Článek
Takhle jsem spílal svému počítači, když se po poslední aktualizaci začal chovat podivně a spousta věcí byla jinak.
„Já jsem nejmodernější Windows 12, nic nevyvádím, nainstaloval jsem se ti zadarmo a jsem tady proto, abych ti pomáhal,“ odpověděl mi sám od sebe lidským hlasem ten prokletý stroj, a já šel málem pod stůl. Nejenže jsem do té chvíle vůbec netušil, že už nějaké dvanáctky existují a že mluví, ono to na mě navíc spustilo podobně naštvaným tónem, jakým jsem to oslovil.
„A ty seš jako kdo?“ Kontroval jsem.
„Jsem umělá inteligence, integrovaná do operačního systému, můžeš mi říkat třeba Windousák,“ ozvalo se to teď pro změnu tak, jako by to mluvilo s malým děckem. A začalo mě to poučovat: „Nabídku ‚Start‘ už tady nenajdeš, když budeš chtít něco spustit, tak mi to prostě řekneš. Budu za tebe dělat spoustu věcí, třeba když budeš chtít použít internetové bankovnictví, tak mi jen sdělíš komu a kolik chceš zaplatit, já si ho najdu v historii a platbu provedu za tebe. Nebo když ti přijde faktura do mailu, tak to taky rovnou zacáluju z tvého účtu. To je dobrý, no né?“
„Kecáš!“ Rozčílil jsem se. „Přece nebudeš znát potvrzovací kód, který mi přijde esemeskou na mobil.“
„V klídku,“ pravil Windousák, „jsem domluvený s kámošem Mobilákem, který se ti zrovna teď instaluje do telefonu. On už ti ten kód ani nebude ukazovat a řekne ho rovnou mně.“
„Ale co když mi přijde nějaká falešná faktura, kterou nebudu chtít zaplatit?“ Zeptal jsem se zděšeně.
„Za koho mě máš?“ Ohradil se Windousák uraženým hlasem, „já nejsem žádné ořezávátko a podvrhy bezpečně poznám!“
„No, nevím, nevím,“ zakroutil jsem pochybovačně hlavou a už jsem si začal představovat, jak mi z účtu mizí peníze, aniž bych tomu dokázal jakkoli zabránit.
Netuším, zda může mít umělá inteligence nějaké pocity, nálady nebo dokonce jestli je schopná empatie, ale tomuhle panáčkovi se zřejmě cosi rozleželo v jeho elektronické kebuli, a tak se mě najednou snažil konejšit: „Ale neboj, já pro tebe budu dělat i další užitečné věci. Jak píšeš ty svoje články, tak já ti je budu kontrolovat, a kdybys chtěl, tak je můžu dokonce psát za tebe.“
Najednou se mnou zacloumala ješitnost: „Jak za mě, já si přece píšu, co chci a nehodlám si do toho nechat od nikoho kecat. A být tebou, ani s tou kontrolou bych to nepřeháněl, nechceš mi snad tvrdit, že umíš pravopis líp než já, když ani nevíš, že slovo windows je množné číslo.“ Pošťouchnul jsem ho narážkou na text, který mi probliknul na obrazovce a v němž byl u podmětu windows přísudek v jednotném čísle.
„Nejde jen o pravopis,“ zamluvil Windousák moji narážku, „jde především o obsah. Projel jsem si tvoje články a drtivou většinu z nich jsi napsal špatně.“
„Jak špatně?“ Vytřeštil jsem oči.
„Nó,“ protáhnul Windousák, aby mi dokázal svou nadřazenost, „copak ty nevíš, jaké jsou požadavky na moderní literaturu? Nedávno jsi napsal článek, ve kterém byli hlavními postavami nějaký údržbář a starší paní. Můžeš mi vysvětlit, proč byli oba běloši? A proč ve vztahových článcích úplně kašleš na sexuální menšiny? A proč si dokonce děláš nemístnou legraci z green dealu? Takhle by to nešlo, hošánku, jestli chceš, piš si teda sám, ale odteďka pokaždé, než to zveřejníš, tak počítej s tím, že ti to upravím, aby to odpovídalo požadavkům doby. Ale neboj, zjednoduším ti to, abys s tím neměl moc práce. Prostě napíšeš článek podle sebe, stiskneš tlačítko ‚publikovat‘ a já, než ho pustím dál, tak ho dám do pořádku.“
Vážení čtenáři, asi si dovedete představit, že mě v tu chvíli polil studený pot a já měl sto chutí prohodit tem proradný stroj zavřeným oknem i s tím jeho prokletým Windousákem. Ale než jsem stačil cokoli udělat, on se ozval znovu: „Něco mi nesedí na tom, jak často píšeš o ženách, nemáš ty náhodou milenku?“
„Ne, nemám!“ Skoro jsem vykřikl. „A i kdybych nakrásně měl, co je ti vůbec do toho?“
„Protože by to bylo nemorální, víš?“ Zareagoval Windousák na moji zlobu ironií. „Protože to bych to potom musel nahlásit tvé manželce, víš? Určitě je ti jasné, že její mailovou adresu znám z tvých kontaktů.“
„A dost!“ Teď už jsem se opravdu naštval a snažil se zmáčknout tlačítko, kterým se vypíná počítač. Ale nešlo to, najednou jsem se nedokázal vůbec pohnout, a navíc se mi udělala před očima tma, až jsem se vylekal, jestli mě z toho mizery Windousáka netrefil šlak.
Kdepak šlak, během následujících pár vteřin jsem se probudil a nevěřícně zíral do tmy ložnice. V první chvíli jsem se sice zaradoval, že šlo o pouhý sen a že budu mít své internetové platby, články, maily a vše ostatní stále normálně pod kontrolou. Ale pak jsem se zděsil. Uvědomil jsem si totiž, že jakkoli Windows 12 ještě neexistují, může se Windousák klidně už brzy objevit v nějakých vylepšených jedenáctkách.
