Článek
Je mu přes osmdesát, žije sám a zdravotní stav mu sotva umožňuje, aby se o sebe postaral.
S Michalem jsme se poznali tak před deseti léty celkem náhodou v rámci volnočasových aktivit. Setkali jsme se jen několikrát, v jedné příjemné hospůsdce hodili partičku šachů a poklábosili. Už tehdy měl své kantorské řemeslo pověšené dávno na hřebík, ale přesto mu moc volného času nezbývalo, jeho hlavní životní náplní byla péče o těžce nemocnou ženu. Byl na to krom kdesi daleko žijícího švagra prakticky sám, neb jejich manželství bylo bezdětné. Navzdory tomuto údělu prýštil z Michala životní entuziazmus, spoustu mi toho navyprávěl o své bývalé kantořině a také o svých předcích a jejich krušných židovských osudech za druhé světové války. Po čase se však naše cesty rozdělily a my se až do dnešních dnů neviděli.
„Milí přátelé, mobil mi požral všechny kontakty a zbylo jen pár adres v mailu, pokud si vzpomenete na starého pardála, mohli byste se mi ozvat, prosím? S díky Michal J.“
Tenhle kratičký mail mi dorazil před pár týdny a mně se před očima vybavily všechny ty příjemné chvilky, které jsem s Michalem kdysi strávil. I zalovil jsem, kde se dalo, vyštrachal jeho tehdejší telefonní číslo a řekl si: „Zkus, jestli to ještě funguje, lepší je rozhovor byť uskutečněný na dálku než strohá písmena, vyťukaná do klávesnice.“ Zavolal jsem, číslo fungovalo, propast let byla smazána a my se chtěli domluvit zase na nějakém posezení.
Chvilku jsme spekulovali, jak to udělat a pak z Michala vypadlo: „Já už skoro nechodím ven, Honzo, sebrali mi kus plíce a prostě to neudejchám. Kde bysme se tak mohli…? Hele, nechceš přijít ty ke mně, potěšit starýho vosamělýho pardála, kterej už má votevřený víko vod futrálu? A ne, abys přišel najedenej, uvařit ještě dokážu, zvu tě na svoje košer domácí těstoviny s kuřecím. Akorát už mi to tolik nemyslí, v těch šachách mě nejspíš porazíš.“ Nu a já přijal, taková nabídka se neodmítá.
Vybavil jsem se pár drobnostmi, abych nebyl za vejžerku, včetně dvou Plzní, ty se hodí ke všemu, a vyrazil dle mapy metrem a poté příjemnou procházkou mezi starými vilkami.
Srdečné uvítání a potom… Radši to napíšu formou Michalova monologu a své poznámky omezím na pár krátkých noticek v závorkách.
***
Honzo, promiň, že tu mám bordel, jsem tady sám a už ani na pořádnej úklid se nezmůžu. („V pohodě, tohle je pod prahem mýho vnímání, nejsem ženská.“) No, ženská, ta moje mi už před několika léty umřela. Když si chci uklidit třeba koupelnu, pro ní to byla práce na deset minut, ale mně to trvá několik hodin. Vyndám věci ze skříňky, zadejchám se a musím si jít sednout. Pak hledám něco, čím to tam vypucuju, nemůžu nic najít, rozkašlu se a zase vodpočívám. Takhle je to se vším, já bych se na to vyprdnul. Jo, jednou jsem si zjednal nějakou na vygruntování, makala tady celej den, dala to dost do pucu a řekla si o dva litry. Honzo, tohle si já jako příjemce státní důchodový renty nemůžu dovolit, musel jsem kvůli ní šáhnout do svých hubenejch rezerv.
Ne seď, já to jídlo vohřeju, už to mám připravený. Nevadí ti, že to je takový vobyčejný? Krucinál musím to dát na malej plamen, nevydržím u toho pořád stát. Ne, vopravdu seď, já si jen trochu vodpočinu a hned to nandám. Tumáš, vodnes nám to na stůl, snad ti to bude chutnat. („Michale, je to naprosto skvělý,“ nelhal jsem, vypadalo to jednoduše, ale bylo to chutné a Michal to pojmenoval slovem znějícím přibližně „ferberl“ – prý typické jídlo pražských židů ze staré doby.) A dík za tu Plzeň, já už teď skoro nepiju, alkohol mám vod doktorů prakticky zakázanej.
Po manželčině smrti jsem si našel přítelkyní. Pěkná ženská se skromným domkem, nebydleli jsme spolu, ale bylo to fajn, jenomže pak na ni skočil ten proklatej Němec, Alzheimer nebo jak se tomu říká. Bylo to horší a horší, a pak jako na potvoru mi našli onkologickej nález na plicích, musel jsem na operaci a ztvrdnul ve špitálu. Dcera tý ženský využila, že nejsem ve střehu, vzala ji do banky, pak za nějakým právníkem a strkala pod nos nějaký papíry, aby to podepsala. No, do háje, kdyby se mi ta dcera dostala do rukou, tak bych ji zabil. Sebrala mámě peníze i ten domek a šoupla ji do ústavu někam k Příbrami. Já tam za ní nemůžu, neudejchal bych cestu. Tak jí aspoň dvakrát denně zavolám a pořád jí vykládám to samý, protože to pokaždý zapomene. Počkej, je sedum, já jí brnknu. (Michal vzal mobil do ruky, krátce, velice něžně a vstřícně pozdravil svou přítelkyni.) No, nekoukej tak na mě, na sex už dávno nemám, a kdybych se vo něco pokoušel, rovnou by mi mohla zavolat funebráky, he, he, he. (Rozkašlání.) Promiň, nebude ti vadit, když se na chvilku natáhnu na tohle kanape? Ne, nechci s ničím pomoct, nevotravuj s tím pořád.
Víš, Honzo, já jsem tady strašně sám, nemám už pro koho a pro co žít a fakt by mi to už asi víc slušelo na krchově. Teda promiň, že tě tím krmím, krom sestřičky ze střediska, co mě přijde dvakrát tejdně zkontrolovat a krom švagra, kterej se tu vobjeví jednou za kvartál, mi sem nikdo nechodí. Sám taky prakticky nevystrčím frňák, sámošku mám sice naproti, ale dokopu se tam jít tak jednou za tejden, a když se vrátím, rozdejchávám to až do večera.
Akorát před časem jsem tady měl jednoho redaktora z rádia. Napsal jsem něco pro Paměť národa o těch svejch předcích, jak to s nima bylo za války, a on se mnou pak přišel udělat rozhovor. Já vím, říkáš, že bych se tomu mohl věnovat víc, abych měl nějakou náplň, ale to máš těžký. Vono to dneska už málokoho zajímá a navíc mívám potíže s internetem a bez něj se to psát nedá, protože potřebuju dohledávat různý souvislosti. Soused tadyhle za zdí mi nabídnul, abych se k němu připojil na wifinu, když mu za to budu dávat půlku nákladů, tak jsem to vzal, ale von je trochu lempl, vobčas zapomene zaplatit operátorovi a pak je na čas vodstžienej, než to dorovná.
No jasně, že bych mohl mít svůj internet, už mi to nabízeli, ale musel bych platit o pár stovek navíc, a to už by bylo na tu mou skvělou exkantorskou penzi trochu silný kafe. Stačí, že když mi začal haprovat telefon, koupil jsem si vod nich novej a dávám jim o stopade víc k paušálu na splátkách. Ale už toho nechám, finančníma problémama starýho pardála jsem tě nechtěl zatěžovat, promiň, jsem moc rád, že jsi za mnou přišel.
***
Čas pokročil, trochu jsme odlehčili téma a začali se bavit o věcech každodenního života. O ženských, Michal vzpomínal na svou nebožku manželku a na to, jak s ní strávil spoustu krásných let v tom maličkém bytě jedna plus jedna, kde jsme teď spolu seděli. Vzpomínka ho potěšila a rozesmutněla zároveň, tak jsme přešli na řeč o pivu a fotbale prostě tak, jak to bývá, když spolu klábosí dva chlapi.
Ale na slíbené šachy nedošlo, bylo znát, že toho má Michal dost, tak jsme se rozloučili a já vypadnul. Ještě před odchodem jsme si slíbili, že si tu partičku hodíme příště.
Udělala se tma a já se ubíral tou samou cestou zpátky k metru mezi vilkami. Měl jsem toho hodně na přemýšlení. Dílem mi přišlo Michala líto, jak s ním život zamával, nechal ho osamělého a prakticky nemohoucího s mizernou penzí a s partnerkou s Alzheimerem, za kterou ani nemůže jezdit. Ale víc než lítost jsem k Michalovi pociťoval obdiv, jak se přes to přese všechno dokáže prát se životem.
Jo, a ty šachy dáme a ne jen jednou, i kdyby čert na koze jezdil, však jsem rád, že jsme se zas po létech našli.
