Článek
Byla to uzenka. Klobása. Nebo se tomu taky říkalo jednoduše buřt. Přišli jste ke stánku a prostě řekli, že byste chtěli jednoho buřta. Vyplázli jste tři šedesát nebo tak, stánkař vám ho fláknul na papírovej tácek a k tomu kydnul hořčici. Ta bejvala taková tekutá, asi ji ředil vodou, aby mu zbylo na soukromý kšefty. K tomu vám přidal dva mrňavý vokoralý krajíčky chleba a ubrousek. Teda jen utrženej kousek ubrousku, asi jima taky šetřil.
Vošklivák byl horkej a strašně mastnej, takže vám ten tácek hned promastil skrz na skrz a vy jste se s ním koukali rychle vodsunout k malýmu kulatýmu stolku. Ten byl věčně přeplněnej dalšíma lidma, co taky baštili voškliváky a taky prázdnejma táckama vod lidí, co už ty voškliváky měli zbaštěný a vodešli pryč za svejma věcma.
Pak jste toho horkýho voškliváka vzali jen tak do prstů a kousli do něj. Byl trochu zrádnej, strašně rád se vám pomstil za to kousnutí gejzírem vomastku, stříknutým na voblečení. A taky byl určitě hrozně nezdravej, jak byl celej černej vod toho vopejkání a plnej špeku. Ale byl strašně dobrej, dodneška si na to pamatuju. Čert vem tvrdej chleba, čert vem zředěnou hořčici a malej kousek ubrousku, do kterýho jste se ani nemohli pořádně votřít, vošklivák byl nejlepší. A jak voněl, na to se nedá zapomenout.
Zvlášť v zimě. Pamatuju, jak mi tehdá bylo akorát vosumnáct a já čekal na holku pod koněm. Nepřišla, potvora, byl jsem z toho nasr…, pardon, naštvanej a celej zmrzlej, tak jsem si na toho voškliváka skočil. A k tomu poručil pívo. Stánkař mi nejdřív nechtěl nalejt, musel jsem mu ukázat vobčanku. A pak mi natočil zlatavou desítku do povoskovanýho papírovýho kelímku. Byla sice trochu cejtit trubkama a chutnala po tom papíru, ale dohromady s tím vošklivákem mi dokázala spravit náladu. Vůbec mi nevadilo, že jsem byl celej umaštěnej a že mi vošklivák stříknul na kabát, byl jsem spokojenej a na tu holku, co mi nepřišla na rande, jsem rychle zapomněl. A navíc celý to potěšení mě stálo jen něco málo přes pět korun.
***
A proč vo tom vlastně píšu? Včera jsem si na toho pražskýho voškliváka vzpomněl a dostal jsem na něj chuť. Takovou tu nostalgickou. Byl jsem náhodou zase po čase na Václaváku, prodávali tam spoustu všeho možnýho, klobás, uzenek, trdel, plněnejch baget a já nevím čeho dalšího, ale toho starýho nezdravýho mastnýho voškliváka jsem tam prostě nenašel. Všechno to byly jen strašně drahý náhražky, takový lákadla na turisty, kterejch tam běhalo tolik, že bys český slovo pomalu ani neslyšel.
Ne, nechtěl bych se vrátit do tý doby pražskejch voškliváků, kdy na mě policajti divně koukali, že jsem měl moc dlouhý vlasy a z každýho sloupu se na mě mračil z vobrázku Lenin. A já si musel dávat fakt majzla, abych něco nekecnul, to by mě hnedka sebrali i s těma dlouhejma vlasama a s rozjedeným vošklivákem.
Jen ať tady ty turisti jsou, ať pěkně vejraj s vodevřenejma pusama, jaký to tady máme krásný. Jen ať si kupujou všechny ty drahý náhražky tehdejších voškliváků a chlastaj naše pivo, aspoň poznaj, co doma nemaj a co je dobrý.
Ale jedno vám povím. Kdyby to šlo, tak bych snad někde v krabici na půdě vyštrachal starýho zelenýho bůra a na malou chvilku si do těch dávných časů na mastnýho horkýho pražskýho voškliváka skočil. Prostě jenom takovej krátkej skok do mládí.
