Hlavní obsah
Umění a zábava

Večerní kráska

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Foto: pixabay.com

Zdroj: pixabay.com

Ospalou nudu ve vagonu metra prozářila svou krásou na náměstí Republiky. Jakoby vyšlo slunce i měsíc zároveň, zlaté paprsky jejích vlasů zápolily se stříbrnými odlesky večerních šatů.

Článek

Napadlo mě, že se asi vrací z divadla nebo z koncertu.

„Tak už jedu, miláčku, zatím pa,“ zašvitořila do telefonu, tajuplně se usmála a přístroj schovala do kabelky, barevně ladící s jejími šaty i lodičkami. Náhoda mi přihrála štěstí, večerní kráska usedla na volnou dvojsedačku naproti mně. Krátce jsem vzhlédl od knížky, nedalo mi to, podívat jsem se prostě musel. Bohaté rozpuštěné vlasy elegantně rámovaly její vkusně nalíčený obličej s očima posazenýma daleko od sebe. Dekolt měla přesně takový, aby působil decentně, ale zároveň provokoval fantazii mužských očí. Pas natolik úzký, jaký jen může mít zhruba čtyřicetiletá žena, pravděpodobně matka od dětí. A boky? Z těch se mi dočista zatočila hlava. Zachytila můj pohled a v jejích očích se objevil sotva znatelný záblesk. V tu chvíli jsem neměl nejmenší tušení, co to znamená, a tak jsem raději sklopil zrak a snažil se pokračovat ve čtení.

Večerní kráska si přestala všímat svého okolí, zavřela oči a podvědomě začala s rukou na kabelce vyťukávat nějakou melodii. „Spíš ten koncert,“ napadlo mě, „hudba jí zřejmě učarovala a ona se k ní teď vrací v myšlenkách.“ Nedokázal jsem se soustředit na děj v knize, hlavou se mi honily otázky, kterýže z hudebních velikánů jí tolik učaroval. Bach, Beethoven nebo některý z českých mistrů? Či snad dokonce jakási soudobá nelibozvučná moderna? Ne, to asi ne, rytmus jejích prstů byl klidný jako Lesní téma symfonické básně Vltava, jen občas zabublal Svatojánskými proudy.

Následující stanici na Florenci přistoupil do našeho zpola zaplněného vagónu pán středních let. Budil dojem nějakého úředníčka, vracejícího se z práce, která se poněkud protáhla. Čistý, střízlivý, slušně oblečený, možná dost utahaný od všech těch razítek, faktur či objednávek, kterými se celý den zabýval. Plaše se rozhlédl kolem sebe, pak jeho pohled spočinul na večerní krásce a málem se mu podlomila kolena. Což nebylo nic divného, mně samotnému by se před chvilkou stalo to samé, kdybych při jejím příchodu už neseděl.

Sedl si na volné místo vedle večerní krásky a přitiskl se k ní trochu víc natěsno, než by bylo vzhledem k jeho střízličí postavě nutné. Večerní kráska však byla myšlenkami v zajetí svých tónů, jen se instinktivně o kousek posunula na kraj sedačky až k oknu, aby mu udělala víc místa a ani neotevřela oči. Úředníček se chviličku nesměle ošíval, načež se odhodlal, otočil k ní hlavu a pak z něj vypadlo poněkud nejistým hlasem, který jsme zaslechli i my v okolí: „Mla… mladá paní, vzala byste mě k sobě domů?“

„Ne,“ řekla zcela nepřítomně a ještě chvilku pokračovala s vyťukáváním nedávno vyslechnuté hudby. Potom konečně úředníčkova otázka prorazila hradbu těch krásných tónů a dospěla až ke krásčině vědomí. Ta ztvrdla v rysech, její zadumaný úsměv vystřídala kamenná tvář, doširoka otevřela své velké pomněnkové oči a úředníčkovi věnovala pohled, jaký by si nezasloužila ani chcíplá myš: „Né~ééé!!!“ Tentokrát si své citoslovce skutečně vychutnala, vyřkla, či lépe řečeno zapěla jej zvučným altem a podmalovala výraznou melodickou vlnovkou.

„Dostalo se mi snad té cti, že sedím na obyčejné sedačce obyčejného metra se slavnou operní pěvkyní, která se právě vrací z vystoupení?“ Napadla mě otázka, avšak následující sled událostí mi nedovolil, abych se jí dále zabýval.

Úředníček se nedal tak snadno odbýt. Viděli jste někdy napůl roztoužený a napůl nesmělý výraz někoho, kdo by strašně moc chtěl, ale přitom se obává odmítnutí? Tak přesně tímhle pohledem, poněkud zešikma a trochu zespodu pohlédl na večerní krásku, pokusil se jí položit dlaň na předloktí a zaškemral: „Ale já bych… já bych vám uvařil kávu, než byste ji vypila, tak bych rozestlal, a pak bych vám přišel do sprchy umýt záda.“

Čekal jsem, jestli padne facka, ale večerní kráska se k ničemu tak přízemnímu nesnížila, spíš jí ho přišlo trochu líto. Přitom se v jejích očích znovu objevil ten sotva znatelný záblesk. Druhou rukou elegantně smetla jeho dlaň, jakoby odháněla obtížný hmyz a klidným jasným hlasem dodala: „Jestli nemáte co na práci, tak mě nechte být, spěte jako většina ostatních a pak si vystupte na své stanici.“ Tím zřejmě považovala celou věc za vyřízenou, uvolnila se, opět zavřela oči a ponořila se do své pomyslné hudby.

Úředníček se zatvářil nešťastně a mně se, netuším proč, vybavil obraz zmoklé slepice z dávno ztraceného mládí, kterážto se nestihla včas schovat před lijákem a schlíple se krčila u zdi na dvorku babiččiny chalupy. Podobně tak i úředníček, schlíple seděl a mlčel celou stanici, jen kradmými pohledy hltal krásu objektu své touhy. Pak to však bylo silnější než on, znovu se k ní otočil, znovu se jí pokusil položit dlaň na předloktí a zakoktal: „Ale… ale já jsem opravdu něžný, mám slušnou prá… práci, umím i vařit a dokonce dokážu opravit porouchanou led… ledničku.“ Večerní kráska tentokrát zůstala klidná a jen zlehoučka jí zacukalo koutcích. Věnovala mu soucitný pohled jako malému dítku, kterému právě spadl vytoužený zmrzlinový kornout do kanálu, a pravila: „Ale jděte, človíčku, co vás nemá.“ Nešťastný úředníček definitivně stáhl ruku z jejího předloktí a začal se tvářit, jakože vše až dosud činil omylem a že tam ve skutečnosti vlastně ani není.

„Českomoravská,“ ozvalo se z amplionu. „S dovolením, vystupuju,“ prohlásila večerní kráska a já se trochu pootočil, abych jí umožnil projít. „Tak opravdu byste mě nevzala s sebou?“ Úředníček učinil rezignovaným hlasem poslední zoufalý pokus. Vteřinku mlčela, jako když všechny nástroje symfonického orchestru na moment v dramatické pauze před finálním nástupem ztichnou. Pak jí však do třetice zajiskřilo v očích, načež napůl vyřkla a napůl zapěla svým melodickým altem: „Tak pojďte, vy hlupáčku,“ celého zkoprnělého ho vzala za ruku a nevídanou silou táhla za sebou ke dveřím.

Němě jsem otevřel ústa, fascinovaně zakroutil hlavou a pomyslel si, že má to tak někdo štěstí. Metro se pomalu rozjíždělo a já ty dva na samotný závěr celého koncertu zahlédl koutkem oka, těsně než na nástupišti zmizeli za sloupem. Na moment se zastavili, dali si klasickou manželskou pusu, plácli si rukama o sebe a rozesmáli se na celé kolo. Škoda, že už byli pryč, rozhodně by si za svůj duet zasloužili pořádný aplaus od nás ostatních cestujících.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Reklama

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz