Hlavní obsah
Lidé a společnost

Mezinárodní ostuda?

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Najdete je v Moje sledované na tomto webu nebo na Seznam.cz.

Foto: Jan Pražák
26. 7. 13:41

Slunné páteční odpoledne, vltavská náplavka na pražském Rašínově nábřeží a na ní festival malých pivovarů.

Článek

Dvě řady stánků, nabízejících lahodný zlatavý mok, k tomu nějaké to občerstvení a spousta žíznivých návštěvníků.

Do třetinkového korbelu, který jsme zakoupili v rámci vstupného, jsme si s manželkou nechali načepovat jeden z lahodných pěnivých nápojů. Chvíli korzovali a pak nalezli dvě volná místa na kraji lavičky u podlouhlého stolu. Zasedli jsme, zvolna upíjeli a pozorovali cvrkot vůkol.

Vedle nás seděli čtyři mladí chlapíci, cizinci, jižní typ, člověk by je přiřadil někam do Španělska. Možná do Itálie nebo snad do jižní Francie, případně trochu východněji do Řecka, nevím. Podle řeči se to poznat nedalo, zřejmě byli z různých zemí, a aby si navzájem rozuměli, používali angličtinu notně říznutou přízvukem svých domovských jazyků. Rozhodně to nebyli žádní kravaťáci a na dělňasy taky nevypadali, spíš bych je odhadnul na ajťáky, kteří se k nám sjeli na nějakou mezinárodní konferenci nebo něco podobného. Před chvíli jim skončil program a oni se vydali okoštovat nejlepší pivo na světě. Povídali si, žertovali, občas někdo z nich odběhl, aby si doplnil korbel dalším vzorkem.

Kousek od lavičky se zastavila maminka s kočárkem, dítěti dala napít vody z petky a pak ho postavila na zem, aby se trochu proběhlo. V jedné ruce třímala svůj korbel s pivem, do druhé vzala mobil, vyťukla číslo a začala s někým hovořit. Usmívala se u toho, zřejmě mluvila s taťkou, těšila se, že už má po práci a za chvilku se k nim přidá. Po očku pozorovala svou ani ne tříletou ratolest, která se usadila na dlažebních kostkách náplavky a ručkama si přihrnovala písek, jímž byly posypané.

„Dětský organizmus je třeba pravidelně otužovat před bacily a podle statistik každé správně zdravé mrně sní za rok půl kila prachu,“ shodli jsme se s manželkou. A pozorovali, jak maminka vrátila mobil do kabelky, dítko vzala za ruku a šla dál, snad v ústrety blížícímu se taťkovi.

„Zelené šaty, botky rudé,“ přišla mi na mysl slova klasika při pohledu na další procházející figurku a řekl jsem si, že dobré české pivo přišel ochutnat i vltavský vodník. Věkem ošlehaný chlapík s fousisky až na hrudník v letitém zeleném haveloku a klobouku stejné barvy si přidržel korbel proti slunci. Znaleckým okem zkontroloval jeho obsah, načež se zhluboka napil, udělal spokojené „ááách“ a otřel si ústa hřbetem ruky. Jen ty rudé botky mu chyběly, zřejmě je nechal viset na vrbě u řeky a na náplavku se vypravil dočista bosky.

„Krucinál, tos nemohl říct…“ „Jsem nevěděl, že budeš tak kvaltovat…“ Zaslechli jsme ze své lavičkové pozorovatelny a spatřili, že vodníka vystřídal párek mladších manželů. Zjevně zrovna procházeli jakousi hádkou, mračili se jeden na druhého a v rukou nesli prázdné korbely. Možná se nemohli dohodnout, jestli si dát ještě po jednom pivu nebo už jít domů, bůhví. „Sakra, do prdele,“ vykřikl on, když na dotvrzení nějakého svého argumentu prudce máchl rukou, až mu z ní vyklouznul korbel, spadnul na dlažbu a rozlétl se na tisíc kousků. Víc jsme neslyšeli, rozhádaní manželé opovržlivým pohledem sjeli naše cizokrajné spolustolovníky. Přešli dál a ani je nenapadlo, že by snad po sobě mohli ty střepy uklidit, co kdyby se o někdo pořezal, třeba ta malá holčička, bosý vodník nebo kdokoli v otevřených sandálech. Proč taky po sobě uklízet, vždyť něco tak přízemního bylo bezpochyby hluboko pod jejich úroveň.

Tři ze středomořských cizinců nechápavě zakroutili hlavami, čtvrtý, co seděl nejblíž k rozbitému korbelu, okamžitě beze slova a s naprostou samozřejmostí vstal. Sednul si na bobek, největší střepy posbíral holou rukou a zahodil je do odpadkového koše, který stál hned vedle stolu. Pak vzal papírový tácek, který mu zbyl od právě dojedené klobásy, ubrouskem na něj nahrnul zbytek rozbitého skla a přidal do koše k větším střepům.

Poté se další z cizinců kouknul na hodinky a prohlásil cosi ve smyslu, že je čas jít, byl přece pátek a možná se vraceli domů. Chlapíci se zvedli a odešli, cestou si vypláchli korbely nad vaničkou s vodou, zřejmě si je hodlali odvézt jako suvenýr. Někam tam k nim, možná do Španělska, do Itálie, snad do jižní Francie nebo do Řecka, nevím.

Tak mě teď napadá, že říkat téhle bezvýznamné příhodě mezinárodní ostuda je možná hodně přehnané. Vždyť nešlo o politiku, žádný potentát z nejvyšších pater se neztrapnil před světem, jak se to občas stává.

Jenomže až tihle čtyři obyčejní chlapíci přijedou zpátky domů, tak se jich kamarádi a přátelé budou ptát, jakže se měli v té maličké zemičce uprostřed Evropy, kterou tam nikdo z nich nezná. Co oni odpovědí svým kamarádům a známým, které žádná vysoká politika nezajímá? Řeknou jim, že ta naše zemička je napohled krásná, jídlo tu máme výborné a pivo tak lahodné, že na něj chodí i sličné maminky s malými dětmi a dokonce si ho nenechá ujít ani místní hastrman. Ale zároveň je budou varovat, aby si dávali setsakra dobrý pozor kam doslova i obrazně šlápnout. Řeknou jim, že jsme tu takoví nevšímaví a bezohlední bordeláři, kterým je zatěžko se ohnout a uklidit po sobě něco, oč by si kdokoli mohl způsobit nehezký šrám.

Možná opravdu přeháním, ale jedno vám přiznám, pivo mi zhořklo v ústech a já se tam na té lavičce za nás za Čechy hluboce zastyděl.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Reklama

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz