Článek
Takto překvapivě nás s Maruškou přivítala servírka minulý čtvrtek na předvánočním posezení v cukrárně. Přiznám se, že jsem byl poněkud zmaten a nevěděl, zda té útlé černovlásce potvrdit, že se nám trefila do gusta nebo se jí rovnou zeptat, odkud nás zná. Připadala mi v té cukrárně nová, nikoho mi nepřipomínala, a tak, než abych ze sebe něco vysoukal, zůstal jsem poněkud přihlouple koukat na Marušku v naději, že odpověď najdu v její sličné baculaté tváři.
Má společnice byla pochopitelně pohotovější než já a po asi vteřinovém zaváhání zareagovala: „Dobrý den, vy si nás ještě pamatujete? To je od vás milé, samozřejmě, že si dáme to samé co kdysi.“ A pak, jakožto správně zvědavá osoba něžného pohlaví vypálila na servírku dvě slepené otázky: „Jak je to dlouho, co jste tady obsluhovala naposled? A támhleta dívenka bude určitě vaše dcerka nebo se mýlím?“ Maruška pokynula rukou k malé holčičce, která byla zmenšenou kopií servírky, seděla na prťavé plastové židličce vedle cukrárenského pultu a hrála si s panenkou v kočárku.
„Skoro pět let. Po novém roce nastupuju po mateřské, dneska jsem tady jen na chvilku na záskok,“ odpověděla servírka a ohlédla se po své ratolesti. Pak chtěla zřejmě povědět i něco dalšího, ale zarazila se a řekla jen: „Promiňte, vždyť já vás musím obsloužit, málem bych z toho za tu dobu vypadla.“
„A víte co?“ Napadlo Marušku. „Teď těsně před svátky tady máte skoro prázdno, tak si s námi dejte taky kafe a malé zmrzlinový pohár. Viď, Honzo?“ Servírka se chvilku ošívala, že se to jako nehodí, ale já si na tu mladou vždy ochotnou dámu konečně vzpomněl, Marušku podpořil a servírka posléze podlehla našemu společnému naléhání. Jediné, komu se možná nelíbilo, že by se obsluha cukrárny měla poflakovat s hosty, byla výrazně nalíčená dáma vyššího středního věku, sedící o pár stolků dál. Musela nás slyšet, nesouhlasně trhla hlavou, ale její manžel se ji jal uklidňovat, aby se nenechala rušit od konzumace obrovského kakaového řezu, který měla před sebou na talířku. Nikdo další v cukrárně nebyl.
„Zákusek pro vás, nechte si chutnat. Můžu přivézt Amálku, ona si s námi taky dá pohár?“
„Moniko, neotravuj hosty!“
První dvě věty vyřkla dívenka, která hbitýma rukama sebrala z cukrárenského pultu talířky s větrníky a donesla je k našemu stolku dřív, než jí v tom mamka dokázala zabránit. Ta v jejím závěsu přiběhla s tácem, na němž si lebedily tři šálky kávy v milé společnosti zmrzlinového poháru. Dlužno dodat, že její napomenutí stran neotravování hostů vyznělo spíš formálně s nádechem určité hrdosti než káravě.
Nicméně Monika na nic nečekala, vrátila se k pultu pro kočárek s Amálkou, zaparkovala jej vedle našeho stolu, usedla na čtvrtou volnou židli, panenku si posadila na klín a začala ji krmit ze svého zmrzlinového poháru. Byl to takový zvláštní způsob krmení ve smyslu, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Respektive aby si Monika pochutnala a Amálka zůstala čistá. Dívenka vždy nabrala sousto, dala si ho do úst, polkla, poté lžičku přiložila k panenčině pusince a pravila: „Na, dej si taky. Mňam.“
Z dalšího hovoru vyplynulo, že až doteď byla servírka s Monikou na mateřské, po novém roce ji začne posílat do školky a sama se vrátí ke svému řemeslu. „To víte,“ dodala, „ceny letí nahoru, chci pomoct manželovi s náklady, aby to nemusel celé táhnout sám. Navíc mě tahle práce vždycky bavila a ráda se k ní vrátím.“
Načež Maruška obrátila list hovoru a zeptala se servírčiny dcerky: „Jestlipak víš, Moniko, co ti přinese Ježíšek pod stromeček?“
„Sestřičku!“ Odpověděla malá hrdě a bez zaváhání.
Kradmo jsem vrhl rychlý tázavý pohled směrem k servírce a něco mi na tom neštymovalo. Její postava nevykazovala pražádné známky těhotenství, natož ani ne týden před termínem porodu. Servírka si všimla mého údivu, pobaveně se usmála a pravila: „Ale kdeže, sestřičku od Amálky. Tedy pokud Ježíšek usoudí, že byla Monika celý rok hodná a nezlo…“
„Mohla byste se přestat vybavovat, jít sem a konečně mě obsloužit? Potřebuju ubrousek!“ Podrážděně skočila servírce do řeči zmalovaná dáma od kakaového řezu. Servírka vyskočila, jako by byla na péro, odběhla, ze stolku před onou dámou sebrala stojánek s ubrousky a s hlubokými omluvami ji ho podala do ruky.
„Ježíšek dárky nenosí, dárky nosí tatínek!“ Spustila Monika tichým hlasem, když byla její maminka pryč. „Já jsem ho viděla. Dával Amálčinu sestřičku Barborku nahoru na skříň. Myslel si, že se nekoukám. Taky tam dával kabelku pro maminku. Ale neříkejte jí to, ona na Ježíška věří.“
Monika nám tak, tak stačila sdělit tuto důležitou tajnou informaci, protože servírka se už pomalu vracela od nerudné dámy. Stihli jsme s Maruškou udělat akorát tiché „psst“ a spiklenecky si dát prst před rty. Nicméně Monika se nehodlala vzdát svého monologu a pokračovala v něm teď už za přítomnosti své rodičky: „Až Amálka s Barborkou vyrostou, budou z nich taky servírky. Maminka říkala, že se to musí dělat srdcem, viď, mami? A já chci být taky servírka, mami, víš?“
„Ale to víš, že budeš, ty drndo,“ pohladila servírka dcerku po vlasech. „Teď mi pojď pomoct sklidit nádobí.“ Načež obě odběhly, Monika s talířky od větrníků v jedné ruce a madlem od kočárku s Amálkou v ruce druhé, její maminka s tácem se vším ostatním.
Manželé vyššího středního věku byli na odchodu. Pán zaplatil a poněkud bezvýsledně se snažil krotit svou drahou polovici, která si na závěr neodpustila poznámku o nepřípustném zaměstnávání dětí a o tom, že by se to mělo nahlásit.
Též jsme se s Maruškou pomalu sbírali na cestu do svých domovů, se servírkou a její dcerkou jsme se rozloučili popřáním krásných a klidných svátků. Monika zaparkovala kočárek zpátky u cukrárenského pultu a Amálku do něj uložila ke straně tak, že vedle ní zbylo volné místo. Zatímco její maminka odběhla obsloužit nově přišedší zákazníky, tak nám sdělila: „Tam bude spinkat Barborka. Už se moc těším, až mi ji tatínek nadělí pod stromeček.“ Znovu si spiklenecky přiložila prstík k ústům.
