Článek
S Jirkou jsme byli spolu bezmála deset let a náš vztah neměl prakticky žádnou chybu. Krom jediné, která se postupem času ukázala jako zásadní a jíž byl různý názor na pořízení potomka. S přibývajícími roky jsem čím dál víc slyšela tikot svých vnitřních biologických hodin a snažila se Jirku přesvědčit, že rodičovství je tím nejkrásnějším a nejzásadnějším posláním muže a ženy.
„Až si seženu pořádné místo.“ „Až si pořídíme větší auto.“ „Až dostanu tu šéfovskou pozici.“ Těmito a podobnými argumenty se Jirka stále vymlouval, že zrovna teď není ta správná doba na tak hluboký zásah do našeho života, jakým je narození miminka a snažil se tento krok oddálit. Několikrát jsem se ho zeptala, jestli s tím vůbec někdy počítá nebo jestli to dítě nechce a pořád se jen na něco vymlouvá, ale on mě pokaždé ujistil, že jakmile bude splněno to zrovna aktuální „až,“ tak do toho půjdeme. Nu, a když se v mých pětatřiceti vytasil s další podmínkou, tak jsem to nevydržela, ušila na něj boudu, tajně vysadila antikoncepci a celkem rychle přišla do jiného stavu.
„Vyvalily se vlny zdola, ukázala se pravda holá.“ Touto parafrází na Erbenova Vodníka jsem se snažila bojovat se svým rozčarováním a šokem z Jirkovy reakce, když jsem se mu pochlubila s čerstvým těhotenským průkazem. Věřila jsem, že postavím-li ho před hotovou věc, obrátí o sto osmdesát stupňů a z počínajícího rodičovství se začne radovat se mnou, ale stal se pravý opak. Snažil se mě donutit k okamžité interrupci, a když jsem ji rezolutně odmítla, tak se sebral a odešel. Nevěděla jsem, jestli to mám brát jako trest nebo jako projev sobectví, ale napadaly mě myšlenky o tom, jaká jsem byla celých těch deset let naivní a hloupá, že jsem ho vlastně ani pořádně neznala. Nakonec došlo k poněkud paradoxní situaci, Jirka mi s obrovskou dávkou blahosklonnosti přenechal pronajatý byt, který nám nepatřil, a odešel ke své rozvedené mamince. Pro mě to bylo sice praktické, ale já to brala spíš tak, jakože si ode mě chce koupit odpustek za svůj zbabělý útěk. A byla jsem pevně rozhodnutá své dítě vychovat jako samoživitelka.
***
„Můžu si tu zmrzlinu vzít s sebou, prosím, prosím?“ Byla jsem na počátku sedmého měsíce a uprostřed všech povinností zaměstnané těhotné matky jsem si sama před sebou vydupala jeden volný víkend. Zajela jsem si do hor, ubytovala se v malém hotýlku na kraji úzké soutěsky a hned v neděli ráno si naplánovala cestu nahoru. Jakožto samodruhá osoba jsem zavrhla pěší túru s výrazným převýšením a naordinovala si cestu takovým tím turistickým vláčkem, co jezdí po silničkách, kam už normální auta nesmí, a vozí lenochy, kterým se nechce šlapat po vlastních nohou. V dolní stanici jsem si koupila zmrzlinový kornout těsně před odjezdem, nevšimla si, že do vláčku se s ničím takovým nesmí a za pomocí kulatých očí a vydutého břicha se snažila ukecat postaršího pana řidiče, aby udělal výjimku. Napřed se zaškaredil, pronesl cosi, že co je psáno, to je dáno, ale pak na mě nenápadně mrknul jedním okem a milostivě mě propustil na palubu minivagónu i s tím přísně zakázaným kontrabandem.
Očima jsem obdivovala nádherné skalní útvary, lemující naši cestu, v jedné ruce držela kornout se zmrzlinou, druhou odháněla dotěrné vosy, volně létající do vagónu bez oken a přemýšlela, že se sem musím vrátit, až mé dítko trochu povyroste. Asi jsem se tou představou nechala příliš unést, nedala pozor, a najednou jsem ucítila prudkou bolest na vnitřní straně tváře. Něco mi tam překáželo, snažila jsem se to vyplivnout, a když se mi to konečně podařilo, polil mě studený pot, byla to vosa.
„Proboha, já dostala žihadlo do úst a vzhledem ke svým zdravotním dispozicím se asi co nejdřív udusím,“ letělo mi hlavou. Mozek mi vysadil a já se zmohla křičet akorát pár nesourodých slov: „Pomóc! Vosa! Alergie! Zachraňte aspoň moje dítě!!!“ Nikdy jsem si nedokázala představit, že v takové situaci člověk přepne na úplně jinou kolej a můžu vám říct, že v daný moment mi bylo dočista jedno, jestli se sama udusím. Jediné, na čem mi záleželo a nač jsem upjala svou mysl, bylo, že moje nenarozené dítě musí za každou cenu přežít. Dostala jsem se do jakýchsi mdlob, další sled událostí si pamatuji jen mlhavě a hlavně z vyprávění.
Několik lidí, kteří se mnou jeli ve vagonu, se snažilo zatelefonovat o pomoc, ale nešlo to, protože v úzké soutěsce nebyl signál. Asi dva vykřikovali cosi o hysterické ženské a dožadovali se, abych byla vysazena. Jediný, kdo si se vzniklou situací věděl rady a dokázal ji rychle řešit, byl onen postarší řidič, který s bělavou kšticí a mohutnou bradkou vypadal trochu jako mořský vlk. No, možná spíš horský vlk, ale to je jedno. Nejdřív zavolal vysílačkou, fungující i v těch místech na dolní stanci, aby okamžitě sehnali záchranáře a poslali je sem. Pak nabral do malé petky ledovou vodu z bystřiny, která tekla hned vedle silničky, vyhnal ostatní cestující z vagonu ven, střídavě mi tou vodou chladil tvář zvenku a střídavě mě nutil, abych se ji snažila pít.
Celé mi to připadalo jako věčnost, ústa mi otékala zevnitř, dýchalo se mi čím dál, tím hůř, ale měla jsem štěstí. Ve skutečnosti netrvalo ani čtvrt hodiny, než se objevili záchranáři, ujali se mě, něco mi napíchali, po čemž se mi rychle ulevilo a skoro jsem ztratila vědomí. Pořádně jsem se probrala až v nemocnici, když už jsem byla mimo nebezpečí a doktor mě ujistil, že zdraví mého dítěte nebylo ohroženo. Jakožto správný doktor mi vynadal, že tohle bylo o fous, že si jakožto alergička mám na hmyzí žihadla dávat obzvlášť dobrý pozor a vždy mít po ruce účinné antihistaminikum, které by zmírnilo následky bodnutí. Samozřejmě, že měl pravdu, ale já jeho slova moc nevnímala a byla jsem ráda, že to dopadlo, jak to dopadlo. A hlavně že nepřijdu o tu maličkou, co nosím pod srdcem, v té době už jsem věděla, že to bude děvčátko a bude se jmenovat Marie po mně, po mojí mamince a babičce.
***
Jenomže člověk míní a pánbůh mění, má první dcera se nejmenuje Marie, nakonec dostala jméno Anička. Na poslední chvíli jsem to nabídla Milanovi, tomu postaršímu horskému vlkovi, jemuž díky bleskurychlému a klidnému řešení vzniklé situace vděčím za záchranu nás obou a jehož předčasně zesnulá manželka nosila toto jméno.
Milan mě vyhledal ještě týž večer v nemocnici, byl vyděšený, nevím, koho ukecal, aby ho ke mně pustili v čase, kdy už normální smrtelníci na návštěvy nechodí. Když viděl, že už jsem v pořádku a že si mě tam nechali jen pro jistotu na pozorování, spadnul mu kámen ze srdce, že jste tu ránu museli slyšet až na druhém konci republiky. Překvapilo mě to, v té době jsem ještě netušila, proč o mě měl takovou starost, až teprve později se mi svěřil. Všechno si to kladl za vinu on sám, vyčítal si, že se ode mě nechal ukecat s tou zmrzlinou a prohlásil, jak by si do smrti nedokázal odpustit, kdyby se mi něco stalo. Mně, která jsem mu tolik připomínala jeho již nežijící manželku Aničku.
„Marie, opravdu ti nevadí, že jsem o patnáct let starší než ty? Skutečně si chceš pořídit dítě s chlapíkem, ze kterého bude za pár let starý dědek?“ Ptal se mě Milan napůl v žertu a napůl vážně po dvou létech od onoho vosího bodnutí, které nás svedlo dohromady.
Dnes uplynulo dalších sedm roků, Anička si zrovna hraje na zahradě se svou mladší sestrou Marií a Milan se činí plnou silou svých šedesáti let s pilou a sekerou. Já vařím nedělní oběd, občas vykouknu z okna na svoji rodinu a na strmé svahy hor, které máme prakticky za humny. Přemýšlím, vím, že mi časem opravdu zestárne a možná se o něj budu muset starat, ale nelituju ničeho. Na rozdíl od Jirky je to skutečný chlap, který mi dokázal dát vše, co ženská potřebuje.
