Článek
Její rodiče nebyli v očích tehdejšího režimu ti správní, tak mohla na nějaké studium zapomenout. Tramvaj se tehdy neovládala párem pedálů z pohodlného sedadla, jako je tomu nyní. Řidiči stáli v maličkém prostoru, jednou rukou ovládali kolo reostatu pro jízdu a přibrzďování, druhou rukou mechanickou brzdu, když bylo třeba rychle zastavit. A výhybky nebo „špičky,“ jak se jim říkalo? Žádné přehazování na zmáčknutí tlačítka, kdepak, ať bylo vedro nebo mráz, muselo se pěkně ven, vytáhnout železnou tyč a silou překlopit na ten správný směr.
Nicméně Hedvice to nevadilo, zezačátku to pro ni sice byla dřina a po šichtě ji bolívalo celé tělo, ale byla mladá. Zvykla si, zesílila a taky měla pomocníky. Přišlo září, a když Hedvika projížděla ráno před stařičkou rozpadající se školou, byla obzvlášť opatrná. Jednou se chystala odjet ze stanice na křižovatce, ještě honem ven, přehodit špičky a pak vyrazit. Ale co to vidí? Nějací dva kluci tak sedmá třída se jí hrnou před tramvaj, jeden vytahuje tyč, zasouvá do kolejí a snaží se přehodit. Dělá to ale úplně špatně a nejde mu to, druhý mu chce pomoct, ale ani tak to nezvládnou. „Ukažte, mladí pánové, takhle se to musí,“ bere jim tyč z rukou, nasedne na ni, aby si pomohla svou vahou, usměje se a pak hned odjíždí. Další dny tam nějaký čas při ranní šichtě ty dva kluky potkává, čekávají na její tramvaj a špičku jí přehazují. „Možná jednou budou jezdit stejně jako já,“ napadá ji. Jenomže každá epizoda jednou končí, stařičkou školu zbourali, kluci začali chodit jinam a Hedvika už je nikdy neviděla.
Přeběhlo pár let, byl zase podzim, z dívenky Hedviky se stala pěkná pořádná ženská. A měla strach, v parčíku, kudy chodila z vozovny domů, začal řádit úchyl. „Co když mě přepadne?“ Bála se pokaždé, když se potmě vracela z odpolední. „Ještě dneska, od zítřka mám ranní a pak začnu chodit jinudy delší cestou, utěšovala se ten večer. Zatnula zuby, zrychlila krok, a když to před ní v křoví zašustilo, skoro přestala dýchat, jen rychle popadla klacek, který byl zrovna po ruce. Chlápek, jak zagroškudla nahý pod rozhaleným kabátem jí zastoupil cestu, vykřiknul nějakou sprosťárnu a sápal se po ní. Napřed se celá roztřásla, bála se, že ji znásilní a chtěla začít křičet, ale pak ji to napadlo. Byla rychlejší než on, chytla ho za ruku a začala prudce kroutit, jako když otáčí brzdou. Tohle nečekal, zavrávoral, na moment ztratil balanc, a než se stačil srovnat, silou ho dloubla klackem mezi nohy, jako když manévruje s tyčí na výhybky. Chlápek zakňučel, upadnul a ona stačila utéct. Když ho za týden chytli a Hedvika se doslechla, že v těch místech znásilnil tři ženské, zašla do kostela a poděkovala pánubohu, že ji ochránil.
Jméno: Antonín Malý. Bydliště: Příčná 12. Povolání: Učitel. Pracoviště: Kostelecká 49. Od příhody s úchylem uplynuly dva roky a tyhle údaje se Hedvika dočetla v občance, kterou našla zapadlou ve vlečňáku za sedačkou. Dle litery zákona by ji měla odnést na VB (tehdejší policie), ale neudělala to. Jednak měla její rodina špatné zkušenosti s režimem a za druhé ji napadlo, že by tomu usměvavému mladíkovi na fotografii akorát zadělala na problém. Cosi ji ponoukalo, následující den měla odpolední, ale ráno nemohla dospat, a tak se ještě před osmou objevila ve škole v Kostelecké.
„Dobrý den, vy jste maminka od Lukáše, musíte se s ním doma víc učit…“ spustil na ni ten sympatický pan Antonín z fotky, hned jak ho odchytla ve dveřích do školy. Byl nervózní, jakoby se něčeho bál, tak rychle vytáhla jeho občanku a skočila mu do řeči: „Počkejte, pane Malý, není tohle vaše?“ „Kde jste to proboha objevila?“ „V tramvaji na konečné…“ „Děkuji vám mnohokrát, ušetřila jste mi malér…“ A najednou měla Hedvika lásku na celý život, bylo to tak prosté.
Malému Toníčkovi bylo jedenáct let a toho večera marně čekal s tátou na svou maminku Hedviku. Neměli doma telefon a o tom neštěstí je až v devět hodin přišel osobně informovat pan dispečer: „Vy jste pan Malý? Vaše manželka Hedvika Malá měla nehodu s tramvají…“ Pan Antonín ho ani nenechal domluvit, před očima se mu zhroutil svět a vylekal se, že je jeho milovaná po smrti. Ukázalo se však, že Hedvika je tělesně v pořádku, mrtvý je někdo jiný, sebevrah, který jí skočil přímo pod rozjetou tramvaj. Hedvika se zhroutila, sebevraha odvezli do márnice a ji do nemocnice.
Čím vřelejší má člověk srdce, tím víc s ním takový případ otřese a Hedvice trvalo půl roku, než se znovu odvážila řídit tramvaj. Zezačátku hospitalizace, poté psychické zotavování doma, pak zpátky do světa tramvají zatím jen v depu a teprve potom na koleje. Cosi se pomalu měnilo, staré typy tramvají byly postupně vytlačovány novými s vytápěním a pohodlnějším ovládáním. Hedvika si musela znovu zvykat na svou někdejší práci, zbavovat se strachu z lidí, kteří jí přebíhali přes koleje, ale stopa té hrůzné vzpomínky v ní zůstala už napořád. A taky tak trochu nostalgie nad těmi stařičkými vozy s kladkou, které nakonec úplně vymizely.
„Ježíšmarjá, kdo ti to udělal?“ Zeptala se Hedvika starostlivě, když jednoho večera objevila na konečné v zavázané hadrové tašce odložené, roztřesené a vyhladovělé sotva několikadenní koťátko. Syn už dávno nebyl maličký Toníček, ale dospělý Tonda, odstěhovaný se svou rodinou a její manžel starý pan Antonín, bývalý učitel odešel do důchodu. „Toníku, postaráme se o něj, viď?“ Zeptala se ho s prosbou v očích, když přinesla toho odloženého tvorečka domů. Toník tiše přikývnul a nastalo období, kdy Hedvika odcházela do práce a on co pár hodin piplal to kočičí miminko. Napřed ho krmil kapátkem, aby mu nahradil maminčin cecík, pak první najemno nasekané masíčko, a tak dál, a tak dál, až z uzlíčku do dlaně vyrostl pořádný černý kocour, dostal ladovské jméno Mikeš.
V té době už Hedvika s Antonínem bydleli v malém domku se zahrádkou na kraji města a z Mikeše se stal udatný ochránce jejich obydlí před drobnými hlodavci. Přes noc lovil, před den spal, a přitom po celých čtyřiadvacet hodin dělal věrného společníka oběma svým adoptivním rodičům. Hedvice prokvetly tváře vráskami, nadešel poslední den jejího brázdění městských ulic tramvají, a pak se též ona rozloučila se svou celoživotní profesí. Užívala si klidného stáří s Antonínem a s Mikešem, často se těšila z vnučky Věrušky, když k nim přijel syn s manželkou. Zpočátku se Mikeš bál Věrušky spíš, než doopravdy bál, držel si instinktivní odstup, aby ji náhodou ve hře nepoškrábal. Pak se nějaká čas naopak malá Věruška bála Mikeše, až se nakonec ti dva spřátelili a dospělí je našli, jak oba spí v dětské postýlce přitisknutí k sobě pod jednou peřinou.
Nicméně ani v té době se čas nezastavil, pan Antonín odešel na pravdu boží a nedlouho po něm přeběhl duhový most i stařičký kocour Mikeš. Přišlo jaro, Hedvika zůstala sama, vždy jednou za týden upekla mramorovou bábovku, vzala ji do tašky a odebrala se do sadů na lavičku u tramvajové zastávky. Táhlo jí na osmdesát, chodila o holi, zlobilo ji srdíčko, co chvíli se zastavovala, aby nabrala dech. Ale pokaždé došla, posadila se, chatrným zrakem pozorovala projíždějící tramvaje, ve tváři měla pomalý úsměv a vzpomínala na celý svůj život. Poznala sice dost nerudných naštvaných pasažérů a řadu horkých chvilek v zaplněných městských ulicích, ale na ty zapomněla, v paměti jí zůstalo jen to dobré. Mezi tramvajáky měla ještě pár starých přátel, pokud někdo z nich okolo ní projel, na moment zastavil, aby ji pozdravil a aby od ní dostal kousek té nejlepší bábovky na světě.
Jaro se přiblížilo k létu, nadešel červen, teplota odpoledne vyšplhala ke třiceti stupňům. Pan Karel projížděl se svou tramvají zastávkou v sadech a uviděl Hedviku, jak tam sedí na lavičce s taškou na kolenou. Vyběhnul z řídící kabiny, však cestující těch pár vteřin počkají. Jenomže tentokrát ho Hedvika neuvítala svým obvyklým pomalým úsměvem, pan Karel vyčetl z jejího strnulého výrazu ve tváři, že už ho nevnímá. Nemocné srdce jí definitivně dosloužilo a on poznal, že Hedvika už řídí tramvaje na nebesích, které jezdí úplně tiše, nikdo v nich nespěchá a nikdo se v nich na nikoho nezlobí.
