Článek
Věra se na moment zamyslela. Na zítřejší odpoledne byla domluvená s Petrem. S mužským, se kterým se opatrně po malých krůčcích sbližuje poté, co dva roky po smrti svého manžela konečně dokázala povystrčit hlavu z ulity smutnění a připustit si, že dožít zbytek života v jedné osobě by byla škoda. Ale pak ji napadlo, že zabije dvě mouchy jednou ranou a odpověděla dceři: „Ráda přijdu, Pavlíno, vždyť jsem tu drobotinu už týden neviděla a stýská se mi po nich. Ale vezmu s sebou Petra, jestli ti to nebude vadit, ať taky konečně pozná tebe a moje vnoučata.“
„Jasně, mami, v pohodě, budu vás oba čekat.“ Pavlína odložila mobil a tiše se usmála. „Konečně,“ pomyslela si. Máma jí dělala starosti, po smrti táty se stáhla do sebe a zpasivněla, ale polední dobou, co se seznámila s Petrem, začala znovu maličko ožívat. Ještě ho neznala osobně, máma se jí o něm jen párkrát zmínila a vypadalo to, jakoby se obávala jejich setkání a stále ho odkládala. Nicméně děti její myšlenky odvedly jiným směrem. Čtyřletý Pavlík, který loni na podzim nastoupil do školky, se teď večer začal pošťuchovat s ani ne tříletou Miluškou, se kterou je ona na mateřské. Přely se o to, kdo z nich půjde první do vody při koupání, tak poprosila manžela, aby uklidil po večeři a posbírala své ratolesti k večerním předspánkovým činnostem.
Věra si povzdychla. Veselého a poněkud extrovertního Patra měla ráda, ale věděla o něm, že je bezdětný a trochu se obávala, jak se vypořádá s těmi dvěma malými raubíři. Sice jí vždycky tvrdil, že mu taková drobotina nevadí, ale zkušenosti s nimi neměl a moc by ji mrzelo, kdyby to nějak nedopadlo. Proto se až doteď bránila jeho seznámení s rodinou, ale došlo jí, že to jednou udělat musí. Znovu vzala do ruky telefon, brnkla mu, že je změna plánu, že se zítra místo odpoledne v kavárně sejdou už o půl dvanácté u metra a pojednou k mladým. Jeho nadšená reakce ji příjemně překvapila, ale musela ji proti své vůli poněkud zmírnit sdělením, že Pavlínu rozbolel zub.
***
„Ahoj skorodcero jen maličko nevlastní. Můžu ti tak říkat a můžeme si tykat, viď?“ Přivítal se Petr s Pavlínou ve dveřích jejího bytu. Sice si za to vysloužil lehké načutnutí do kotníku od Věry, ale Pavlína to po kratičkém zaváhání vzala celkem pozitivně: „J… jo, skorotati.“ Střelila napůl překvapeným a napůl uznalým pohledem po své mámě a než stačila cokoli dalšího udělat, vložil jí Petr do dlaně maličkou kytičku fialek, kterou až doteď skrýval v aktovce. „Přivoň si, je pro tebe, tahle vůně je nejlepší přírodní lék na zmírnění bolesti zubů,“ dodal s mrknutím oka, a pak úplně stejnou kytičku dal i Věře, aby jí to nebylo líto.
Mezitím malá Miluška zvědavě vykoukla z dětského pokojíku, cože se to v předsíni vlastně děje. Jakmile uviděla cizího pána, rychle se schovala, ale pak jí to nedalo a opatrně vystrčila hlavu znovu. To už spatřila, jak tomu cizímu pánovi vyčuhuje ze sevřené ruky malá hlavička plyšové kočičky maňáska a zdánlivě bez cizího přičinění se roztomile rozhlíží ze strany na stranu. Miluška zapomněla na počáteční ostych, docupitala až k Petrovi a odvážně se zeptala: „Co máš, stlejdo?“
„Já jsem Micinka a chci k tobě, princezno, pohladíš si mě?“ Optala se kočička Petrovými ústy. Načež Miluška horlivě přikývla, nechala si kočičku navléknout na ruku a se široce rozevřenýma očima s ní začala poskakovat po předsíni.
Věřin údiv nad Petrovým entrée zvolna odezněl, podruhé ho už do kotníku nenačutla, naopak ho nenápadně pohladila po ruce. Přece jen ho už dost znala, a tak asi něco podobného podvědomě čekala a nyní jí prolétla myslí odvážná otázka, zda by se Petr neměl časem stát Pavlíkovi a Milušce nikoli strejdou, nýbrž dědečkem.
Pavlína odkvačila k zubaři, Věra s Petrem převzali Milušku do péče a vydali se s ní pro Pavlíka do školky. Kočárek ani nepotřebovali, neb to bylo prakticky za rohem, ale vzhledem k nedávné jarní přeháňce obuli vnučce slušivé červené holínky a druhé modré vzali s sebou Pavlíkovi.
„Žuch!“ „Uff!“ Jakmile paní učitelka přivedla Pavlíka ze třídy, ten se k babičce radostně rozběhl, až jí hlavou narazil do půvabně vypolštářovaného břicha. Babička ho vyzdvihla do náručí, on se k ní chvilku tulil, ale pak ho zaujalo něco jiného. „Pane, co to máš?“ Zeptal se napůl stydlivě a napůl zvědavě babiččina průvodce, když viděl, jak si tento člověk přejíždí po předloktí s úplně stejným, akorát hodně zmenšeným autem, s jakým se jezdí s rodiči a se ségrou na výlety.
„Nastav ruku, chlape,“ odpověděl mu ten pán. Oslovení chlape naplnilo Pavlíka pýchou, věděl, že si takto říkají jen velcí dospělí mužští. Zvědavě se přiblížil svou dětskou dlaničkou k autíčku, to opsalo v Petrově ruce dvouzatáčkový oblouk a přisálo mu mezi prsty.
Pavlík se s menší námahou čtyřletého předškoláka nasoukal do přinesených holínek a rodinka se vydala ven. Vzali to oklikou s několika zastávkami. Když míjeli hlavní silnici, zapředl Petr vážnou debatu s Pavlíkem na téma značek projíždějících automobilů a skoroděda projevoval nehrané nadšení pokaždé, když skorovnuk poznal, co zrovna jede kolem nich. Pokud Pavlík zaváhal, Petr mu poradil, podle čeho to které auto nejlépe pozná. O kousek dál v parku se pro změnu věnoval Milušce, přirovnávali spolu jednotlivé rostliny k pohádkovým bytostem. Z tulipánů se rázem stali smělí princové, z narcisek křehké princezny a z právě rozkvétajícího kaštanu samotný mocný pan král. Miluška byla nadšená a jen vyvalovala svá dětská kukadla.
O kousek dál uprostřed parku na malém prostranství, ohraničeném několika lavičkami došlo k legrační příhodě. Milušku s Pavlíkem nesmírně přitahovaly podobně jako všechny děti nevelké mělké kaluže. Když já byl malý, taky jsem takové louže miloval, nevíte náhodou, čím to je? Odvážnější Pavlík se k jedné takové postavil, trochu nesměle do ní strčil špičku holínky a tázavě se podíval na babičku. Ta se tvářila, že nic nevidí, zato Miluška si toho všimla a toužebně se zahleděla do toho miniaturního jezírka s ani ne centimetrovou hloubkou.
„Tak, děcka, hurá do louže!“ Zavelel v tu ránu Petr, udělal velký krok a tak, jak byl v polobotkách, šlápnul doprostřed louže. Děcka na nic nečekala a hned se v holínkách vrhla za ním. Nastalo miniaturní vlnobití, doprovázené hlasitým dětským výskotem, nad nímž Věra nejprve obrátila oči v sloup, ale pak jí to nedalo a hlasitě se rozesmála.
„To je dneska mládež!“ Utrousila nevrle zrovna procházející postarší upjatá ženština v nevkusném klobouku. Kalužní vlnobití sice nemělo nejmenší šanci se k ní přiblížit, natož ji nějak ohrozit svými drobnými kapičkami, ale zato v ní dokázalo vzbudit prudký nesouhlas. Na moment se zastavila, očima zasršela pár blesků, načež se otočila na podpatku a nekompromisním krokem odplula do neznáma.
Výsledkem mise do onoho maličkého oceánu byly vedle umáčených Petrových polobotek dvě šťastně rozesmáté děti, načež se celá skupina vydala směrem k domovu. Tam je uvítala Pavlína, která se mezitím stačila vrátit se spravenou šestkou vpravo dole. Převzala si Milušku s Pavlíkem, Petrovi vnutila náhradní ponožky svého manžela, uvařila kávu a všechny pohostila vlastnoručně upečenou mramorovou bábovkou od včerejška.
Dlužno dodat, že babička Věra nemohla toho večera dlouho usnout. Jednak se jí honily hlavou vzpomínky na právě prožitý poněkud překotný den a jednak v ní zrálo rozhodnutí. Petrův přístup k malým dětem ji sice velice příjemně překvapil, ale kladla si otázku, zda by dokázala být šťastná s natolik akčním člověkem, jakým je právě on. Postupně kladla na misky pomyslné váhy důvody pro a proti, až dospěla k definitivnímu závěru. Od té chvíle bylo vše jasné a dané, neb pokud žena Věřina formátu učiní nějaký závěr, tak si ho každopádně a bezesporu dokáže prosadit.
***
Dnes je první adventní neděle, mladí si udělali čas pro sebe a hned ráno odvezli Pavlíka s Miluškou k Věře a Petrovi. Nadešel den velkého pečení vánočního cukroví, při kterém si všichni užívají spousty zábavy, když vnoučata roztomile asistují prarodičům a dychtivě ochutnávají první voňavé výtvory. Jen ty novotou zářící snubní prsteny si babička s dědečkem pro jistotu na chvíli odložili, aby si je neupatlali od těsta.
