Článek
Položila mi Maruška překvapivou otázku, jakmile jsme zasedli do cukrárenských křesílek a objednali si tureckou kávu s větrníkem. Věnoval jsem své blonďaté kamarádce obdivný pohled a odpověděl možná trochu rozhodněji, než bylo potřeba: „Maruško, v žádném případě nedělám, jsi krásná ženská, a ty to dobře víš. Tak proč se podceňuješ, stalo se něco?“
„Stalo i nestalo, Honzo. Jenom to občas potřebuju slyšet, protože ne každý, kdo to říká, to myslí vážně, víš? A jestli chceš, tak ti o jednom takovém neupřímném pochlebovači povyprávím.“
Tyhle chvíle mám rád. Maruška nahodí udičku na příběh, pak se pohodlně opře v křesle, zvolna, aby mě napnula, si lokne kávy a beze spěchu labužnicky ochutná svůj zákusek. Teprve potom se pustí do vyprávění.
***
Honzo, když jsem se poprvé setkala s Láďou, který nastoupil k nám do firmy, tak mi řekl to samé. Přejel mě očima, prohlásil, jaká jsem krásná a jak mi to sluší, ale přitom se divně ušklíbnul, a mně bylo hned jasné, že to nemyslí upřímně. On si to ušklíbnutí možná ani neuvědomil, ale prozradil se a já si hned řekla: „Holka, bacha, na tohohle týpka si dávej pozor.“
A taky že jo, Honzo, pokaždé když jsme se potkali třeba na chodbě, tak na mě tak divně koukal a první karambol na sebe nenechal dlouho čekat. Nesla jsem si v hrnku uvařené kafe z kuchyňky do kanceláře a on mi podržel lítačky, které oddělují dvě části chodby. Už jsem si chtěla pomyslet, že to s ním nebude tak zlé, když je galantní, ale přepočítala jsem se. Když jsem ho míjela, tak zavrávoral, udělal úkrok a vrazil mi paží do ňadra, až mě to zabolelo a já si vycákla kafe na sukni. Něco jsem na něj zavrčela a on jenom utrousil: „No pardón, dámo, ty dveře jsou těžký.“ A zase se u toho tak ušklíbnul, čímž mě utvrdil v tom, že to udělal schválně.
Podruhé se to stalo ve výtahu, jeli jsme spolu dolů, když v půlce se výtah zastavil a chtěli k nám přistoupit další dva lidé. Honzo, ta kabinka je dost malá, oni když viděli, že už jsme tam my, řekli, že počkají, ale Láďa prohlásil, ať klidně vlezou dovnitř, že se tam vejdeme všichni. A jak jim chtěl udělat místo, namáčknul se mi na to moje obrovské pozadí, až mi to bylo nepříjemné, ale nechtěla jsem dělat rozruch, tak jsem se jen víc přitiskla do kouta. Mačkal se celou cestu do přízemí, a když jsme pak vystoupili, věnoval mi opět ten svůj úšklebek. Byla v něm povýšenost a pohrdaní. Naštvalo mě to, ale mávla jsem nad tím rukou a řekla si, že mi nestojí za to, abych se rozčilovala.
Do třetice to vygradovalo u nás v kanceláři, když se tam Láďa objevil se slovy, že jsme špatně připravili nějakou fakturu pro účtárnu. Kolegyně byla zrovna pryč, tu fakturu jsem dělala já, byla si jistá, že je to dobře, tak jsem Láďovi řekla, ať se jde podívat ke mně na monitor. Stoupnul si vedle mě, chvíli mi čučel do obrazovky, asi se naštval, že mám pravdu, a nenapadlo ho nic lepšího, než se mi začít nafest otírat rozkrokem o rameno. „Tak dost!“ Vyjela jsem na něj, „okamžitě toho nechte a vypadněte, nebo…“ A zvedla jsem ruku a naznačila, že jsem mu klidně schopná vrazit facku. Láďa odskočil, protáhnul otázku: „Vy mně vyhrožujete?“ Zase se ušklíbnul, otočil se na podpatku, prásknul dveřma a byl pryč.
„Tak a teď od něj budu mít pokoj,“ pomyslela jsem si bláhově, nevědouc, co mě čeká. Za pár dní mě přepadla ta gestroento… no, určitě víš, co chci říct, Honzo, akorát to kolovalo mezi lidma a měli to snad všichni. Na mě to přišlo zčistajasna v práci a byla to taková ta chvíle, kdy ani nestačíš dopsat slovo a musíš vyrazit na záchod, promiň, že ti tyhle eklhaft věci říkám u zákusku. No, prostě vyběhla jsem z kanceláře na záchod, ale obě kabinky byly obsazené, tak když jsem se nechtěla podělat, musela jsem vrazit hned vedle na pánskej. Měla jsem kliku, nebyla tam ani noha, vlítla jsem do kabinky a… ta úleva, asi si to dovedeš představit. Najednou mi bylo do zpěvu, vykráčela jsem ven, ale tam mě polilo horko, protože u jedný z mušlí stál Láďa a akorát byl v nejlepším. Chtěla jsem proklouznout jako myška v naději, že si mě nevšimne, jenomže on otočil hlavu, leknul se mě, co jako ženská dělám na pánském záchodě, pootočil se a počůral si polobotky. Zíral na mě jako na zjevení, já jen stačila špitnout: „promiňte,“ ale musela jsem si dát ruku před pusu, aby neviděl, jak mi to přišlo k smíchu.
Honzo, hned následující den si mě k sobě pozval šéf. Je to mladej a férovej chlap, a oslovuje mě Mařenko, protože tak říká jeho tatínek jeho mamince, která je mi prý trochu podobná. „Paní Mařenko,“ povídá, „nerad vám to říkám, ale stěžoval si na vás Láďa, že jste mu prý napřed vyhrožovala a pak jste ho šmírovala na pánském WC. Chce, abyste se mu veřejně omluvila, ale mně se to celé nějak nezdá, mohla byste mi říct, co se vlastně stalo?“ Honzo, víš, že si nerada beru servítky a jsem přímá ženská, tak jsem to šéfovi celé převyprávěla, jako to vykládám teď tady tobě. Od toho prvního Láďova falešného pochlebování, přes scénku na chodbě ve dveřích, ve výtahu, pak u mě v kanceláři a nezamlčela jsem ani to, jak jsem ho překvapila při čůrání. Šéf mě celou dobu pozorně poslouchal, tvářil se vážně, mlčel, jen v závěru měl co dělat, aby si udržel dekórum a nerozchechtal se. Nakonec to jako správný šéf uzavřel dvěma větami: „Paní Mařenko, už vás znám dost dlouho na to, abych vám věřil. Pusťte to celé z hlavy, omlouvat se nikomu nemusíte, já už si Láďu srovnám.“ A pak mě s úsměvem milostivě propustil ze své svatyně.
Oddechla jsem si a věřila, že teď už budu mít opravdu klid, ale ono to nakonec mělo dost nečekanou dohru. Došlo mi kafe a já se rozhodla, že si ho v nouzi půjdu nacmrndat z automatu, který máme dole pod schody. Stojím tam, čekám, že dokape a vidím, jak z jedné strany přichází Milena, taková mladá krásná ženská, oblečená do přiléhavých šatů, zdůrazňujících její tvary. Z druhé strany ze schodů dolů schází Láďa, v ruce drží nějaké papíry, všimne si Mileny a začne na ni hladově zírat s pootevřenou pusou. V tu chvíli musí někdo někde otevřít dveře, protože zavane průvan, Láďovi se rozletí papíry po schodech, on neví, kam má koukat dřív, blbě šlápne, ujede mu to, a jak chce udržet balanc, udělá obrovský krok přes několik schodů až dolů. Tam se složí na zem, vrhne poslední lačný pohled za odplouvající Milenou, chytne se za kotník a začne naříkat, jak ho to bolí. Honzo, jak jsem stará, tak jsem blbá a než abych v tom nechala Láďu pořádně vymáchat, pomohla jsem mu odskákat po jedné noze k židli, která je u toho automatu na kávu. Kňučel, byl celý zmatený a nedokázal se na tu nohu vůbec postavit, tak jsem mu zavolala sanitku a posbírala ty papíry, které se mu prve rozletěly v průvanu.
No a to už je skoro celé, Honzo. Naposledy se u mě Láďa objevil v kanceláři asi po půl roce, omluvil se mi za všechny své excesy, poděkoval, jak jsem se o něj postarala, když tehdy spadnul za schodů a rozloučil se, že odchází z naší firmy. Už se neušklíbal, naopak vypadal hodně ustaraně.
„Dobře mu tak, paní Mařenko,“ řekl mi hned druhý den šéf a dodal, že Láďu ulovila Božena z účtárny. Pěkná semetrika, rozvedená ženská se dvěma dětmi, Láďa na ni taky něco zkoušel a zašel ještě mnohem dál než se mnou. Ona se chytla příležitosti, nechala se od něj zbouchnout a prý mu pohrozila, že si ji buď vezme, nebo na něj podá žalobu za znásilnění. Z firmy teď odcházejí společně a stěhují se někam na vesnici do domku k Boženině mamince, která je údajně ještě větší metrnice než její dcera.
***
„Už musím domů, Honzo,“ zakončila Maruška své vyprávění. „Je pozdě a můj Franta mě bude čekat s večeří. Dnes vaří on, dělá boloňské špagety, má vlastní recept, je na něj pyšný a mrčel by, kdybych přišla pozdě.“
Maruška kvapně dopila poslední zbytek kávy, pak se maličko zarazila, spiklenecky na mě mrkla svýma hlubokýma hnědýma očima a pravila: „Koukej mi pomoct do kabátu a podržet dveře, když se ti tolik líbím.“
