl statečný a ani ho sestřičky na porodním sále nemusely křísit… Ne, Vašku, promiň, vlastně chci říct, že tvoje přítomnost tam pro mě byla moc důležitá a poděkovat ti za ni. A tobě, maminko, za všechnu tvou pomoc před i po narození malého.
Co všechno znamená příchod novorozeněte do rodiny, asi netřeba dlouze popisovat, tu nádhernou životní revoluci zná každý rodič. Jenom těsně po porodu se mi ještě jednou vrátily výčitky svědomí. Nemohla jsem si odpustit, že jsem se na začátku těhotenství chtěla zbavit našeho společného dítěte a najednou jsem dostala panický strach, aby se mu nic nestalo. Pamatuju si na chvilku, jak byl za námi třetí den po porodu na návštěvě v porodnici Vašek a já se mu se svými pocity svěřila. Vzal mě za ruku a mluvil do mě tak dlouho, až mě přiměl, abych to celé vyklopila paní doktorce. Ta mě pak začala uklidňovat, můj stav nazvala poporodní blues, řekla, že je to normální a za pár dní mě to přejde. Měla pravdu, pak už se mi ty výčitky nikdy nevrátily, ale možná paradoxně právně kvůli nim si o to víc vážím svého mateřství.
Ale teď už mi promiňte, Vašík se začíná mlít, do půl minuty bude vzhůru a začne se dožadovat mojí pozornosti. Tak já ho letím přebalit a nakojit, jak koukám na hodinky, tak to akorát stihneme, než přijde Vašek z práce. Už se těším na ty jeho rozzářené hnědé oči, až mu zas jako každý den předám našeho syna do náručí.
