Článek
Kulhal po nástupišti od jednoho člověka k druhýmu a na každým žadonil, aby mu dal ňáký drobný. Paní, co stála kousek ode mě, se na něj soucitně koukla, šáhla do kabelky a věnovala mu pár mincí. Poděkoval jí, ale pak se otočil, a jakmile věděl, že už mu nevidí do obličeje, tak se škodolibě ušklíbnul, až mě to za tu paní přišlo dost nepříjemný.
Pak se přibelhal ke mně a začal zase škemrat. Já na něj udělala gesto rukou, jakože teda ode mě nic nedostane, a teď si představte, co mi ten parchant provedl. Dělal, jakože půjde dál, jenže se zhoupnul ke mně, až jsem z něj ucejtila závan vyčpělýho piva, zakulhal hodně doširoka a přišlápnul mi nohu. Já jenom vyjekla, jak mě to zabolelo, pomyslela si, že mi to snad udělal naschvál, ale už jsem mu neměla čas nic říct, protože přijelo metro a musela jsem nastoupit. Přitom jsem si všimla, že do toho samýho metra vlezl i on, akorát vedlešíma dveřma, který už byly v sousedním vagónu.
Sedla jsem si na trojsedačku zrovna naštorc proti tý paní, co mu dala ty drobáky a hned o dvě stanice dál na Karláku, jsme ho viděly, jak vystupuje z toho vedlejšího vagónu.
„Nekulhá, mizera jeden!“ Řekla jsem polohlasně spíš sama pro sebe, protože ten chlápek šel najednou docela normálně svižným tempem a tou svojí holí si jakoby výsměšně pohupoval do kroku. A zamyšleně jsem si protřela ten přišlápnutej nárt, kterej mě už naštěstí přestal bolet.
„Vidíte, paní, já hloupá se nechala nachytat a dala jsem mu čtyřicet korun,“ povzdechla si ta dáma, co seděla naštorc proti mně. Pak pokrčila rameny, dodala, že příště od ní žádnej somrák už nic nedostane, vytáhla z kabelky časopis a začetla se do něj. Tohle mě zamrzelo. Ani ne tak kvůli těm čtyřiceti korunám, ta paní nevypadala nijak chudě a mně bylo jasný, že jí takovej obnos asi nerozhází, ale naštvalo mě to z úplně jinýho důvodu.
No a hned druhej den ve stejnou hodinu jsem toho týpka potkala na tom samým místě v metru na Můstku znovu. Zase tam pokulhával od jednoho člověka ke druhýmu a somroval drobný. Zrovna když přijíždělo metro, tak si to nasměroval ke dveřím, že jako nastoupí. Ty dveře se otevřely akorát přede mnou, on si mě zřejmě nepamatoval a nejspíš se rozhodnul, že teda jako než nastoupí, tak to na mě zkusí s tím svým žebráním.
„Mladá paní, nedala byste mi pár korun na jídlo?“ Zeptal se úlisně, opřel se o hůl a zahrál kulhavej úkrok do strany.
Mně se ti v tu ránu nahrnula krev do hlavy, však ani nevíte, jaká já dovedu bejt, když se rozparádím. Tak jsem mu zahradila cestu do těch dveří a houkla na něj: „Vám? Takovýmu podvodníkovi, co ze sebe dělá mrzáka, aby si vyžebral na chlast, přestože je zdravej a mohl by pracovat jako ostatní poctiví lidi? Kvůli kterýmu pak lidi nic nedaj těm, který to doopravdy potřebujou? Měl byste se stydět, chlape!“
Tak tohle ten parchant ode mě rozhodně nečekal. Překvapilo ho to tak, že tu svou hůl napřáhnul proti mně a tvářil se, že mě snad praští. To mi dodalo ještě víc kuráže, já popadla spodek tý jeho napřažený hole do rukou a všema těma svejma kilama, že jich teda nemám zrovna málo, jsem cukla proti němu. Zavrávoral, pustil tu hůl, couvnul pár kroků a já skočila do těch dveří, který se akorát začaly zavírat. On se vzpamatoval, chtěl tam vlízt za mnou, ale už to nestihnul a já pak už jenom viděla, že na mě zírá s otevřenou pusou, jak mu odjíždím s tou jeho holí.
Nedovedete si představit, jak jsem se v tu ránu nafoukla pýchou a zadostiučiněním, div, že jsem se tam v tom vagónu nevznesla ke stropu. Ale no nic, tu hůl jsem tam nakonec opřela o takový ty zamčený dvířka, který jsou nad kolejema mezi vagónama a na Andělu jsem normálně vystoupila, jakože se k tý věci nehlásím. Možná tam jezdí dodneška, co já vím.
No, sice jsem to s ním nějak skoulela, ale víte, co mě na těchhle lidech štve nejvíc? Ani ne tak to, že svejma fintama na někom vylouděj ňákejch pár korun. Daleko víc mi vadí, že zneužívají dobrý srdce hodnejch lidí zrovna v dnešní době, kdy je všechno čím dál dražší, takže těch doopravdy potřebnejch je pořád víc a víc.
Příhoda z Maruščina vyprávění.
