Článek
„Tak poslouchám,“ dodala a zabodla do mě svůj pohled. Nebyla v něm pouhá prostá potřeba ženy po obdivování. Bylo v něm i cosi jiného, jakási emoce, kterou jsem nedokázal rozpoznat.
„Maruško, jsi krásná, po mojí Soně nejkrásnější ženská pod sluncem, a ty to dobře víš,“ pokusil jsem se splnit její přání. „Nechtěj po mně, abych vyjmenoval, co se mi na tobě nejvíc líbí, to se na veřejnosti nesluší. Řeknu jen jedno, máš nádherné hluboké oči. Ale teď mi konečně pověz, co se stalo.“
Moje společnice se zatvářila poněkud překvapeně a polkla naprázdno. Pár okamžiků váhala, pak mávla rukou, lokla si čerstvě přinesené kávy a konečně spustila.
***
Tak teda jo, Honzo. Vlastně jsem sama nevěděla, jestli ti to chci říct nebo nechci, ale tys to na mě stejně poznal. No, jak bych začala? Aha, už to mám. Představ si, že chybělo málo a už bych tady s tebou neseděla a nemohla si užívat ty tvoje řečičky, které mě sice občas trochu štvou, ale přitom mi dělají dobře na pleť. Víš proč? Protože místo toho bych byla mrtvá a dočista sešrotovaná někde v příkopu.
No, promiň, začnu radši od začátku, abys v tom neměl zmatek. Potřebovala jsem dobrat dovolenou, tak jsem si uprostřed minulého týdne vzala dva dny a vyrazila za jednou starou tetou do Ústí, jako to dělám každý rok. Užily jsme to, teta byla ráda, že jsem si na ni vzpomněla, zakecaly jsme se, popily trochu vínka a já u ní přespala. Druhý den jsem vyrazila zpátky hned ráno, abych už pomalu začala s pečením cukroví, než se Franta vrátí z práce a vzala jsem to jak jinak než po ústecké dálnici.
Já nevím, jestli jsi po ní někdy jel, ale bylo to fakt šílený. Mokro, mrholení, chvílema mlha jak rozlitý mlíko a v pravém pruhu samý kamion. Švihala jsem to v levém, věděla, že jakmile zajedu mezi ty náklaďáky, tak už se zpátky nedostanu. Jak normálně řídím ráda, tak teď jsem se modlila, abych to už měla za sebou. No a co si myslíš, že se stalo v úseku, kde kamiony nesmí předjíždět? To víš, že mi tam jeden vjel. Těsně před čumák. Měla jsem co dělat, abych to na tom mokrém sajrajtu ubrzdila, jinak by mě dočista vymet ze silnice. Netuším, kam čuměl. Promiň, že to tak říkám, ale já už se fakt loučila se silnicí a vlastně i se životem.
Za chvíli, až se zas ráčil zařadit doprava, jsem se konečně dostala před něj, ale pak mi to celé došlo. Uvědomila jsem si, co se mohlo stát, celá jsem se rozklepala, řekla si, že se na to můžu vykašlat a že se nutně potřebuju uklidnit u kafe. K první benzínce to bylo asi deset kilometrů, tak jsem tam zastavila a vlezla dovnitř. S kelímkem kafe hořkého jako čert jsem se postavila k pultíku, zírala ven a cítila, jak mě ta horká tekutina uklidňuje. No a v tu ránu jsem ho uviděla, ten kamion s šedožlutou plachtou bych poznala na sto honů, a když zastavil u stojanu, přečetla jsem i jeho číslo, které se mi vrylo do paměti.
Vyběhnul z něj chlápek, taková mrňavá šlašinka ve firemních montérkách, a než aby začal tankovat, hnal si to šupem dovnitř. Namířil si to ke mně a já si teprve v tu chvíli všimla, že stojím vedle dveří, co je na nich namalovaný panáček. Honzo, já nevím, jestli tihle kamioňáci mají ve svém autě záchod, ale tenhle vypadal, že buď ne, nebo ho tam má rozbitý a že hrozně pospíchá, no víš kam. A ve mně, jak jsem normálně mírná ženská, se ti vzedmula ta potvora, co se mi tam uvnitř schovává a já měla najednou hroznou chuť mu tu šarádu na silnici aspoň maličko oplatit.
„Člověče, vy jste mě málem smetl z dálnice, víte o tom?“ Vypálila jsem na něj a zastoupila mu cestu do dveří s panáčkem.
On se zarazil, byl bledej jako ta mlha venku, vyvalil oči a došlo mu, že se nemá nejmenší šanci prosmýknout na záchod kolem takovému kolosu, jako jsem já. „Co, kde, jak?“ Zamumlal.
„No jak jste předjížděl ten druhý kamión a já už byla prakticky vedle vás. Notabene v místě, kde nemáte v levém pruhu co pohledávat.“
„Eee, eee… Uhněte, prosím vás…“ Zablekotal a zatvářil se šíleně nešťastně.
No tak jsem teda poodstoupila a on vletěl do dveří s panáčkem, jako by mu za zadkem hořela koudel. Já se nadechla, připadala jsem si jako pořádná semetrika a zároveň se ve mně rozprostřel pocit zlomyslného zadostiučinění. K tomu kafi jsem si přikoupila croissant, vrátila se na své místo a teď už v klidu pozorovala, jak se venku převaluje mlha.
Ten chlapík kamioňák byl na panáčkovi strašně dlouho, tak jsem začala spekulovat, jestli si tam zpytuje svoje černé svědomí nebo jestli si pucuje trenky z toho, jak jsem ho prve zdržela. No, už jsem měla dopito a dojedeno, chtěla vypadnout a jet dál, když vtom on konečně vylezl ze dveří. Už nevypadal tak zdrchaně, vrátila se mu barva do tváře a chvilku na mě koukal, jakoby o něčem přemýšlel. A představ si, že já měla najednou po vzteku, ne že bych se na něj zrovna usmála, ale dívala jsem se mu zpříma do očí a tvářila se, jakože vyčkávám.
Nakonec ten můj pohled nevydržel a začal koktat: „Promiňte, paní, já si vás na tý silnici vůbec nevšimnul… Já hrozně pospíchal… Ráno jsem asi snědl něco moc špatnýho… Tak už se nezlobte.“ A ukázal na ty dveře s panáčkem, abych jó a na tuty pochopila, kam vlastně tak šíleně chvátal.
Víš, Honzo, mně se dralo na jazyk, že kdyby mě byl smetl, tak by mi ty jeho omluvy byly teď už houby platné, ale rozmyslela jsem si to. Nevím, jestli jsem se s ním už nechtěla zdržovat nebo jestli mi ho přišlo i trochu líto, vždyť kamioňáci jsou taky lidi. Tak jsem jen mávla rukou a řekla: „No dobrý, tak buďte příště proboha opatrnější.“
Načež on jenom tak lehce kývnul hlavou a vypařil se zpátky do svého kamionu. Já už taky vyrazila, abych mohla doma konečně začít s tím vánočním cukrovím. Představ si to, advent je v tady a já zatím neměla ještě ani rohlíček. Ale teď už mám, koukej, něco jsem ti přinesla.
***
Maruška zmlkla a vytáhla z kabelky malou plastovou krabičku. Uvnitř se usmívalo několik vanilkových rohlíčků v milé společnosti včelích úlů a marmeládou slepených lineckých srdíček. „Zatím toho víc nemám,“ usmála se konečně, „tumáš vzorek a dej z něj ochutnat té své dámě, která je ještě krásnější než já.“
